BOHUMILA SARNOVÁ

Tak jako nelze vzít něco, co neexistuje, tak nelze ani s tím „něčím“ nakládat. Toto tvrzení se dá aplikovat na mnoho a mnoho věcí, dějů, událostí. K tomuto názoru mne osobně přivedlo jedno obyčejné konstatování osobnosti, které si vážím. Jednak pro přímost tohoto muže, jednak pro znalosti, které velmi výstižně aplikuje na historické události, i současnost. Začínám zeširoka, ale vězte, že to jeho obyčejné a jednoduché přirovnání, vyjádření postihuje celý široký problém, kterým je otázka pro nastupující mladou generaci současné doby. Referát Petra Žantovského, o němž se zde zmiňuji, který přednesl na konferenci Unie českých spisovatelů 13. dubna tohoto roku, byl zaměřen na otázky svobody slova po listopadu 1989. Krom obsahu referátu mne zaujala slova, jen tak na okraj a mimo text jím vyřčená. Zmínil se o své dceři (25 let), která s ním, otcem, občas probírá obdobné otázky, a tudíž i vývoj situace v naší společnosti. Nechápe a snad se i zlobí, proč je otcův postoj k některým otázkám současnosti negativní, ano, až naštvaný. Máme přece dům, docela slušné peníze, postavení, auto, mohu studovat a jezdit si, kam se mi jen zamane atd., oponovala. Padla klíčová otázka: A to ti stačí k životu? A to je ta věta, která mne vede k tomuto zamyšlení. To je to podstatné v naší soudobé společnosti.

Co mají a mohou mladí od života očekávat? V této době, v tomto nastaveném koridoru hodnot. Co s tím?

Konference pokračovala dalšími příspěvky, a světe div se, jako červená nit se jejich obsahy vinulo jedno a totéž zjištění. Kam jsme došli od převratu 1989, co znamenaly události roku 1968 a následné události a jak lze vnímat vývoj v současnosti. Nehovořilo se již o pouhé svobodě slova, ale o svobodě obecně. A co to vlastně je ta svoboda slova a svoboda celková. Aniž by se byli přednášející předem domluvili, téma bylo stejné, ale i výsledné reakce na ně rovněž. Jsme Unií českých spisovatelů. Dalo se tedy předpokládat, že i dané téma se bude zabývat především situací v kultuře, v oblasti literární, výtvarné. Bylo lze konstatovat, že víc, nežli zabývání se kritikou prací básníků a spisovatelů, došlo ke kritice ve vývoji společnosti, okolních vlivů, politických otázek a kultury obecně jako celku. Klesající úroveň kultury, devastace jejích hodnot, překrucování, zakrývání minulosti, zneuznání a dehonestace celých uměleckých generací a především neznalost. Mezery ve všeobecném vzdělávání. Jak má mladý člověk, v základní škole, střední, či vysokoškolák navazovat a uznávat vytvořené hodnoty předchozích generací, když je mu předkládáno a vtloukáno do hlav něco naprosto opačného či nedostačujícího. Jak se může orientovat v té směsici názorů, mnohdy pomluv. Jak může reagovat, stavět na základech, které jsou předem podkopány nebo zlikvidovány úplně.

V obdobném duchu se nesl i referát Jiřího Jírovce, který hovořil objektivně nejen o nešťastných dopadech dějinného vývoje po 1968, 1989. Bylo velmi zajímavé jeho osobní zjištění, jak se chovají naše vládní špičky k předkládaným konkrétním problémům jednotlivců a jak je s grácií a rádoby s předstíraným zájmem dokážou házet lehce za hlavu. Problém přehazují jako horký brambor na své tajemníky a podpracovníky. A ti se už bolístkami lidí nezabývají vůbec.

Dlouho by trvala tato konference, neboť co předložené téma, to barvitá řada odvíjejících se problémů a souvislostí. V neposlední řadě i referát Věry Beranové k otázkám výtvarného umění, architektury, divadelnictví, filmové tvorby se v podstatě shodoval s náplní a obsahem přednášejících kolegů, třebaže z jiného úhlu pohledu. Jak jsem nastínila v úvodu tohoto článku, konference byla jakýmsi ukotvením a utříbením si názorů na celkový vývoj v naší společnosti. Znepokojení z vývoje trvá a uběhne určitě mnoho vody, nežli se, jako Fénix z popela, vznese jiná vlna, která, a v to pevně všichni doufáme, přijde. Právě V. Beranová v následné diskusi nastínila, že jsou již známy názory některých mladých, i jejich pokusy o revoltu v myšlení i konání. Jsou to asi zatím jen ty pomyslné vlaštovky, ale i tak za ně díky. Faktem je odjakživa také to, že když je člověk zmlsán, rád sáhne po tom zemitém, voňavém krajíci chleba. Že si počne uvědomovat podstatu žití, jeho váhu a vzácnost a navrátí se ke svým kořenům. Ke kvalitě, hodnotám, tradicím.

