BŘETISLAV DITRYCH

Návrat domů – před startem

V Padově Štefánik požádal náčelníka štábu italské armády generála Badoglia o přidělení aeroplánu Caproni 450. Badoglio mu úmysl letět do vlasti rozmlouval. Marně. Stejně dopadl v Miláně generál Graziani. Neuspěl ani kapitán Jan Šeba s nabídkou sanitního vlaku se zvláštním vagonem, který měl být vypraven 30. dubna. Dodal, že Masaryk i Beneš se přece vrátili do vlasti po železnici, důstojně a bez potíží. Štefánik však nechtěl, opakoval a zdůrazňoval, kráčet po nepřátelské půdě a vyjednávat se starými nepřáteli při přechodu hranic. Později Šeba připomněl, že se částečně zviklat nechal: Dobře, jestli bude špatné počasí, nepoletím. Spíše symbolické rozhodnutí vrátit se domů jako generál a současně pilot odpovídá jeho povaze. Poletí a přistane na rodném Slovensku.

Na Slovensko zval Štefánika dávný přítel Vavro Šrobár. Měl zřejmě přispět, aby velení armády převzali místo italských důstojníci francouzští. K tomu však dojde až koncem května 1919.

Generál Štefánik se dostavil na velitelství italských leteckých sil ve středu 30. dubna 1919. Při jednání s plukovníkem Gavigliem vyslovil přání, aby letadlo nepřistálo ve Vídni, v hlavním městě někdejšího Rakouska-Uherska, kde byl zkušený letecký personál a spolehlivé letiště, ale až v Bratislavě. Důstojníci namítli, že piloti možnosti přistání v Bratislavě neznají, ale Štefánik je ubezpečil, že sám létal na italské a srbské frontě a přistávací plocha u Bratislavy je pro aeroplán Caproni 450 vhodná. Ano, létal, ale pokud víme, jen na strojích typu Voisin a Farman, bombardovací dvouplošník Caproni při průzkumném letu před třemi lety téměř jistě neřídil. A letiště, spíše však přistávací plochu ještě bez hangáru, znát sotva mohl. Jeho jistota neměla v tomto případě žádné opodstatnění.

Po prostudování mapy také navrhl, aby odstartovali z Campoformida, které je zhruba o 100 kilometrů blíže Bratislavě než dosud uvažované letiště San Pelagio u Padovy. Tím chtěl zřejmě zcela vyloučit případné mezipřistání ve Vídni. Po poradě poslal velitel letectva Gaviglio fonogram do Bratislavy. Byl určen veliteli československých vojsk na Slovensku generálu Piccionemu a sděloval, že generál Štefánik poletí 2. května nebo v následujících dnech až do Bratislavy, a žádal o provedení potřebných příprav na přistání. To znamenalo vybrat vhodnou plochu, viditelně ji označit bílými plachtami a připravit sudy s hořlavinou, jejíž kouř bude signalizovat směr větru.

Let s generálem Štefánikem byl od samého začátku příprav označen jako tajný. To je pro další vývoj událostí důležité. Proto nemělo letadlo radiostanici, anténní drát však mechanici neodstranili. I to bude možná podstatné.

Prvního května letadlo přelétlo na vojenské letiště u městečka Campoformido nedaleko Udine, mechanici ho znovu pečlivě prohlédli a přikryli plachtou. Stroj měl kostru z ocelových trubek a profilů, zbytek tvořily dřevěné lišty a nosníky s plátěným potahem. Dřevěná byla rovněž křídla.

Z Bratislavy přišla odpověď až 2. května. Vlastně přišly telegrafické zprávy dvě. V první generál Piccione sděloval, že přistávací plocha je 8 km severovýchodně od Bratislavy, terén pevný a vynikající. Druhá, pod níž je podepsán Štefánikův pobočník major Gaston Fournier i generál Piccione, oznamovala, že upravená a označená plocha se nachází 12 km severovýchodně od města u Vajnor. Doporučená místa přistání byla tedy dvě.

