MILAN BLAHYNKA

Právě ve chvíli, kdy jsem usedal k recenzi na výbor veršů S LÁSKOU (Art Duo, Praha 2018; vybrala a uspořádala PhDr. Jana Skarlantová, frontispis kresba Josefa Velčovského, 90 s.), přišla nejsmutnější zpráva: jeho autor Petr Skarlant na letos zvlášť ledového muže Pankráce 13. května zesnul. Výbor vydala „společnost pro literární a výtvarnou spolupráci ART DUO“ (jejím nákladem vyšla už před deseti lety Skarlantova Alpská symfonie Richarda Strausse), podle tiráže „k životnímu jubileu Petra Skarlanta“, tedy k jeho osmdesátinám (narodil se 22. 2.1939 v Českých Budějovicích).

Při oslavě jeho narozenin, uspořádané jeho ženou a dcerou, k nimž mu přišli blahopřát mnozí básníci a další přátelé, rozdával nám svou spanilou knížku a vepisoval nám do toho výboru věnování. Věděl jsem o jeho těžké nemoci, s níž dlouho statečně zápasil, a nevěřil jsem svým očím, uším, ruce, kterou mi mou stiskl: jako by vůbec nestonal, vypadal po celý podvečer a večer svěže, usmíval se. Byl šťastný? Šťastní jsme byli, kdo jsme s ním mluvili a poslouchali laudatio básníka Josefa Peterky a jeho gratulační verše. Bylo až k nevíře, že by nemohl ještě léta chodit po své Praze a po své Paříži a psát a psát.

V radosti z toho nečekaně slibného posledního setkání – vídali jsme se od roku 1972 porůznu a ne často, v mé Olomouci, v jeho Brně, v redakci poezie v Československém spisovateli, na Bítově 1996 – otevřel jsem ve vlaku cestou do domu výbor S láskou, potěšil se elegantně erotickou kresbou Josefa Velčovského, který jako málokdo ví, co k poezii, a zatrnul jsem: první báseň výboru, právem uspořádaného bez ohledu na chronologii, na roky zrodu básní, poezie má svůj čas, začíná slokou:

„Kdo se to potichu dobývá ze tmy ke mně? / To jsem já, láska tvá, vezmu tě do sebe, / jak jednou vezme tě a zhojí černá země. / Nejprve však polibkem zavadíš o nebe.“

Dávno vím, že básníci vidí do daleka a „za roh“, jak říkávala Nezvalova žena paní Fáfinka, a také jsem si dávno přiznal, že nikdo o nich nenapíše tak jasně, přesně, lapidárně jak oni sami. V té sloce ze sbírky Ústa spojená pro štěstí (1979) shrnul Petr Skarlant svůj osud, své štěstí, své celoživotní zajetí láskou, a tak výbor vydaný čtyřicet let po Ústech spojených pro štěstí nemohl dostat šťastnější název. Láska ho vzala skutečně „do sebe“, šel životem za láskou a s láskou, a to neznamená vůbec jen kýženou idylu. Jeho život, jak ho můžeme vyčíst z jeho románů, her, básní (velcí básníci chodí světem v průsvitném skleněném haveloku), jeho život pro lásku byl drama.

A protože byl básník láskyplný, nemyslel tolik na sebe jako na jiné; ač se stylizoval a ukrýval pod jménem Pavel Skoták, sugerující skotačení, vynikal nevšední empatií, jak o tom svědčí ve výboru jeho Zmrzlé slzy, Ženy básníků a mnohé další básně. A ač věděl, že „básník má úlohu: ochutnat ze všech plodů“, už dlouho před novým tisíciletím žádal básní Vykoupení: „Odpusť mi trápení, útěk, pád z mokrých schodů…“ Jak už o tom vědí i učenci (viz například právě vydanou Dinkovu a Žantovského knihu Necenzurované eseje a úvahy, kde se čte pozoruhodná kapitola inspirovaná Rimbaudovými verši, kapitola Lásku třeba znovu vynájsť…), láska je nebe i peklo, a kdo jiný má větší odvahu k ní než básník?

Láska je věčná, díky ní nelze připustit, že básník zemřel. Jedna z básní výboru, Společné usínání, opakuje se i na záložce (s reprodukcí kresba Karla Demela). Ten sonet končí verši: „My jsme si pamětí / vloženou do básně.“ My? Nejen básník a ta, která „vonívá po heřmánku“, ale „my“ – básník Petr Skarlant a jeho čtenáři.

Umřel? Vešel do svých básní a trvá v nich a on jimi v naší paměti.