Cestou z konference jsme ještě spolu s manželem diskutovali, doznívaly v nás dojmy, vyřčené názory a shodli jsme se na stejném stanovisku s přednášejícími. Zbývající čas v Praze do našeho odjezdu jsme vyplnili návštěvou mekky výtvarného umění – paláce umění – Národní galerie v Holešovicích. Budova již z venku šedá, okna nevábná, prostě taková nevzhledná krychle. Od doby naší minulé návštěvy před pár roky se na její fasádě, vstupním prostoru ani okolí nezměnilo nic. Přese všechny informace a fakt, že se jedná o klenot české funkcionalistické architektury, stavbu původně určenou ke konání veletrhů, postavenou v letech 1925 –1928. I přes fakt, že se jednalo v té době o největší železobetonovou stavbu svého druhu na světě. Sídlem Národní galerie je od roku 1995. I přes to všechno převládají u mne emoce a vjem, nežli přihlédnutí k uvedeným faktům. V obrovitém prostoru vestibulu jsme se legitimovali a počali pátrat po expozicích. Jako otevřená tlama se nad námi tyčily ochozy okolo celého prostoru až do nejvyšších pater, asepticky bílé, prázdné, přímo pusté až na pár maxifotografií v nejvrchnějším patře, umístněných na zábradlí. Pocit, jako když se rozhlížíte po obrovském prostoru nemocničního pavilónu. Bílá a šedá barva a veliké prázdno. Totéž nás uvítalo i při vkročení do dalšího předsálí v přízemí. Zajímalo nás umění 20. a 21. století. Výtah nás vysadil ve třetím patře, opět do velkého prázdného prostoru. Kam teď? Nikde upozornění na umístnění příslušné expozice. Bloudili jsme a tápali. Konečně jsme se strefili do vchodu. Až asi v polovině prohlídky jsme se, po rozhovoru s kustodkou dozvěděli, že jsme postupovali od konce expozice. Nikde žádná šipka, která by nás provázela výstavou a ukazovala směr prohlídky. Obrazy navěšené bez jakékoliv koncepce a vcelku necitlivě sestavené, co do námětů i provedení. Jako pěst na oko. Docela rádi bychom si s tím, kdo má koncepci výstavy na svědomí, podebatovali. Plocha byla rozdělena do různě tvarovaných kójí. Některá byla občas celá věnována jednomu autorovi, hned na to se jednalo o směsici obrazů několika autorů, a ejhle, i tam se objevovaly věci malíře, který již figuroval ve své kóji. Část expozice byla věnována slovenským malířům. A tak to pokračovalo vesele dál.

Výsledný dojem byl, že asi pracovníci galerie na podnět autora celé koncepce vyhledali v depozitářích obrazy malířů dle roků vzniku a nainstalovali je na stěny, docela bez velkého citu. Známe vystavené práce většiny malířů, jejich vzájemné vztahy, skupiny, ke kterým patřili atd. Pro návštěvníka galerie, který není obeznámen s výtvarnými dějinami, neumí si zařadit jednotlivé autory, aby si vytvořil základní obrázek, pro takového návštěvníka to musí představovat absolutní chaos. Podle vyjádření jedné příjemné kustodky, která se s námi v galerii dala do řeči, souhlasila s naším názorem, a předeslala, že mnozí návštěvníci odcházejí s pocitem zahlcení, zmatení a nepochopení. A to mnohdy i z poloviny prohlídky.

Nakonec jsme byli rádi, že jsme začali prohlídku expozice opačně, od konce. Protože právě na začátku prohlídky byly vystaveny skvosty francouzských impresionistů, včetně představitelů našich malířů tohoto období, čímž jsme si opravdu spravili chuť. Jenomže, právě na opačném konci expozice jsme zjistili, že jsme absolvovali prohlídku určenou k výročí vzniku naší První republiky. Léta 1918–1938. Po spatření seřazených, v jedné řadě vystavených bust našeho prvního prezidenta Tomáše G. Masaryka, včetně jeho portrétu jsme si byli konečně jisti, kde že jsme se to ocitli. Proto to zahrnutí umělců té doby do expozice nejen českých, ale také slovenských, českoněmeckých, a karpatsko-ruských. Proto vystavení děl z proslulé francouzské sbírky, která byla zakoupena vzniklým státem krátce po svém založení ve 20. a 30. letech minulého století.

Na prohlídku 2. patra, kam byla naše návštěva hlavně zaměřena, tedy na expozici 20. a 21. století, s vystavenými exponáty vzniklými od roku 1930 po současnost, jsme se již z nedostatku našeho času, žel, nedostali. Když vidím záběry ze světových galerií, z jejich interiérů, vzhledu budov, je mi za Prahu stydno a smutno. Skvosty výtvarného umění by si zasloužily jednak citlivější práci s nimi, jednak prostředí, které by jen podtrhlo jejich význam a vzácnost. A tím rozhodně Národní galerie – Veletržní palác v Praze není. Jednoduše řečeno – nereprezentuje.

Když se vrátím k předneseným referátům na konferenci Unie českých spisovatelů, k obsahu jednotlivých materiálů ke stavu naší současné kultury a zařadím sem svůj dojem z návštěvy Národní galerie, tak mi nezbývá než dodat, že laťka kvality klesla i v tomto směru docela hluboko.

Z Vysočiny srdečně zdraví BOHUMILA SARNOVÁ