Start

Letadlo Caproni 450 měli řídit dva zkušení piloti – poručík Giotto Mancinelli-Scotti a pilot četař Umberto Merlini, doplňoval je mechanik-radista Gabrielle Aggiusti. Všichni byli teple oblečeni, v to nedělní ráno 4. května bylo zamračeno, foukal silný vítr. Poletí ve výšce zhruba 3000 metrů, místa pro posádku jsou otevřená. Štefánik měl koženou kombinézu, dva svetry, generálskou uniformu s řádovými stuhami a českým lvem na výložkách a několik vrstev spodního prádla.

Kde generál Štefánik při startu seděl? Podle informace, kterou si později vyžádal generál Piccione, vpředu na místě pozorovatele. Je však pravděpodobné, že si Štefánik na poslední chvíli přesedl na místo levého pilota. S tím, že stroj bude řídit poručík Mancinelli-Scotti, Štefánik jen při klidném letu a snad při přistání v Bratislavě. Tuto možnost a Štefánikovo přání později připomněl i kapitán Federico Zapelloni, který byl pověřen vyšetřováním příčin katastrofy. Sám plukovník Gaviglio před časem v Padově na to upozornil podepsaného a ministr v okamžiku odjezdu vyslovil znovu toto přání, píše ve své zprávě kapitán Zapelloni. Gaviglio měl toto rozsazení oznámit na výslovné Štefánkovo přání do Bratislavy zvláštním telegramem, doklad o tom však nemáme. O mezipřistání, kde by bylo možné výměnu rozsazení provést, se ve zprávě nehovoří, ale vyloučit ho také nemůžeme.

V 8 hodin a 7 minut stroj Caproni 11495 odstartoval. Teprve dvě hodiny po startu byla z Campoformida odeslána zpráva do Bratislavy. O důvodu zdržení se můžeme jen domýšlet. Byla jím jenom snaha o utajení letu?

Ještě před Vídní hlásil pozorovatel pilotovi utržený nebo uvolněný drát radiostanice. Pár obtížně čitelných slov napsaných na stránce zápisníku si pilot přečetl, drát však zatím řízení nebránil, proto nepokládal za nezbytné přistát a v letu pokračoval. Potíže se projeví teprve při stoupání a klesání a tím větších pohybech páky kormidla v oblasti uvažovaného přistání.

Přistání

Jaké bylo v neděli 4. května v oblasti uvažovaného přistání letadla Caproni 450 počasí? Zvláštní je, že v tak základní, a řekli bychom jednoduché věci, se výpovědi očitých svědků liší od oficiální zprávy meteorologů. Tak tedy: v pátek 2. a v sobotu 3. celý den pršelo, i v neděli bylo zataženo, ale bez deště. Přesto byla půda rozmoklá, travnaté plochy měkké a nasáklé vodou. Slabý vítr nemohl přistání ovlivnit.

Tuto zásadní změnu počasí však nikdo do Campoformida neoznámil.

Je neděle okolo poledne. Místní občané i vojáci sledovali velký dvouplošník, který se pokoušel o přistání na prvním vybraném místě. Marně. Pilota zřejmě překvapila mokřina a stříkající voda pod koly stroje a znovu se vznesl. Koleje, které zůstaly po kolečkách podvozku, se rychle zaplnily vodou. Ale to už neviděl. Aeroplán pak několikrát zakroužil poblíž Bratislavy a hledal druhé označené místo přistání, které popsal ve svém fonogramu major Fournier. Tady snad bude terén příznivější.

Po dalším pokusu o přiblížení k zemi se pilot znovu snažil nabrat výšku, aby přistál proti větru, ale stroj se téměř převrátil a zřítil k zemi. Ručička výškoměru se zastavila na 68 metrech. Očití svědkové později hovořili o výbuchu ještě ve vzduchu. Mohl se vznítit jeden z bočních přehřátých motorů, a Štefánik se proto pokusil ze stroje z malé výšky vyskočit. Jeho tělo bylo tedy nejméně porušeno, z posádky však byl popálen jen poručík Mancinelli. Kapitán Federico Zepelloni, který byl pověřen vyšetřováním příčin katastrofy, však ve své zprávě říká, že stroj se vznítil až po dopadu na zem. Snad proto se později objevila jedna z nesmyslných verzí, podle níž byl Štefánik k seskoku z letadla buď donucen, nebo dokonce vyhozen.

