JIŘÍ JÍROVEC

Předneseno na konferenci Unie českých spisovatelů, konané na téma 30 let od Listopadu

Byl jsem pozván, abych řekl něco k 30. výročí „sametu“. Dostal jsem volnou ruku. Mohu se tedy vracet i před listopad 1989. Doufám, že můj příspěvek nebude příliš chaotický.

Orwell napsal v románu 1984, že kdo ovládá minulost, ovládá přítomnost a skrz ni budoucnost.

V listopadu 1989 končil druhý rok kanadské epizody mého života. Nemohu tedy podat osobní svědectví o počtu klíčů v mé kapse nebo o tom, jak blízko či daleko jsem se ocitl od nastupujících mocných.

Je to rok nebo dva, kdy jsem slyšel mluvit poslance jménem Farský. Léta 48–89 označil za období hnusu a devastace. Jemu podobní zase mluví o strachu, šedi a tísni a snaží se vyvolat dojem, že u nás zuřila anebo se alespoň chystala občanská válka. Chtějí vyvolat pochybnosti o tom, v čem jsme vlastně žili.

To mě vrací k mé rodině a místu, kde jsem žil do svých 28 let. Můj tatínek byl parazitolog světové třídy. Rychle dodám, že mi byl příkladem jen prostředním, protože jeho píle ve mně vzbudila odpor k příliš intenzivní práci.

Byl nestraník a ateista a maminka naopak praktikující katolička. Kupodivu to fungovalo.

Náš dům měl vždy otevřené dveře, jimiž vstupovali nejrůznější hosté: sousedé, cizinci z Východu i Západu, komunisté i lidé, které režim o něco připravil. Mluvilo se o všem, ale nikdy jsem neslyšel varování „tohle nikde neříkej“.

Nikdy jsem nepociťoval strach. Ani v Bystrém u Poličky. Moje maminka se tam narodila. A dlouhá léta jsme jezdili na prázdniny k Pazlarům.

Bydleli na kraji městečka a i tam byly dveře otevřené. Cestou z pole se zastavovali lidé na kus řeči. Probíralo se všechno: co říkal pan farář v neděli, místní události i vysílání Svobodné Evropy.

Teprve s odstupem času jsem si uvědomil, že ta místa spojují dvě věci.

I ti největší odpůrci komunistů, které jsem kdy potkal, viděli, že zmizela chudoba. A všichni sdíleli odpor k lidské blbosti, která je nevyplelitelná, jak říkával Werich.

Tím se dostávám k událostem, jichž jsem se neúčastnil. Nejsem davový člověk a tak bych nešel ani na Václavák, ani na Letnou, kdybych v té době byl v Praze.

Musím připustit, že jsem na určitou dobu podlehl iluzi, že Listopad je pokus o odstranění blbosti. Dokonce jsem z Kanady mamince napsal, že je dobře, že Československo má takového prezidenta, tedy Havla.

Slavné ovšem obdivujeme tím víc, čím míň o nich víme. S postupem času se mi Havel jeví jako velikán mezi Čecháčky. Možná nejzrůdnější z nich.

Nyní se posunu někam k roku 2008, tedy do doby, kdy jsem se začal pravidelně vracet do Česka mezi bývalé kolegy z Přírodovědecké fakulty.

Za „komoušů“ jsme byli z vlastní vůle svobodnými nestraníky. Fakultní komunisté nám vlastně záviděli.

Někteří z bývalých kolegů se po Listopadu posunuli k profesurám a akademickým funkcím. Rychle zapomněli heslo „Nejsme jako oni“ a tak vyhodili z fakulty geologa Ferry Fediuka, podle studentské ankety nejoblíbenějšího pedagoga. A vytěsnili i některé další.

Rozkulačili ČSAV a sami sobě založili Českou učenou společnost.

Odskočím na moment do roku 1972. Tehdy jsme koupili u Domažlic chalupu. Ne proto, abychom se, jak současná propaganda tvrdí, zbavili nesnesitelného tlaku komunistické Prahy, kde je estébák za každým kandelábrem. Měli jsme dvě děti, moje žena učila, takže to bylo útočiště na celé léto.

Byla to roubenka. Vyzdil jsem jednu zpuchřelou stěnu a vsadil nová okna. Pořád stojí a naplňuje mě hrdostí z dobře vykonané práce.

