JAROMÍR ŠLOSAR

V posledních třiceti letech se životní styl překotně mění. Čím to je způsobeno, by především pověděli sociologové. Svůj podíl na změnách má jistě prudký vývoj technologií, jaký v minulosti nikdy nebyl. Se změnou životního stylu se nápadně změnil i přístup lidí k horám a ke všem formám pobytu v přírodě. Ta tam je doba, kdy celé generace vyrůstaly na četbě Setonových knížek. Dneska třeba ryze českou trampskou tradici udržuje jen pár romantiků, většinou ve věku dědečků a babiček.

Kdy jsem vlastně naposledy na nádraží viděl trampa v kanadách, maskáčích a s teletinou na zádech…? Ten, kdo nemá outdoorový outfit, jako by nebyl. Jistě, přeháním. Ale jen trochu. Konečně, nemusíme vypadat jako trampové, abychom v přírodě nenacházeli stejné potěšení jako naši předkové na prahu 20. století. Ale hledáme ho vůbec…?

30. prosince se pravidelně plahočím na vrchol Lysé hory (1324 m n. m.) důstojně a vesele uzavřít rok v přírodě. Když jsme se v 80. letech propoceni vydrápali na kopec a vlhké svršky v „Šantánu“ už nebylo kde sušit, kdosi v hospůdce hrábl do strun kytary. Nad hlavami se vznášely tácy s panáčky rumu, borovičky či zelené. A najednou jsme se všichni znali. Všichni jsme zpívali a tam, kde zbylo kousek místa, skákali v bujarém tanci. Nikdy se mi odtamtud nechtělo. Nejraději bych zůstal do dalšího dne, stejně jako v beskydské divočině.

Tak, jak se 20. století blížilo ke svému konci, v „Šantánu“ se skákalo čím dál míň. Jednou vylezu na kopec, výhledy až kamsi ke slovenským velehorám, hromady sněhu, slunce, zkrátka paráda. Před „Šantánem“ živo. Říkám si, no, dneska si asi nesednu. Tunelem ve sněhu sklouznu ke dveřím, otevřu – útulna prázdná. Něco odešlo s rumovou vůní a tóny kytary a nikdy už nebylo. Všichni postávali venku s tvářemi ke slunci. Na chvilku si to po svém užili a pak zas rychle dolů.

Kam se poděla ta pospolitost turistů, trampů a výletníků, kteří se v „Šantánu“ viděli třeba poprvé? Teď tu byl každý sám za sebe a v tom lepším případě se s ostatními o modré nebe a velehory v dáli podělil na sociálních sítích.

Nebo: Je mi třicet. Místní turisté mě zlákali na túru po beskydských hřebenech. Jedenačtyřicet kilometrů! Ale jak to uteklo! Na každém vrcholu štamprlička. Prvovýstup – to se musí! Pak nestor nás všech, Pepa Maršálek, který jako druhý v naší zemi získal odznak Turista ČSR a znal všechny pamětihodnosti na cestách a krásy krajiny, zanotoval písničku. – Kdepak si dneska na beskydském hřebeni jen tak pro radost zabékat či v hospodě zaskákat při kytaře! Zdá se mi, že všichni berou svůj zdravý životní styl smrtelně vážně. Čím to je…?

Na horách jsem si plnil svoje romantické sny, včetně toho, že sám sobě něco dokážu. Hlavu jsem měl plnou Messnera a Hillaryho. Avšak pobyt v přírodě vycházel pouze z mého přesvědčení.

Takových jako já či Pepa Maršálek zas tolik nebylo. Ne každý chtěl „potit krev“, ne každý dovedl pochopit, co na těch horách vidíme, co tam hledáme. I samotným horalům to připadalo podivínské a zbůhdarma, když s sebou nenosíme bandasky na borůvky a košíky na houby. Naše přesvědčení nebylo diktováno módou, jako je tomu zhusta dneska pod rouškou zdravého životního stylu. Účel teď převládl nad volností, „nádoby na borůvky“ v outdoorovém hávu nad opojením horami. Za ním stačilo vyjít třeba jen něco málo nad 600 metrů nad moře, kde už poletovali otakárci a v útulně posvačil Petr Bezruč. 600 metrů?! To už dnes vystylovaným vyznavačům pobytu v přírodě ani nestojí zato.

Hory jsou obtěžkané lidmi, i ty kopce, na kterých zdánlivě nic není. Jak bych dnes mohl s hlavou v oblacích v klidu rozjímat na vrcholu Smrku? Sedět na skalním stupínku za kosodřevinou a opájet se výhledy do zamžených dálav ostravské pánve a na Lysou horu hned naproti? A chodí všichni. Celá střední Evropa. Češi, Poláci i Slováci jen přes kopec, před třiceti lety asi měli jinačí starosti než se flákat někde po horách.

Někdy na počátku let deadesátých jsem před kamarádem a skvělým turistou zalitoval, že zanikly tradiční Frýdlantské dálkové pochody s neopakovatelnou atmosférou noci s čelovkami a pachem kafrového mazání. Odpověděl mi s despektem: To bylo tak masové.

Neuplynulo zas tolik vody v řece Ostravici a byl tu Adrenalin Cup, pak Beskydská sedmička a leden co leden čtyřiadvacetihodinovka na Lysé hoře s mnohatisícovou účastí. Extrémní závod. Závod s časem a vlastní výdrží. Masa individuí, která se rvou mezi sebou a sama v sobě. Sport vytěsnil zábavu. Příroda dostala na frak.

Stejné je to v bílé stopě. Jaképak sjezdovky? Skialpinismus – to je teprve něco! A kolik třicátníků a čtyřicátníků potkávám na běžkách! Ženy, muže. Samé závodníky. Profrčí kolem mne bruslením do kopce, jako by ani o nic nešlo. Tak přikazuje dnešní dobrý mrav. Hory – tělocvična. Hory – posilovna. To se potom ženám rýsují břišáky!

Svého času se v médiích objevila zprávička, že bohatší lidé se stravují zdravěji a nejsou tak otylí. Dodejme, že bohatší lidé se také více věnují pohybu, tedy i pobytu na horách. To mi věřte! Každá móda jde ruku v ruce s penězi.

Nevidím ale všechny ty změny v přístupu k horám jen očima pětašedesátiletého chlapa? Vždyť mohu být rád, že se lidé hýbou, že pobývají v přírodě ve větší míře, než tomu bylo kdysi. Ale nehýbou se až příliš? A přesto, neutíká jim něco…?

Jsem nenapravitelný romantik a idealista. Tak bych jim přál radost z obyčejné chůze přírodou, jak káže Henry David Thoreau, radost z rysích stop a vůně orchidejí, jak připomíná Ernest Thompson Seton, radost ze zastavení na horách a hlavně v hlavě, jak radí Jaromír Tomeček. A což teprve ten panák borovičky na každém beskydském vrcholu?! To by teprve viděli, jak je ten svět okolo krásný.