Všichni muži byli na místě mrtvi. Mezi prvními přispěchal na místo katastrofy básník Ivan Krasko, píše Hana Ponická, a byl to on, kdo překryl mrtvému příteli víčka očí. Ale spíše se u havarovaného letadla objevili dříve lidé z nejbližšího okolí, kteří kroužení letadla sledovali. Byla přece neděle. Tři muži odtáhli těla posádky dále od hořícího stroje.

Někteří autoři se stále pozastavují nad tím, že pro tak významného cestujícího, jakým Milan Rastislav Štefánik nepochybně byl, nikdo nepřipravoval odpovídající slavnostní uvítání, jiní naopak popisují málem davy vítajících včetně Štefánikovy rodiny. Opakuji, všechny zprávy o příletu měly zůstat tajné, generál Piccione i ministr pro správu Slovenska Vavro Šrobár samozřejmě věděli, že Štefánik přiletí, ale ani oni neznali přesný čas. Historik Jozef Husár (dokládá vývoj událostí fakty a nevymýšlí nové pochybnosti) připomíná, že dr. Milan Ivanka ze zmíněného ministerstva dostal zprávu o odletu Štefánika v 11,15 hodin s tím, že v Bratislavě přistane okolo poledne. Zpráva byla sice odeslána už o půl jedenácté, ale určitý čas si zřejmě vyžádalo její dešifrování v Bratislavě. Snažil se o rychlé spojení se Skalicí, kde byli Piccione i Šrobár přítomni slavnostnímu vysazení „Lip svobody“, ale neuspěl. Šrobárovi proto zanechal jen vzkaz. V té době oznámili představitelé italského velení Štefánikův přílet také novinářům.

Dr. Milan Ivanka dorazil na místo neštěstí za hodinu. Kolem havarovaného letadla se postupně vystřídalo několik desítek lidí, mnozí z nich si chtěli odnést něco na památku i z osobních věcí zahynulých letců. Části konstrukce letadla se rozletěly až do vzdálenosti sto metrů. Do příjezdu vojska a vyšetřovací komise nezůstalo nic na původním místě. Jak víme, ani těla obětí.

Ve vzpomínkové knize Štefánik píše Ján Halla, že to byl on, kdo zůstal 4. května sám ve vládní budově a po 11. hodině přijal telefonickou zprávu vojenského velitele, že generál Štefánik je na cestě a kolem 12. hodiny přistane. Přílet byl podle něho hlášen už ve čtvrtek, pak radiogramem odvolán, totéž se opakovalo v pátek. Neprodleně opatřil automobily, zjistil, kdo je ještě v budově přítomen, a s dr. Ivankem a dr. Medveckým vyrazili k předpokládanému místu přistání. V dálce spatřili nad Dunajem letadlo, které se najednou obloukem vracelo nad Vojnory – a pak ho z dohledu ztratili.

Téměř prorocky zní Štefánikova slova, která před časem zaznamenal jeho tajemník Ferdinand Písecký: „Létat ve výškách není žádný kumšt. Ale létat nízko nad zemí, zvláště když je vítr, to je umění. Tam se tvoří trychtýře zředěného vzduchu, a když se do některého dostane aeroplán, je ztracen.“

Kapitán letectva Federico Zapelloni přijel z Vídně do Bratislavy 5. května, nemohl tedy vidět stav letadla i polohu osob těsně po neštěstí. Vyslechl svědky, prohlédl si trosky stroje, analyzoval zranění posádky. Italští důstojníci byli přesvědčeni, že stroj řídil Štefánik sám a připomínali jeho občasné mdloby, které mohly způsobit pád. Jeho zpráva s datem 6. května má pět listů. Jednu zaslal velitelství italské vojenské mise ve Vídni, druhou dr. Vavro Šrobárovi. Vyloučil náraz větru, chybu pilota při manévrování i přetržení řídících táhel. Vycházel ze situace, že Štefánik seděl na místě levého pilota, Mancinelli pravého, Merlino na místě pozorovatele, velitele letadla a navigátora a mechanik mezi palivovými nádržemi. Pokud toto rozmístění neodpovídá tomu, jaké bylo na začátku letu, zaujala ho posádka během letu, píše ve zprávě. Neuvedl však, kde seděl Štefánik při startu.

