MIROSLAV GROSSMANN

Záchranná brzda

Cestou vlakem z Prahy do Českých Budějovic nechal Hašek svého Švejka dojet jen do Tábora; příčinou bylo užití záchranné brzdy. Tak vešlo ve všeobecnou známost, že vlaky mají záchrannou brzdu. Ale nejen ty Švejkovy prvoválečné, ale i dnešní, nejmodernější.

Podlehl jsem stoupající oblíbenosti vlakové dopravy, která roste úměrně odstávkami na dálnici, a do lázní jsem cestoval vlakem „Ex“ – mezinárodním.

V Praze na poslední chvíli nastoupila čtveřice mladíků, která se očividně účastnila nějakého celonočního opileckého maratonu. Cestou střídavě usínali, a když se probouzeli, tak s jakýmisi dadaistickými výkřiky. Vystoupili v Pardubicích. Ale jen tři, čtvrtý zaspal. Probudil se, až když vlak opouštěl pardubické nádraží. Neuvěřitelně rychle se zvedl a přiskočil k záchranné brzdě a zatáhl. Na světelné tabuli ve vagonu se okamžitě objevila informace, že byla použita záchranná brzda, a že vlak zastaví. Tato informace však byla již zastaralá, protože vlak již stál. Zpozdilý cestující plavně vyskočil z vlaku a přes další kolejiště utíkal za svými kumpány.

Za zatažení záchranné brzdy přísluší pokuta 3 tisíce korun, za každou minutu zpoždění vlaku také 3 tisíce korun, a obdobně za případné zpoždění dalších vlaků.

Povedený čtyřlístek není pardubické policii neznámý, a navíc, jeden z cestujících pořídil na mobilní telefon videozáznam této nepříliš časté události.

 

Krém Mausoleum

V lázeňské jídelně jsem byl přiřazen ke čtyřmístnému stolu, ke třem dámám již neurčitého věku (už neplatily lázeňský poplatek). Tyto s velkým zaujetím diskutovaly o kosmetice – jaký krém vybrat na noc, jaký na den, jaký do deště, jaký za slunečního dne, a tak podobně. Já jsem zarputile mlčel, což bylo důsledkem mé plné zanedbalosti v diskutované oblasti. K mému zděšení se však jedna z dam na mne obrátila, co říkám na nový noční krém firmy, jejíž uvedený název jsem nejen neznal, ale hned i zapomněl. Společenský takt však velel odpovědět. Uvedl jsem tedy, že jsem spíše stoupencem univerzality, tedy dlouhodobého užívání jednoho kvalitního krému, doplněného orálním přijímáním vitamínů dle individuální potřeby. Bylo vidět, že milé dámy moje odpověď jaksi zaskočila, tak jsem si dovolil i upřesnění, že právě takový krém, ve své předvánoční kolekci, prezentoval pražský ústav kosmetiky, a to pod obchodním názvem „Mausoleum“.

 

Kolikrát ti to budu říkat

Osazenstvo vedlejšího stolu tvoří dvojice zajímavých kamarádek, tak osmnáctiletých (mnozí by rádi právě u tohoto stolu seděli), s mladým tatínkem a s asi čtyřletým synkem. Synek je šikovný a neposedný (kdyby nebyl neposedným, tak nebude šikovným) a snadno se stal oblíbencem milých slečen, což by jeho táta rád rozšířil i na sebe. Nohy sedícího Šikulky nedosahují na zem, tak si s nimi pohupuje a občas něžně nakopne některou ze slečen, která se jakoby zlobí (krásný příklad neverbální komunikace!). A tak jeho otec využil příležitosti. Začal svého synka důrazně napomínat, a to opakovaně, nakonec i s oním „kolikrát ti to budu říkat!“. Na to Šikulka odpověděl důrazně (jak diplomaté v Radě bezpečnosti): „No co, kolikrát ti to budu říkat, maminka ti taky pořád říká, abys nečural do umyvadla, a ty tam stejně pořád čuráš!“ Druhý den, při snídani, dostal šikovný kluk od slečen sáček čokoládových bonbónů. Jeho táta nedostal nic.

 

Tužka vedlejšího stolu

Dámy našeho stolu (jako ostatně celé osazenstvo jídelny) ráno vypisují objednávku stravy na přespříští den. K tomu jsou na každém stolu připraveny objednávkové formuláře a jedna obyčejná tužka. Výběr stravy je složitý proces, i když stejně nakonec předložené objednané jídlo je spíše překvapením. Při vypisování objednávky se jedné z dam tuha obyčejné tuky zlomila. Ihned jsem se nabídl, že zajdu za vedoucí jídelny pro tužku novou. Příslušná dáma mne však okřikla: „Kam byste zbytečně chodil, vyměňte tu tužku tam u toho stolu, ty chodí stejně vždycky pozdě, a je to vůbec nějaká divná rodina!“ Nemohl jsem neuposlechnout.

