MICHAEL DOUBEK

Mám rád létání a letadla. A proto jsem si koupil knihu Narušitel Davida Baldy (*2000) a Petra Kulta (*1998) (Grada Publishing, Praha 2019). Kniha byla napsána podle scénáře filmu stejného názvu (režie David Balda). Autoři uvádí, že dílo bylo inspirováno skutečnými událostmi. Film jsem neměl možnost shlédnout. Aspoň tak neovlivní můj pohled na knihu.

Příběh vypráví starý pilot Vladislav svému vnukovi. Jindy málomluvný dědeček se rozpovídá poté, co dostane oznámení o úmrtí přítele Zdeňka, který ho kdysi učil pilotovat a s nímž pak létal jako stíhač.

Jejich příběh začíná v roce 1960, kdy se malý Vláďa dostává poprvé na letiště s partou kamarádů. O čtrnáct let později se jako žák objevuje na letišti Svazarmu. Přijížděje do aeroklubu v autobusu ČSAD má na hrudi odznak perutě Royal Air Force po svém dědečkovi. Létat ho učí Zdeněk – správný chlap a výtečný pilot. Bohužel takoví nejsou na letišti všichni. Záhy mladý aviatik pozoruje muže, kterému „není vidět do obličeje, nepozdraví, nepředstaví se… Je to agent StB. Tváří v tvář nevinným osobám si užívá, jakou má nad nimi moc. Stačí jeden špatný pohyb, gesto, úšklebek – a estébák si může vymyslet, co chce“. Jak Vláďa už v první okamžik zjistil, že jde o agenta StB, nevíme. Ptát se, jak ihned věděl, že jde o „svini jednu“, nemá smysl. Odpověď bychom nedostali. Nebo to uhodl, protože ten chlap měl „vlasy ulíznuté dozadu“ a „opovržlivě sledoval práci v hangáru“?

Naštěstí kromě Zdeňka jsou na letišti i další féroví chlapi. Mezi letouny Svazarmu se prochází Otmar, bývalý pilot Royal Air Force. Ten nenosí pouze odznak RAF, ten chodí dokonce ve válečné uniformě a kouří dunhillky. Otmar chce na stará kolena emigrovat na Západ. Pokusí se uletět cvičným letounem. Jeho let ale končí tragicky. Hned po startu má letoun poruchu a zřítí se. Otmar zahyne. Na letišti truchlí Vláďa, Zdeněk i Otmarův vnuk Matěj. Zlí estébáci a jejich přisluhovači („svině rudý“) z toho mají samozřejmě radost. Možná dokonce letoun úmyslně poškodili.

Děj najednou přeskočí až do roku 1989, ale ještě před listopadové události. Zde se dozvídáme něco podivuhodného. Z Vládi a Zdeňka, z těch, kteří tak nenáviděli režim, jsou stíhači Československé lidové armády. Soudruh podplukovník Zdeněk a soudruh major Vláďa společně zasahují proti malé Cessně, která narušila vzdušný prostor ČSSR. Poté poskytnou rozhovor televizi. Jakmile Vláďa rozhovor uvidí, prozře, a rozhodne se k útěku na Západ i s celou rodinou. On se starším synem chce uletět v malém letounu (jako kdysi Otmar), žena s mladším synem jedou autem. Emigraci ale samozřejmě překazí StB, která už předtím zatkla Zdeňka.

Avšak pozor, to hlavní přichází nakonec. Víte, kdo je nakonec tím největším zlosynem, tím nejzarytějším agentem prohnilé moci, který vše zosnoval? Matěj, syn Otmarův a kamarád Zdeňka a Vládi! To on dokonce poškodil letoun svému dědečkovi! Závěr knihy je věnován dosti kostrbatému vysvětlování darebových ďábelských pohnutek.

Děj není prokreslen do hloubky, kapitoly jsou kratičké a dialogy šustí papírem. Vypravěčský jazyk je navíc velice skromný. Budiž, nad literárním neumětelstvím bychom mohli zamhouřit oči, zejména jsme-li milovníky letectví. Co však nelze odpustit, je nevěrohodnost celého příběhu. Svět není ani náhodou jen černobílý, jak nám autoři sugerují. Svět se nedělí jen na bezcharakterní „svině“ (zcela jistě agenty StB) a férové chlapy (bývalé piloty RAF). Představa lidí, kteří nenávidí minulý režim a prohání se v letounech Zlín Trenér nebo MiG-15, jak nám to podává kniha, je úsměvná.

Na závěr si tak musíme položit tyto otázky: 1) Věřil upřímně vůbec někdo předlistopadovému společenskému uspořádání? Měl by někdo odvahu se k tomu dnes přiznat? Po přečtení knihy odpovídám, že neměl. 2) Jak je možné, že mladí lidé sepíšou takovouto černobílou agitku? Neselhává fatálně výuka historie? Nepodávají rodiče a prarodiče dětem a vnoučatům dobu svého mládí zkresleně? Pokud ano, tak proč? Stydí se? Podléhají autocenzuře?

A ještě perlička na závěr. Autoři knihy fandí, samozřejmě, čestným lidem. Když se ale po odvysílání filmu Narušitel snesla na tohle dílko kritika a film byl na webu Česko-Slovenská filmová databáze (ČSFD) hodnocen nízkým procentem, pokusil se někdo (podle správce ČSFD autoři) hodnocení vylepšit pomocí falešných uživatelských účtů. Zakladatel ČSFD o tom hovořil na stanici ČRo Vltava. Přepis rozhovoru pod názvem Podvody s hodnocením na ČSFD; „Zrovna válčíme s filmem Narušitel,“ říká k nekalé praktice šéf databáze, lze najít na www.irozhlas.cz. Tak takoví jsou ti, kteří píší knihy a točí filmy o rovných mužích. Radil bych jim, aby sami usedli do kokpitu. Létaní totiž učí pokoře.