Uvádí dvě možné příčiny katastrofy. První – Štefánik omdlel a upadl na výškové kormidlo. Druhou – přetržený drát antény omezil pohyb výškového kormidla. Závada vznikla, jak víme, už před Vídní.

Na letišti bylo přítomno také několik francouzských vojáků, kteří pracovali na stavbě hangáru. Ve svědectví uvedli: 4. května okolo 11,30 h spatřili italské letadlo oblétavati okolí Bratislavské, hledajíc místo přistání (letiště). Toto letadlo přelétlo letiště a když se vracelo v křivce, ve směru odkud přilétlo, spatřili jsme ho řítiti se přímo k zemi asi 3 km od nás. Několik vteřin na to viděli jsme veliký černý dým. Opustili jsme letiště a utíkali polmi k místu neštěstí. Letadlo bylo spáleno, tělo generála Štefánika leželo bezducha podél cesty, tělo italského pilota v příkopu na druhé straně, druhý italský pilot ležel vedle letadla na pravé straně generála a tělo strojníka italského bylo spáleno a vytažen zpod motoru. Letadlo bylo celé roztříštěno.

Zkušený vojenský pilot major Bedřich Starý se na místo katastrofy dostal v červnu 1919. Chtěl si sám prohlédnout terén a posoudit možné příčiny neštěstí. Domníval se, že pilot letadla Caproni klesl, aby si prohlédl neznámé místo přistání a chtěl udělat nový oblouk kolem přistávací plochy. Při silném nárazovém větru byl těžký stroj nízko nad zemí obtížně ovladatelný, pilot letadlo „přetáhl“, to ztratilo rychlost a zřítilo se.

Bezprostředně po tragické katastrofě u Bratislavy napsal Edvard Beneš do listu Československá Korespondence vydávaného v Paříži článek nazvaný Československý ministr války generál Štefánik mrtev. Píše v něm, mimo jiné, že to byl on, kdo otevřel cestu k jednotlivým vládám, především francouzské a italské. On to byl, který připravoval zejména pozdější naší Národní radě přístup do politických kruhů, který uvedl v osobní styk se všemi význačnými osobnostmi naše pracovníky, který dal první základy naší diplomatické činnosti a který byl prvním a nejlepším naším diplomatem…. Jeho činnost byla neobyčejně intensivní a daleko přesahovala rámec československé otázky… V Itálii se mu podařilo přesvědčiti vládu, aby zřídila československou armádu… Cílem jeho života bylo heslo: práce, láska, poctivost. Připomíná také slova maršála Foche: Je to jeden z nejskvělejších vojáků, které jsem v této válce poznal… V jeho činnosti bylo cosi romanticky krásného, vždy citově zabarveného a hrdinného.

Veřejný pohřeb obětí katastrofy se konal 10. května v Bratislavě. Hlavní projev přednesl ministr národní obrany Václav Klofáč. Edvard Beneš byl v Paříži, Tomáš Garrigue Masaryk nepřijel.

Sebevražda?

Úvahy o Štefánikově sebevraždě se objevily už ve dvacátých letech minulého století. Byl zřejmě přesvědčen, že je těžce, snad nevyléčitelně nemocný, že má rakovinu žaludku. Kdyby to byl jen vřed, domníval se, obtíže by po operaci pominuly. Američtí a francouzští lékaři rakovinu vylučovali. První ohledání a následnou pitvu obětí prováděl vojenský lékař MUDr. J. Kabelík. U Štefánika ukázala, že předchozí operační řezy byly zahojené a o nových žaludečních vředech se nezmiňuje. Už v listopadu 1901 byl v Praze operován na zánět slepého střeva, další operace prodělal po návratu z Ekvádoru v březnu a dubnu 1914 ve Francii. V pitevním protokolu nalezneme i větu: Dutina břišní prohlédnuta jen pokud dovoloval řez.

