EVA FRANTINOVÁ

Každý nosíme v sobě stálou expozici. V naší první třídě visel za sklem obrázek dětí – Josef Čapek. Ještě před tím se na mne pověsil Vladimír Fuka. Maminka mi denně četla z knížky veršů Oldřicha Syrovátky Zatím co ty spíš. Pod každou básničkou nebo vedle ní obrázek. Ten od Vladimíra Fuky.

Národní galerie má ve Veletržním paláci stálou expozici. Jaká radost spatřit tu obraz Nádraží, obraz, který spolu malovali Vladimír Fuka a Kamil Lhoták. Lhoták mi v dětství unikl, ale Fuka?

Pokud nás ale něco zasáhne ve třech čtyřech letech, každý pak máme „jen toho svého, svého jediného…“ A tak ve mně vždy hrkne, když objevím nějakou knihu s ilustracemi Vladimíra Fuky…

A obraz Nádraží?

Hodiny na obraze večerního nádraží svítí jako slunce. A na obraze chlapec v černých brýlích, chlapec v roláku – čeká na někoho, nebo je smutný po odjezdu vlaku?

Přemýšlím – jak ti dva malíři spolu malovali, kdo „tahal“ štětec a kdo míchal barvy?

Přítel mi prozradil: „Není to tak dlouho, co jsem tenhle obraz viděl, byl na prodej a už nevím kde…“

Škoda. Ještěže ho vystavila Národní galerie ve své stálé expozici.

Když je mi smutno, chodím za ním, za tím jediným. Když venku padají trakaře, vynese mi to krásný den.