BOHUMILA SARNOVÁ

Když vyjde člověk na kopec, začne se rozhlížet po krajině. A také hledí dolů, do údolí, odkud vyšel. Když dojde člověk k určitému věku, začne se také ohlížet. Ohlíží se a vzpomíná na místa, odkud vyšel a kam až vlastně dospěl po své životní pouti. Někdo sepisuje paměti, jakmile se ocitne v dostatečném navršení let a pokud je co zaznamenat pro generace budoucí. Někdo, a to většina z nás, listuje alby s fotografiemi, či hledá fota v počítači. Někdo jen tak zavzpomíná a s povzdechem si uvědomí, jak ten čas letí, jak pokročil a kam se řítí i s tou naší maličkostí. Vzpomínek člověk za svůj život nastřádá nepřeberně. Jsou uloženy v mozkových komůrkách a tam čekají na tajemný klíček, který otevře ty dávno zasunuté vjemy a vypustí je ven. Otevřela jsem jednu z nich. Tu májovou.

Není se přece čemu divit, máj je zde a v plné parádě. Je voňavý a takový čerstvě nadýchaný. Je i průzračně mokrý vodou, mízou, rosou, vysokým azurovým nebem i barokně buclatými bouřkovými mraky. Moje maminka říkávala, že v květnu nemá pastýřovi oschnout hůl. Bývají to májové, jemné, teplé deštíky, prosvícené sluncem. Vzpomeňte si na básničku: Až zahučí hrom, obalí se strom. Listem zeleným květem červeným. A při první jarní bouřce prý je dobré se chytit a držet něčeho pevného, aby vás neopustila síla a byli jste fortelní po celý následující čas. Takový je květen.

Jako jediný ze dvanácti měsíců má tento dvojí pojmenování. Květen a máj. A obě jsou výstižná, obě stejně voňavá a pravdivě jarní. Nelze si tento měsíc nespojovat s rokem 1945 a osvobozením naší vlasti Rudou armádou. Spojitost s kvetoucími šeříky a unavenými, zaprášenými, ale šťastnými vojáky na burácejících tancích T 34. Pro mladou generaci je tento obrázek pasé, je vyčichlý, znevažován, mnohdy dehonestován ve smyslu: Cože, Rusáci! Vždyť jsou zraky současné generace uměle natáčeny k jinému obrázku. Vymývání mozkoven hlaviček mladé generace se daří. Plzeň, osvobozená vojsky americkými. Ale o Plzni, bombardované těmito vojsky se už taktně zamlžuje a mlčí se o rozbombardování Škodových závodů. Mlčí se povětšinou o „omylem“ rozbombardované části Prahy těmito „osvoboditeli“.

Neodpustím si zde alespoň kratičkou zmínku o těchto akcích. Praha byla americkým letectvem bombardována nejen ve zmíněném 14. únoru 1945, prý omylem místo Drážďan. Letouny si to namířily přes Radlice a Smíchov, poté nad Nové Město, Nusle, Vršovice, Vinohrady. Nálet trval jen pár minut a stál Prahu 700 lidských životů civilistů, 1200 zraněných a poničení mnoha domů. Budov, z nichž téměř každá, jedna vedle druhé byly skvosty historické architektury. Prý omyl, pěkně krutý, údajně kvůli mlze. Ale proč opět 25. března 1945 následovalo bombardování Prahy americkými letouny, kterému padlo za oběť 235 lidí a bylo přes 400 zraněných. A proč bylo bombardování zaměřeno právě na průmyslovou oblast Prahy? To už nebylo možno nazvat opětovným omylem, to byl chladnokrevný záměr. Proč to všechno, když už bylo téměř rozhodnuto o končícím válečném stavu, kdy Rudá armáda postupovala zcela zjevně a vítězně! Nehodí se o tom mluvit, obzvláště nyní, kdy se Češi vtírají pod objímající křídla Bílého domu a jeho vládce.

A šéf Bílého domu? S tváří, tu rozhněvanou a popuzenou, tu s blahosklonným úsměvem a poplácávající pravicí své vazaly. Jako bazilišek se mění jeho rozhodování, názory a slova vyřčená včera, už nazítří málokdy platí. Je mu dán jeho zpupný výraz v tváři fyziognomií, nebo ho bylo dosaženo z pocitu dobyvačného postoje rádoby pána světa? Proč se přikláníme k mocnosti, která operuje nenávistí a touhou po vládě nad celým světem? Proč tolik nenávisti k Rusku? Nenávisti, která stříká z každého slova šéfů české armády, politických představitelů a na ně navazujících názorů kavárenských a pravdoláskových pěšáků! Snad denně slýcháme z některých úst vrcholných představitelů z řad politiků, vojáků, ekonomů trapnou frázi: Ruská hrozba! Uvědomují si tito všichni chudáčci lízající paty Americe, že jsme stále ještě Slované a že jimi zůstaneme, i kdyby se mocnosti světa stavěly třeba na uši! Že naše povaha, mentalita, způsob života jsou hodně odlišné od zájmů a nenažranosti Západu, potažmo kapitalismu, kterého jsme se, žel, stali součástí.

Tohle všechno se mi také zrcadlí a odráží v souvislosti s měsícem májem. Je potřeba si vyjít na ten pomyslný kopec vzpomínek a podívat se nejen odkud, ale také kam jdeme. Nikdo z nás jistě netouží po tom, aby byly mírové dny sečteny, podtrženy drsnou realitou a nastala doba apokalypsy a zkázy. Osobně si velmi vážím toho, že jsem svůj život prožívala v mírovém ovzduší a válečné běsnění znám jen z vyprávění rodičů. Pevně věřím, že to tak i zůstane. Ale pochybnosti hlodají, stačí sledovat vývoj událostí ve světě.