Po padesáti letech v rozhovoru pro časopis Reportér MUDr. Kabelík upřesnil, že pitvu zastavili z pietních důvodů vzhledem k rodině, když příčina katastrofy byla již jasná. Žaludek však byl přesto na jeho žádost prohlédnut, ale bez patologického nálezu. Později upřesnil, že Štefánika zřejmě postihla silná vagotonie, tedy choroba nervová. Její projevy už známe. Poměrně často upadal do mdlob, z dlouhého nervového vyčerpání trpěl depresemi. Kvůli žaludečním potížím dodržoval přísnou dietu. Na Sibiři mu údajně dával náčelník zdravotní služby a vojenský lékař Vladimír Haering sotva rok života. Také lékař Josef Mandaus, který Štefánika v Rusku doprovázel, potvrzuje jeho špatný zdravotní stav. Kromě tělesných bolestí ho sužovaly i bolesti nervové, musel mu dávat narkotika. Rád ukazoval, jak pohrdá utrpením, napsal později generál Janin. Když dostal zprávu o francouzské lodi kotvící v Šanghaji, rozhodl se v polovině ledna 1919 k rychlému odjezdu. „Já bych zde zahynul, musím být u nás. Naši tam dělají hlouposti, oni nerozumějí spojencům,“ řekl. Doktor Mandaus doprovázel generála Štefánika část cesty z Omska na východ vlakem. Poznamenal si Štefánikova slova z 22. ledna: „Kdybych poznal, že můj stav se nelepší ani na moři, tak se zastřelím, nebo se jiným způsobem sprovodím ze světa.“ Na lodi Porthos s ním ze Šanghaje odpluli pobočníci major Fournier a poručík Levi.

V poslední době se opět objevily hlasy, hovořící o možnosti Štefánikovy sebevraždy. Posiluje je nedávné zveřejnění názoru generála Maurice Janina. Janin byl sice o sedmnáct let starší, přesto se stal Štefánikovým blízkým přítelem. „Jsem absolutně přesvědčený,“ napsal již v roce 1932, „že si sám přivodil smrt“. Tento dojem měl od začátku, nemohl ho však nijak dokázat a z různých důvodů si své podezření nechal pro sebe. Ani oficiální zprávy z vyšetřování nic takového nenaznačovaly.

Vlastní rukou napsaný osmistránkový dokument předal Janin Benešovi s přáním, aby ho uložil do archivu a s podmínkou, že zůstane v tajnosti až do roku 2000. Beneš jeho přání nesplnil a dokument přechovával až do smrti u sebe. Možná z obavy, aby se nedostal na veřejnost. Obsah téměř jistě znal i T. G. Masaryk. Po smrti Hany Benešové byly do archivu zařazeny i Benešovy spisy a zmíněný dokument mezi nimi později nalezl slovenský historik Dušan Kováč.

Generál Janin poznal ze společného působení na Sibiři snad nejlépe jeho zdravotní stav, pochyby, plány i představy o dalším životě a práci i zklamání z toho, že se mu ve složité situaci nepodařilo uskutečnit úkoly, které si před poslední cestou na Sibiř předsevzal. Udělal, co udělat mohl, na Sibiři už by jen čekal na postupný odjezd vojáků a oba věděli, že užitečnější bude v Evropě.

Po zprávě o katastrofě se nejdříve domníval, že Štefánik ze své krize nenašel východisko. Když se vzápětí dověděl, že s ním zahynuli i tři italští vojáci, začal o sebevraždě pochybovat. Nemohl připustit, že by mohl být v tak beznadějné životní situaci, aby připravil o život nejen sebe, ale i tři další nevinné lidi. A jistě by jako charakterní a čestný člověk a voják nepochybně nalezl jinou cestu, jak z života odejít. Na toto místo možná patří trochu provokativní otázka: Stal by se pak národním hrdinou? Postavili by mu monumentální památník na Bradle a sochu v Bratislavě?

K přesvědčení o Štefánikově sebevraždě dospěl Janin s konečnou platností až potom, když mu sochař Otakar Španiel při práci na jeho bustě v Mens vyprávěl zajímavou příhodu. Když byl po Štefánikově smrti povolán do Bratislavy, aby jako dávný přítel vytvořil posmrtnou masku a odlitek pravé ruky, nalezl v jedné z kapes jeho uniformy lístek s několika narychlo napsanými slovy. Štefánik se s Giulianou loučí, protože se už neuvidí. To vyvrátilo všechny pochybnosti, které jsem ještě mohl mít, píše Janin. Také Španiel byl přesvědčen o Štefánikově sebevraždě. V protokolu z ohledání jeho těla, které provedl v přítomnosti dalších tří mužů rovněž MUDr. Kabelík, není o případné písemnosti žádná zmínka.

