JOSEF PRSKAVEC

Kolikrát jsem kolem ní v dětství prošel a nikdy jsem si ji pořádně neprohlédl. Socha za mříží. V bráně. Asi nějaká svatá. Až daleko později jsem se v odborných knihách o umění a v rádobyodborných knihách o tajemnu dočetl, že je to vlastně velice záhadná socha. Kadaňská Černá Matka Boží.

O důvodech její černé barvy existují různé teorie. Ale já si myslím si, že černá barva byla v té době nejlacinější. Anebo jim nějaká zbyla a nevěděli, co s ní. Je ovšem pravda, že na mystiku nemám ty správné buňky a jako výrobce konspiračních teorií o starověkých symbolech a zašifrovaných poselstvích mimozemšťanů bych se neuživil. Kdyby na mne v noci na ulici zaskřehotala zelená zrůdička, vyděsil bych se, že jde zase o nějakou reklamu a bude mi vnucovat něco, co zcela určitě nepotřebuji.

Padesát let. Nebyl jsem tady už padesát let. Je to vůbec možné? Seniorský zájezd, velice výhodná cena. No nekupte to! Paní průvodkyně je milá, ochotná a pusa jí jede jako na nějaké předváděcí akci, ale o Černé Matce Boží nic neví. Naštěstí je vyzbrojena tabletem s připojením k internetu, takže pro ni není žádná informace nedostupná. Ano, je to asi sto metrů od místa, kde nás vyklopil autobus.

Našel jsem ji snadněji než odložené brýle. Tak jsem tady. Ale co dál? Asi bych se měl pomodlit. Ale to je blbý. Co by tomu řekli lidi. Á, už to mám. Vyfotit! Selfíčko? To bych se k ní musel nejdříve protáhnout mříží. Taky je tu málo světla. To víte, středověk. Doba temna. Ještě že mám sebou kromě mobilu i pořádný foťák.

Jak si tak vesele cvakám spouští, napadá mne, jestli by to nebylo lepší s bleskem. V tu chvíli jsem pocítil jakýsi slabý ostych. Ona je to pěkná prasárna, odpálit někomu z metru blesk přímo do obličeje… Ale vždyť ona je dřevěná (nebo kamenná?) a navíc polychromovaná, takže by jí to nemuselo vadit.

Zapínám fleš a zuřivě mačkám spoušť. V hlavě se mi ozval slabounký hlásek: Nedělej to. Vypni ten blesk. Fotek už máš na tři albumy, co s nima budeš dělat? Tapetovat? Co jsi chtěl vidět, to už jsi viděl. Za chvilku odjíždí tvůj autobus. Běž, ať na tebe ostatní nečekají. Víš, jak jsou staří lidé netrpěliví a nervózní. Tady už jsi skončil.

No, měl bych opravdu jít. Asi mi už ze všech těch nevšedních zážitků hrabe.

Doma si stahuji fotky do počítače, i ty s černou Panenkou Marií. Hm, docela dobré. Jenom ty poslední jsou nepoužitelné, protože blesk fotoaparátu vrhl na tvář Bohorodičky stín mříže. Jako by se socha malinko podmračila. A v ten okamžik hlas v mé hlavě promluvil ještě jednou, naposledy a smířlivě: Tak vidíš, ty blbče. Řekla jsem ti přece jasně: Vypni si ten blesk! Ale ty jsi mi zase nevěřil.