 

Zadeček

Cvičení páteře neboli dřívějším pojmenováním nápravný tělocvik má i sobě vlastní terminologii. Ručičky, nožičky, bříško, hlavička, bradička, krčánek – jen samé zdrobněliny, tak jsou cvičiteli vedeni při nápravném cvičení dospělí, s průměrem okolo 70 let. Zdrobnělinová terminologie mnohdy zcela ztrácí svoji komunikační hodnotu, text je prostě na hraně srozumitelnosti.

Tak například při celkové hmotnosti dílčího organismu okolo 120 kilogramů živé váhy použití termínu „zadeček“ pro jeho jednu část je prostě mimo realitu. Ani pečlivě vytetovaný něžný motýlek nebo delfínek nemohou zjednat nápravu. Použití termínu „zadeček“ by bylo přípustné v psaném textu, doplněné však smajlíkem, zcela měnícím smysl, tedy například smajlíkem vyjadřujícím zděšení: „zadeček :–O“. Přitom je třeba zdůraznit, že čeština odpovídajícím termínem disponuje.

A všechno nápravné cvičení je samozřejmě „super“.

 

Švédský stůl

Snídaně v lázních jsou poskytovány formou švédského stolu, což vyvolává mimořádný zájem o kontrolu jeho aktuální nabídky a reálné dostupnosti. Zkušená servírka to zhodnotila lakonicky: „Někteří by chtěli mít židli přímo u švédskýho stolu!“ Za prestižní se skutečně považují stoly co nejblíže švédského stolu. K přesazení k takovému stolu se užívají různé úskoky, jak se dostat z posazení od stolu nevýhodně umístěného, například „od oken táhne“ nebo „od dveří jde průvan“.

 

Mikulášova berla

Šikulka a slečny u vedlejšího stolu se stali dobrými kamarády a jejich konverzace důvěrnou. A tak šikulka sdělil, že doprovází svého tátu, který si v lázních léčí „autózu“ (myslel samozřejmě artrózu, ale klučina má ještě trochu problémy s „r“), a že táta bude asi chodit s berlou. A také hned sdělil, že před Vánocemi k nim domů přišel Mikuláš, který už ale musel mít velkou „autózu“, protože měl hrozně velkou berlu. A chodil dlouho po celém sídlišti, nikde si nesedl a neodpočíval, musel tam navšzívit mnoho dětí. A ta „autózu“ ho musela potom pořádně bolet.

 

Dotazník spokojenosti

Lázně se obrátily na své klienty s rozsáhlým dotazníkem spokojenosti s poskytovanými službami. Dotazovaný má také uvést, do které kategorie patří; je možný výběr 18–40 let, 40–60 let a 61–70 let. A tak chvályhodný dotazník spokojenosti jaksi nemá zájem o klienty nad 70 let, i když jsou v lázních zastoupeni, již na první pohled, více než dostatečně.

 

Solná jeskyně

Solná jeskyně je procedura, která pomocí solí nasyceného vzduchu je nápomocná dýchání. Vstoupil jsem do ztemnělého prostoru s asi dvacítkou pohodlných polohovacích křesel, vyhledal jsem volné, usedl a zpolohoval a přikryl se dekou. Ztišeně hrála hudba, s výrazně uspávacím účinkem, což bylo brzy velmi hlasitě slyšet. Celou pohodu rušily pouze dvě dámy, které opakovaně odcházely na záchod. Tvrdily, že nutkání u nich vyvolává zurčení dvou potůčků v solné jeskyni, a dožadovaly se jejich zastavení. Potůčky byly zachráněny a dámy odešly. Posléze jsem byl vyrušen rukou sousedky, které položila svoji ruku na ruku moji, jež byla v klidu na opěradle polohovacího křesla. Tomuto jednání jsem nepřitakal a sousedka vše vyřešila omluvou, že je zvyklá při spánku se něčeho držet. Omluvu jsem pochopitelně přijal a dámy jsem se věcně optal, jestli někdy zažila zemětřesení. Odpověděla, že ne, a že by ho ráda zažila. Věcně jsem odpověděl, že v literatuře je popsán zvyk ve spánku se něčeho držet právě jako následek prožitého zemětřesení. Dále jsem v konverzaci nepokračoval, protože v solné jeskyni byly špatné světelné podmínky.