Generál Janin určitě nebyl jediný, komu se Otakar Španiel o svém nálezu zmínil. V roce 1929 vytvářel ve svém ateliéru bustu Václava Tilleho a ten si zaznamenal sochařova slova: „V kapse uniformy nalezl poslanec Halla list, který psal Š. před odletem, patrně v kavárně, s obvyklou modrou obálkou a linkovaným prostým papírem. List byl adresován jeho snoubence, italské markýze, byl psán francouzsky a končil slovy: Už se nikdy neuvidíme. Dodává, že vzkaz byl krátký a neříká, že ho nalezl sám, ale ministerský úředník dr. Halla.“

Měl to být opravdu poslední dopis, lístek, vzkaz? Jeho osud neznáme, svědectví zůstává bez důkazu, s lehkým stínem pochybností. V předchozím známém dopise se Štefánik se svou snoubenkou neloučí, naopak, těší se na shledání.

Osobní archivářka T. G. Masaryka Anna Gašparíková-Horáková vzpomíná v knize U Masarykovcov na rozhovor s prezidentem o Štefánikovi 2. května 1929, tedy deset let po jeho tragické smrti: Na italské frontě měl velký vojenský úspěch… rychlá kariéra ve společnosti vedla k zasnoubení s markýzou Benzoniovou. Jestli ji měl rád, nebo byla také jen jednou složkou úspěchu na cestě k cíli – kdo ví? Mně, i poznamenané to mám, pamatuji se, říkal o zasnoubení jako o italské intrice, kterou ho chtěli Italové vzdálit od Francouzů… Míval přede mnou trochu strach pro své zvláštní hochštaplerství a bál se, že se ho zeptám, co ty, dráteník, chceš s markýzou… Motiv jeho rozhodnutí zemřít mohl být jiný. Viděl svůj životní vzestup ve Francii jako ukončený, už nemohl výše, válka skončila, stával se zbytečným, ke své vědě živelnou náklonnost neměl, nechtěl se k ní vrátit – co dělat doma ještě nevěděl. Volil smrt? Sotva, já nemyslím…

Ale byl to T. G. Masaryk, který 4. dubna 1919 napsal Benešovi, že navrhne Štefánikovi, aby se funkce ministra války vzdal, i když předtím soudil kriticky Václava Klofáče.

Štefánik se dostal i do složité osobní situace. Pracoval pro Francii (a nemusíme asi pochybovat o tom, že jeho průzkumné cesty zahrnovaly kromě činnosti odborné i zpravodajskou), byl francouzským občanem, kterému druhá vlast propůjčila hodnost generála, ale přesto začal v jistě složité situaci při zrodu republiky prosazovat také oprávněné zájmy Itálie. Jako by na Francii pozapomněl. Jeho francouzským příznivcům a přátelům to jistě nezůstalo lhostejné. Co všechno v tom hrálo roli? Měl na jeho úvahy vliv také vztah ke Giulianě Benzoniové? Mohl mít pocit, že jeho velká a vítězná hra skončila? Že nevidí do zákulisí české politické scény? I cesta na Sibiř neskončila podle jeho představ. Mohl dokázat více? Sotva. Vrátil se do Říma nemocný a vyčerpaný, nápadně pohublý. Průběh vzniku československé republiky ho neuspokojoval, funkce ministra války netěšila. Uvažoval o úřadu ministra zahraničních věcí, velvyslance ve Francii nebo Itálii? Bylo pro něho přijatelné stát se podřízeným ministra zahraničí Beneše?

V obsáhlém románovém zpracování popisuje L. N. Zvěřina i netušené poslední setkání Giuliany se Štefánikem. Hovoří o připravených svatebních šatech z bílého atlasu s benátskými krajkami, vlečkou a závojem. Vyměnili si dárky, Giuliana dostala prsten s dvěma perlami, Štefánek hodinky s náramkem ze zlatých penízků. Ano, to je ten známý náramek s písmeny AMOR a čteno pozpátku ROMA, který bude mít na ruce po tragické katastrofě. Štefánek snoubence vysvětluje, že musí do Milána, pak navštíví česko-slovenské domobranecké jednotky v Gallarate a pak poletí domů: Podám zprávu presidentu Masarykovi, vybavím nejnutnější věci, dám zaříditi pro nás nějaký ten byt, vyhledám pěkný zámeček někde u nás na Slovensku a přijedu si s mamičkou jako nějaký ten princ z pohádky pro svou princeznu, představoval si jejich poslední rozmluvu L. N. Zvěřina.