Ráda se ve vzpomínkách navracím do míst svého dětství a mládí. Je květen a proto nemohu nevzpomenout na svá školní léta, na malování jabloňových květů a kytic šeříků na čtvrtky papíru a jejich vylepování na okna školy. Na prvomájové průvody. Na špalíry lidí na chodnících. Na alegorické vozy a výjevy na nich, na spoustu mávátek v barvách naší vlajky, na hemžení lidí na náměstí okolo českobudějovické kašny, na stánky s nezbytnými párky, cukrovinkami, limonádou a pivem. Vybavují se mi i odpolední prvomájové veselice, většinou v lidových krojích, soubory lidových písní a tanců okolo májky. Ještě coby předškoláka mne brával tatínek sebou na seřadiště před fabriku slévárny šedé litiny, kde pracoval. Bylo tam veselo, všichni se znali a mně se líbilo podívat se k pecím, k roztodivným mašinám, k regálům s odlitky, připravenými k opracování, k ponkům a do tátovy kanceláře. Vonělo to tam železem, černým olejem, dřevem a trochu kouřem z cigaret. Později, už coby školačka, jsem v májovém průvodu pochodovala od základní školy na hlavní náměstí. Jistě jsme také pubertálně zlobili, jak tomuto věku přísluší. Děvčata pokukovala po klucích z vyšších ročníků. Moc jsme nesledovali projevy z tribuny – prostě puberťáci. Ale ta atmosféra, nálada, vůně májových dnů, bezstarostnost mládí, to vše se v nás uložilo, jako ve spořitelně. Nevzpomínám na oslavy 1. máje jako na něco nepatřičného, vynuceného povinností k režimu. Jak se cítili někteří lidé, kteří inklinovali jiným směrem, jsem tenkrát nepociťovala. A oslavy 9. května jsem skutečně vnímala jako hold našim osvoboditelům z poroby a útrap II. světové války, které jsem, díky bohu, jako poválečné dítě nikdy nezažila.

Provdala jsem se, odešla do Jihlavy a měla vlastní děti, které žily a dosud žijí v míru jako já. I ty ještě zažily dobu, kdy se zúčastňovaly se školou oslav prvních májů. Na jeden návrat tehdy desetiletého staršího syna z prvomájového dne však nikdy nezapomenu. Připravil mi zážitek skutečně nevšední. Byla jsem v ten den už doma z oslav s menším druhorozeným synkem a chystala oběd. V jídelně jsme měli velký kulatý stůl, na který jsem chtěla prostírat. Když se starší syn vrátil domů, ptala jsem se, zda šel pěšky, protože přišel docela pozdě. Odpověděl, že jel hodně přeplněným autobusem a něco mi přivezl. Rozepnul košilku a zpoza ní vyndal hada, kterého zahříval na svém břiše. Moje zděšení vypuklo naplno. Mám ze všech hadů obrovskou fobii. Když se s hadem, kterého držel v rukou, vydal za mnou okolo jídelního stolu, nenapadlo mne nic jiného, nežli na stůl vylézt a s hlavou pod lustrem ječet jako o život. Tenkrát mi šlo skutečně o život, byla jsem hodně blízko zhroucení. Marně mi následně vysvětloval synek i manžel, že to není had, nýbrž slepýš. Pro mne to byla nejméně anakonda, či hroznýš královský. Had – slepýš musel hned z domu. Byl vypuštěn do volné přírody. Ani ten sváteční oběd, a to mi věřte, mi v ten den nechutnal, díky zážitku, na který opravdu nikdy nezapomenu. Jak by asi reagovali cestující v přeplněném autobusu, kdyby si slepýš našel cestu ven z košile, tak to nechci ani pomyslet. Prostě máj se vším všudy, tedy i probuzená nejen flóra, ale rovněž fauna.

Ale zpět k pátému měsíci v roce. Jak už jsem předeslala, tento měsíc má zcela výjimečně dvě jména. Osobně vnímám oslovení květen jako synonymum osvobození, vítězného ukončení strašlivé světové války. Slovo máj ve mně vyvolává poezii rozkvétající přírody a hlavně lásky. Měsíc lásky zaujal i našeho významného básníka. Ano, vzpomínáte, Karla Hynka Máchu. I když jeho pojednání o máji je víc než melancholické, tklivé, sice láskyplné, ale s tragickým tónem. Většině čtenářů i nečtenářů vpravdě zlidověla první slova Máchovy básně : Byl pozdní večer, první máj, večerní máj, byl lásky čas… Kde všude byla tato úvodní slova recitována, při jakých příležitostech, nebo jen tak, jako slovní berlička tu i tam. Doufám, že studentům nevymizelo při reprodukování úvodu básně jméno toho, kdo Máj napsal. Ať je pro nás máj – květen stále tím krásným měsícem lásky a jara, ale hlavně svobody a trvalého míru. Neboť bez míru by si láska stýskala, skomírala a vadla. Bez lásky to prostě nejde. A doufám, že jste neopomněli krásnou tradici: Na prvního máje pod rozkvetlým stromem na políbení s tím, koho máte rádi.

 Z májové Vysočiny s láskou a srdečně zdraví BOHUMILA SARNOVÁ