 

Traktor

V horských lázních, kdy pacienti jsou ubytováni v několika budovách, a v jiných budovách probíhá stravování a procedury, je úklid chodníků v zimě zcela nezbytný pro zabezpečení lázeňského provozu. Neocenitelným pomocníkem je mohutný kolový traktor, který ještě za tmy, vybaven radlicí, prohrabuje lázeňské chodníky. Následně je radlice vyzvednuta do polohy lžíce, do které se nasype posypový materiál (jistě, že ne sůl, ale drobný štěrk) a kolový traktor se vydá znovu na lázeňské chodníky. Jede důstojně a velmi pomalu, a je doprovázen dalším pracovníkem, cupitajícím vedla traktoru, vybaveným nevelkou lopatkou, který nabírá posypový materiál z velké lžíce traktoru a ručně jej rozprostírá na lázeňské chodníky. Tím každodenní nasazení kolového traktoru však nekončí, jeho radlice zůstává vyzvednuta jako lžíce, i když je všechen posypový materiál již použit, lžíce se postupně, u jednotlivých lázeňských domů, naplňuje použitým ložním prádlem a ručníky, které nakonec skončí v prádelně.

 

Rychle jez, ať to nemám studené!

Zůstal jsem u stolu jen s „tužkovou“ madam, ostatním dvěma dámám lázeňský pobyt skončil. Ale již druhý den nám byla přidělena dvojice, babička s vnučkou. Ale přišli ve třech, ještě s dědečkem. Ten si neměl kam sednout, a pronesl k vnučce záhadnou rozkazovací větu „Rychle jez, ať to nemám studené!“ a sedl si k jednomu z neobsazených, neprostřených stolů. Já jsem s obědem skončil, rozloučil jsem se, s vědomím, že „tužková“ madam všechno zjistí ohledně těch „tří ve dvou“. A také se tak stalo, pří snídani (na kterou „tři ve dvou“ nechodili) mi sdělila zjištěné. Tedy že trojice je ubytována v soukromí bez stravy, snídani pro tři zvládnou za 10 korun, a v lázních chodí jen na oběd a večeři, tedy vždy na dvě objednaná jídla, a dědeček dojídá. Tedy proto ta věta dědečka k vnučce „Rychle jez, ať to nemám studené!“. A že vlastně nakupují vůbec jenom ve slevě, proto si někdy musí přivstat. A já jsem přispěl s poznatkem, že vnučka jezdí na sjezdovce, ale jenom z její poloviny, kam si sama vynáší lyže schůdnou lesní cestou. Vlek tedy nepotřebuje, byly by to vyhozené peníze.

Podle značky auta určitě nešlo o žádný sociální případ, prostě dědeček je Skrblík.

 

Přitažlivost

Dnes snídaní končila svůj lázeňský pobyt „tužková“ dáma. Chtěl jsem se s ní rozloučit důstojně. Ve svém mobilu jsem vyhledal aplikaci kompas a dámě jsem si dovolil důvěrně sdělit: „Madam, jste zcela mimořádně přitažlivá.“ Překvapením oněměla, a než byla schopna odpovědi, tak jsem doplnil: „Vaše přitažlivost dokonce narušuje i řádnou funkci kompasu v mém mobilu.“ Dále konverzace již nepokračovala.

 

Pepa

Vzpomínám na kamaráda Pepu, který zemřel před rokem. Připomenul jsem si ho jeho oblíbenou becherovkou a vaječným koňakem. Ale bez jeho oblíbených fidorek, které v lázeňských obchodech nevedou. Ale i bez nich jsem si vzpomněl, jak mne Pepa jednou jaksi zvláštně vytáhl do hospody. Usadil mne tak, abych viděl dobře na plac. Sám si sedl k placu zády. Asi za půl hodiny to začalo – obsluha nahoře bez! Pepa o aktérku nezavadil ani pohledem, ani když nás obsluhovala u našeho stolu. Ode mne však požadoval, abych mu tam vše podrobně a barvitě popisoval. To jsem také činil.

A Pepa přitom vykřikoval: „Ježišmarjá, to je strašný, ještě dobře, že to nevidím!“

 

Sen

V noci jsem měl sen. Po návratu z lázní domů mi manželka připravila překvapení – ráno byla snídaně ve formě švédského stolu. Jsou bohužel sny, které se nikdy nesplní. Ani u svých nejbližších nemůžeme očekávat příliš velké pochopení.