Prvním diplomatickým zástupcem nového státu ve Francii se stal, i když jen nakrátko, Benešův blízký spolupracovník Lev Sychrava. Měl Štefánik vystřídat Vavro Šrobára na místě ministra pro správu Slovenska? Maurice Janin vzpomínal, že s ním na Sibiři hovořil o funkci viceprezidenta Slovenska. Na Masarykovo přání byla tato zmínka v Janinových pamětech vynechána, pravděpodobně z obav, že by oživovala podle Masaryka a Beneše kdysi zvažované, ale již překonané úvahy o federativním uspořádání republiky. Podobných předpovědí se po jeho smrti objevilo několik, sám však, opakuji, hovořil jen o návratu k práci astronoma. Lékař Josef Mandaus si v polovině ledna 1919 poznamenal další Štefánikova slova: Až se vrátím, brzy opět zmizím z Evropy za svou prací vědeckou a nikdo nebude vědět, kde jsem. Jan Šeba naznačuje, že Štefánik uvažoval o postavení domu u poloostrůvku Sermione „po provedení jisté změny v soukromém životě, která se měla stát počátkem června“. Hovořili o tom při cestě z Milána do Padovy, když se zastavili v hospůdce v Colombare u jezera Lago di Garda. Jeho blízký příbuzný Ivan Krno se s ním setkal koncem dubna 1919 v pařížském hotelu Lutecia, kde byli ubytováni delegáti mírové konference, a dosvědčuje, že se Štefánik chtěl po návštěvě Slovenska vrátit do Vladivostoku a urychlit návrat sibiřských legií. Pak plánoval odpočinek na Tahiti a návrat k vědecké práci.

Na jeho už několikrát zmíněný zdravotní stav měla nepochybně vliv vrozená tělesná dispozice, šestinásobný výstup na Mont Blanc a tamní pobyt v tvrdých podmínkách na malé hvězdárně, působení jako pilota na srbské frontě a následná operace v Římě i obtížné podmínky na Sibiři.

Mne osobně měl Štefánik až dojemně rád, splácel jsem mu jeho oddanost oddaností a za jeho pomoc v našem odboji jsem mu byl vděčen. Zasluhuje vděčnosti nás všech, napsal o Štefánikovi T. G. Masaryk. Oslovovali se otecko a Milane. Anna Gašparíková-Horáková zaznamenala, že prezident se sice obával zapojení Štefánika do každodenního života doma, ale na jeho příchod čekal, aby se zbavil ministra obrany Klofáče. O deset let později zapomněl, že v dubnu 1919 pochyboval v dopise Karlu Kramářovi o Štefánikově uplatnění v nové republice a Benešovi napsal, že Štefánikovi navrhne, aby se funkce ministra války vzdal.

Zdálo se mu podivné, vzpomínal, že jsme měli dva ministry stejného resortu. Štefánik řídil od 14. listopadu 1918 ministerstvo vojenství, starající se o jednotky v zahraničí a Václav Klofáč vedl ministerstvo obrany, občas zvané ministerstvo domobrany. „Hleděl jsem se zbavit neschopného Klofáče,“ tvrdil Masaryk. Stejný názor na dvojkolejnost ministerstev měl i Edvard Beneš, také je navrhoval sloučit… ale jako ministra doporučoval Václava Klofáče.

Řešení problému přinesla nešťastná katastrofa a Masaryk posléze Klofáče jmenoval 8. července 1919 ministrem národní obrany i v nové vládě. Prvotní rozdělení svůj důvod mělo – Štefánik pobýval v zahraničí a nová republika potřebovala muže, který se bude starat o vnitřní bezpečnost.