Když jsem se v roce 2014 natrvalo vrátil do Prahy, našel jsem společnost, z níž se vytratil pocit hrdosti nad tím, co jsme dosáhli.

V dřívější době se hodně četlo. I mezi řádky se daly nalézt myšlenky nebo téma k rozhovoru. Vyprázdněnost toho prostoru změnila společnost. Zdá se mi, že lidé ztratili zájem o cokoli. Přestalo se mluvit i o politice.

Zasáhlo to i naši bývalou laboratorní společnost. Stala se z ní „kavárna“, která přinesla nám dříve neznámý fenomén: Je nutné dát si pozor na jazyk.

Při jedné příležitosti jsem narazil s kritikou Drahoše. Pro mě je příkladem, že i lidsky omezený člověk může udělat kariéru. Zmínil jsem video, na němž se buransky chlámal trapným vtípkům na Zemana. Odešel jsem od stolu s okopaným kotníkem.

O několik měsíčních obědů později se stala další věc. Alexander Vondra, bývalý student Přírodovědecké fakulty, se veřejně málem zalknul nadšením nad zprávou o nových zbraních: „Američané konečně ukázali svaly!“ Ptal jsem se, jaký Vondra byl jako student, protože jsem ho nepamatoval. K jeho výroku jsem poznamenal, že by snad bylo lepší, kdyby Američané ukázali mozek.

I stalo se, že vedle mne sedící polistopadový děkan Čepek (znám se s ním skoro 60 let) vyskočil jako čertík na péro. Za všechno prý vděčíme Američanům, a že nás chrání před Ruskem. Řekl jsem, že se svět nedobývá válkami a že Rusové nemají důvod, proč by šli třeba do Pobaltí. To ho rozčílilo k výroku „nech si tu svou propagandu“ a uraženě odešel od stolu.

Přestal jsem do té společnosti chodit.

Mohl bych tuto pasáž skončit optimisticky parafrázováním klasika: „Lidí, se kterými se dá mluvit, je šlakovitě málo, ale jsou.“ Takové jsem totiž našel kolem LUKu.

Jenže, kolik lidí ví, že existují? Mohl bych tuto otázku formulovat nabubřeleji: Jak to mohou jiní vědět, když jsem to sám dlouho nevěděl?

V nejobecnější rovině lze odpovědět, že to je postupnou proměnou Česka v gubernii, která se obejde bez přemýšlení. Pomalu doznívá samochvála na demokracii a na to, jak si ji chráníme.

Jenže občan žádné slovo nemá. Vidí smečku politiků, kteří se mezi sebou perou o koryta. Uvnitř vlastních stran i mezi nimi. Stává se účastníkem scény jako vystřižené z Orwellovy Zvířecí farmy. Ponížená zvířata zvenčí nakukují do místnosti, kde jsou farmáři tak promícháni s prasaty, že nelze rozlišit, kdo je vlastně kdo.

Noví gubernátoři kombinují vlastní blbost s recyklovaným heslem „Vstanou noví bojovníci“.

Jiří Dědeček, předseda pražského PEN Klubu, jim vnuknul základní myšlenku básnickou zkratkou:

Nechme samet sametem,

pánové a dámy, 

buďto s nima zametem,

nebo oni s námi.

Zametá se ještě 30 let po sametu. Příkladem šlo město, pořádající autorskou soutěž známou jako Seifertovy Kralupy. Člen poroty, Karel Sýs, dostal v červenci 2018 od pořadatele tento dopis:

Mnohokrát děkuji za skvělou práci při vyhodnocení letošní autorské soutěže. Naše účetní vám pošle odměnu za vykonanou práci. Mám nemilou povinnost poprosit vás o vaši neúčast na sobotním slavnostním vyhlášení vítězů autorské soutěže. Tento krok vedení města je podmíněn kauzou, která nyní kolem vás probíhá. Děkuji.“

Onu „kauzu“ vyvolal literární nedouk Vojtěch Pikal, místopředseda Sněmovny za Piráty, který důvěřoval, ale dostatečně neprověřil seznam navržených k vyznamenání a nechal básníka proklouznout mezi svými podvýborovými prsty. No ostuda.

Bdělost a ostražitost pokračuje a tak letos byli z poroty odstraněni i její předseda Dušan Spáčil a Eva Frantinová. Jejich hřích nejspíš spočívá v tom, že se kdy přiblížili ke Karlu Sýsovi a Unii českých spisovatelů.

