MILAN BLAHYNKA

Na jednu stranu útěšná, na druhou cynická fráze praví, že každý je nahraditelný. Možná to platí na burze, v obchodě, v politice a jiných podobných oborech, ve vedení zločineckých mafií a vůbec u draků, kterým za useknutou hlavu naroste okamžitě nová, ale žádná vpravdě lidská velká osobnost nahraditelná není. Nejsou nám nikým nahraditelní dobří rodiče, skvělí učitelé, největší tvůrci a nikdo, komu vděčíme za víc, než si to uvědomujeme a připouštíme. A Albertu Marenčinovi, zesnuvšímu 9. března v Bratislavě, jistě nejenom já vděčím za příklad odvahy a statečnosti i srdečnosti, úžasné dělnosti a invence, hravosti i noblesy, jednoty vlastenectví a nejlepšího evropanství i činorodosti až do vysokého věku.

Už když jsem referoval v březnu před dvěma lety o dvou knihách, které vydal v předvečer svých pětadevadesátin (narodil se 26. července 1922 v patriarchální rodině v Bystré nad Topľou), uvědomil jsem si, jak je tento surrealista i magický realista, „regent ubudoloxie pre Slovensko a priľahlé oblasti“, autor knih Kacírské myšlienky a nevšedné príbehy (2016), Au confins des rêves (Bordeaux 2016, Na pomezí snů), Čo nevošlo do dejín (2012), Zo zápisníkov 1968-2008 (2011), Dezertéri alebo ľudský faktor (2007), Laterna magica (2006), Nezabúdanie (2003), abych jmenoval jen tituly, vydané ve třetím tisíciletí, až neuvěřitelně „jedinečný a nenahraditelný“. O málokom jako o něm platí, že fráze o všeobecné nahraditelnosti je absurdně mylná.

Sotva absolvoval studium slovenštiny a francouzštiny na filozofické fakultě bratislavské univerzity (1944), vstoupil do partyzánského oddílu Čapajev, účastnil se Slovenského národního povstání, od začátku roku 1945 pracoval v úřadě vládního zmocněnce v Chustu, po osvobození se stal v Košicích redaktorem deníku Národná obroda, jako stipendista na rozšíření vzdělání ve Francii (od podzimu 1945) pracoval i pro vysílání francouzského rozhlasu do Československa, publikoval ve francouzském týdeníku Parallele 50 a od poloviny listopadu 1948 působil ve vládní delegaci na valné shromáždění OSN u Vlada Clementise.

Po návratu na Slovensko (1949) se jako lektor, dramaturg, scénárista a posléze vedoucí tvůrčí skupiny Čs. státního filmu v Bratislavě-Kolibě podstatně zasloužil – překonávaje nejrůznější protivenství – o vysokou úroveň nové vlny slovenského filmu, která vyvrcholila bratislavskou spoluprací se slavným Robbe-Grilletem.

V letech 1963-1972 Marenčin přednášel na VŠMU, jako docent tam vedl seminář moderního umění. Roku 1965 se připojil k patafyzickému hnutí, z jehož stromu „utrhl jen dva plody, černý humor a mystifikaci“. Díky nim vzápětí objevil kolébku patafyziky ve slovenské obci Pata a přišel s manifestem Všetku moc imaginácii! Roku 1969 spoluzakládal surrealistickou revui Analogon. Po vyhazovu od filmu i z VŠMU a po zákazu publikování našel díky svému krajanu útočiště ve Slovenské národní galerii, publikoval samizdatně, ale už roku 1988 i legálně knihu rozhovorů s Júliem Jakoby Košícky pustovník.

Už v šedesátých letech upoutal pozornost svými kolážemi. Slovenská verze Wikipedie zaznamenává 21 samostatných výstav jeho koláží na Slovensku, ve Francii, Maďarsku, Dánsku (jen dvě a dávno v Praze!). Tam také čtenář najde seznam jeho 10 knižních ilustrací a obálek, 13 samostatných scénářů včetně podílů na jiných, 18 knižních překladů (z let 1948-2007), 7 her pro rozhlas – zkrátka to tak mnohé, že to nelze v nekrologu ani vyjmenovat.

Co však nelze neuvést, je důslednost, s jakou byl Albert Marenčin po celý život věrný své zásadě „nepapouškovat cizí názory, maje své vlastní“, „bránit se pesimismu, ale i iluzím“, heslu „buďme realisti, žádejme nemožné“, a úsilí vnášet „do naší společnosti víc tolerance“. To úsilí je i v jeho podílu na Cap a l‘Est (Mysu na Východě), totiž v Banské Štiavnici, na tom frankofonním festivalu založeném roku 2003, jehož spoluprezidentem se stal a díky i jehož podpoře vyšel mj. dvojjazyčný hold obraznosti, magii, Praze a Slovensku, jímž je Marenčinova kniha Laterna magika/La Lanterne magique (2006). V ní se Apollinairův Izák Laquedem stal jako Pražský chodec roku 2000 průvodcem po někdejších magických místech Prahy. Izáka v zastoupení autora trápí otázka, zda vůbec stojí za to magickou Prahu vzkřísit: „Pro koho? Pro Pražany? Ti dnes mají celkem jiné starosti. Anebo pro německé a americké turisty? Myslíte, že sem jezdí pro nějaká magická zákoutí? Věříte, že by ti přežraní, pohodlní a indolentní blbci škobrtali o půlnoci po hrbolaté dlažbě za nějakým zjevením? Nedejte se vysmát. Ještě kdybychom tak k tomu přidali nějaké kulinářské speciality s typickou českou dechovkou, dobré pivo a nahotinky, to neříkám…“ Tu si stýská básník, jehož milovanou vlastí je právě tak Praha jako jeho rodné Bystré na Topľou, jako jeho Paříž, kde osobně poznal řadu později slavných tvůrčích osobností a definitivně se upsal „svaté trojici“ svoboda-láska-poezie.

Jaké štěstí, že jsem ho potkal, poznal a četl. Jeho knihy a jeho laskavé lapidární empatické dopisy opatruju jako velký poklad.

O Bretonovi čteme v Marenčinových Básnících a rebelích (2014), že byl „mnohem víc než velký spisovatel“, že byl „opakem spisovatele; byl básník a myslitel, učitel a vzor“, který své současníky „učil jinak myslit, jinak cítit, jinak žít, odmítat intelektuální pohodlí a konformismus všeho druhu“.

Neplatí to v plné míře o básníkovi, prozaikovi, esejistovi, dramatikovi, filmaři, výtvarníkovi Albertu Marenčinovi? Takové osobnosti se nedají nahradit, nanejvýš napodobovat.