Mnozí soudí, napsal Lev Sychrava, že bylo lépe, padl-li Štefánik v záři své slávy. Národu založil tím skvělou legendu a sebe ušetřil bolesti rozčarování.

Nové vyšetřování

Za osm let po katastrofě napsal údajný svědek Michal Lechta dopis prezidentu republiky s tvrzením, že na letadlo střílelo naše vojsko v domnění, že se jedná o stroj maďarský. Už několik dní totiž probíhala válka s Maďarskou republikou rad.

Přijel prý na kole k místu neštěstí a viděl jednoho z Italů s prostřelenou hlavou. Masaryk ho osobně nepřijal, ale nařídil nové vyšetřování. Lechta mimochodem nebyl osobou zcela bezúhonnou a důvěryhodnou.

Ministerstvo národní obrany přesto ustavilo komisi, která vyslechla na padesát očitých svědků – četníků, vojáků i civilistů. Vyšetřování nic nového a podstatného nepřineslo, ale zpráva konstatovala, že nepravdivost Lechtových údajů není možné po tak dlouhé době prokázat. Zní to sice na první poslech vyhýbavě, ale přesto logicky. V obálce s označením TAJNÉ je závěrečné stanovisko odborníků s dalším pravděpodobným důvodem katastrofy – nepříznivým počasím (prudký nárazový vítr a pošmourno) a tím, že letadlo připravené k přistání se náhle propadlo o asi o 50-60 metrů a pilotovi se pád nepodařilo vyrovnat. Co na tento možný důvod neštěstí říkal Jiří Förchgott, který se provozní leteckou meteorologií léta zabýval? Po marném pokusu o přistání na mokré a nevhodné ploše se pilot pokusil opět nabrat výšku. „Nutnost uhýbat doleva před stromovím na okrajích plochy přivedla stoupající letoun do polohy ,po větru´ při nulovém přebytku pravé vzdušné rychlosti. Zadní náraz větru, který je typický pro aktivní turbulentní vrstvu, vyvolal ve výšce 50 až 80 metrů náhlou ztrátu rychlosti a pád do levé vývrtky. Odstředivá síla vymrštila nepřipoutané osoby z kabiny ještě před dopadem letadla na zem. Můžeme se tedy domnívat, že katastrofu zavinila právě aktivní turbulentní vrstva za Malými Karpatami, které od této oblasti nejsou vzdáleny ani deset kilometrů. O tom však tehdejší piloti neměli ani ponětí.“

Samozřejmě není možné vyloučit, že některý z vojáků zaměnil italské výsostné znaky za maďarské a na letadlo vystřelil. Vojenský lékař MUDr. Kabelík, který provedl na místě prohlídku mrtvých i pozdější pitvu, střelnou ránu vyloučil a připomněl vyšetřovací komisi i pitevní protokol…

Tyto závěry některým autorům nestačí ani dnes. Stále domýšlejí a pátrají, kdo mohl za katastrofou stát, troufají si dokonce hovořit o atentátu. Věděl o jeho přípravách Masaryk a Beneš?, ptají se bez nejmenšího důkazu. Jedním z posledních příkladů je kniha Emila Karola Kautského Kauza Štefánik. Autor v ní tvrdí, že události mezi startem a přistáním letadla Caproni 450 se zkreslovaly a zamlčovaly a nemohlo vyjít najevo, že letadlo prostě nesmělo přistát. Ve zprávě Zemského vojenského velitelství o vyšetřování z roku 1927 hledá, jak sám přiznává, nepřímé důkazy „v chybách, spojitostech, rozporech a podezřelých výpovědích a též ve fantazii“. Rozebírá výpovědi svědků a směřuje k závěru, že letadlo bylo sestřelené nebo na něj bylo stříleno, hledá motiv a důvody, je přesvědčený o připraveném spiknutí, v němž měl hrát roli i Edvard Beneš. Přitom neuvádí jediný důkaz, jedinou konkrétní stopu. Ne, vyvracet podobné úvahy, často posílené nacionalistickými myšlenkami, nemá žádný smysl.

Štefánikovi bylo pouhých 39 let. Zemřel, psaly noviny, a vlast ho ještě tolik potřebovala. Zazářil jako ohnivá kometa.

Opravdu ho vlast potřebovala?

Ukázka z knihy V jiném světle