Společnost, která nepotřebuje básníky, ztrácí cit. Byl to přece Francois Villon, který varoval, že „nuzota z lidí lotry činí a vlky z lesů žene hlad“. Byli to V+W, kteří zpívali blues o člověku, který „po cihelnách spí, ze smetí jí a popelí se jako slepice“, a byl to Kryl, který napsal, že „král Václav jedna ruka je se šmelinářským šmejdem“. Véna mu to nezapomněl a Kryl se dostal do dobré společnosti zavržených básníků.

O existenci Unie českých spisovatelů jsem rovněž dlouho nevěděl.

V době hnusu – používám termín poslance Farského – komunisté vnutili lidu Svaz československých spisovatelů. Partaj si spisovatele koupila pobyty na „ukradeném“ zámku na Dobříši, desetitisícovými náklady knih, státními vyznamenáními i tituly.

Nové knihy šly do prodeje vždy ve čtvrtek. Fronty před prodejnami měly nejspíš vytvářet dojem kulturní společnosti.

V roce 1967 uspořádal komunistický Svaz československých spisovatelů svůj IV. sjezd. Na něm došlo k určitému nedorozumění. Komunisté typu Ludvíka Vaculíka, Ivana Klímy, Milana Kundery, Pavla Kohouta, Eduarda Goldstückera a třeba Jana Procházky si totiž troufli víc, než snesl sluch partajních vůdců.

Následujícího roku se ale vášně napřely jiným směrem a v sedmdesátých letech se situace postupně znormalizovala. Něco se zametlo pod koberec, někteří komunisté se stali bývalými a jelo se dál močálem černým kolem bílých skal.

Potřeba dalšího úklidu přišla v prosinci 1989. A tak se začalo znovu zametat.

Vznikla Obec českých spisovatelů. Část vyobcovaných vytvořila s odstupem času Unii českých spisovatelů, tedy zázemí LUKu. Očistná devastace byla dokonána, když se Obec rozkmotřila a z jedné její části vznikla Asociace českých spisovatelů.

Svým způsobem to je jedno, protože psaní málokoho uživí a cenzuru nahradili rozdavatelé grantů a případně stav vlastní peněženky.

Aby toho ale nebylo málo, přišel další kontrolní prvek.

Svobodný autor má myšlenku, sežene nakladatele s tiskárnou a vznikne kniha. Ale kde se vzalo, tu se vzalo, je tu knihkupcovo svědomí. Je silnější než touha po zisku a tak knihu odmítne vzít do prodeje. Při malých nákladech by stejně moc nevydělal a tak toho svědomí nemusí být příliš mnoho. Kniha se ale nedostane ke čtenáři, podobně jako kondomy, které odmítne prodávat katolicky uvědomělý drogista.

Zmínka o svědomí by mohla být „takovou pěknou tečkou za mým příspěvkem“, abych parafrázoval konec Cimrmanovy detektivky.

Jenže brání mi v tom životní zkušenost. Nezískává se snadno, takže se jí člověk nerad vzdává.

V roce 1969 jsem studoval v Kanadě. Dozvěděl jsem se o ní velmi málo. Od života mě tehdy odstínilo univerzitní prostředí.

Pak jsem tam souvisle žil 27 let, ale ani tehdy jsem nedohlédl za hranici prostředí, v němž jsem se pracovně a společensky pohyboval. I v našem maloměstě byli nezaměstnaní a lidé na sociální podpoře, ale neznal jsem je. Nevěděl jsem, kde je potravinová banka, která rozděluje jídlo chudým. Nepatřil jsem mezi ně.

V Praze podporuji nemocného člověka a přes něj se mi otevřel pohled ke dnu chudoby a beznaděje. Najednou jsem začal chápat text Voskovce a Wericha „co je ze života jen ze dne na den“ a začínám se ptát, jestli samet přinesl to, co jsme chtěli.

Můj převládající pocit je, že ne. Farský si spletl dobu, ale jinak s ním souhlasím: vidím hnus a devastaci.

Komunista Ludvík Vaculík v roce 1967 řekl na Sjezdu spisovatelů, že naše země nevyřešila za dvacet let žádný lidský problém.

Stejný „úspěch“ lze připsat i posledním třiceti letům: Blbost zůstala nedotčena a pro mnohé se vrátila bída.