STANISLAV KÁBELE

Člověče kam kráčíš

K čemu je ti prázdná hrst,

na co prázdná špetka,

zdvižený prst,

či levná cetka.

Bez ideálů jsi jen nevýznamný tulák,

bloudící světem beznaděje,

moci ovládaný chudák,

vhodný i k práci pro zloděje.

Zhrzená nostalgie

V listopadu na Národní třídě,

v  místě údajného masakru,

svíčky jako mystérium, zapalují hrdě,

vyznavači sametové noci. Ksakru!

Vzpomínám…

z tratoliště křiku, ječivý chorál

jak mistral vál,

kandrdas na mrtvého si hrál,

a já, já se s policajty pral.

Étos revolty o lásce a svobodě,

je dávno fuč,

vystavěn na vodě,

byl slavný sametový puč.

Navrch mají ostřílení hoši,

smutný osud čeká položené kytice,

také ony skončí v odpadkovém koši,

jako hesla z rozvášněné ulice.

A léta plynou…

Střídání titánů

Z prázdné kapsy jako stařičkému roku

parte vykukuje.

Se slzou v oku,

co by, kdyby,

marně hořekuje.

Nový rek se naparuje

jako zlatý páv,

doba k změnám nazrálá je,

obléká si neprůstřelný háv.

Kavárna se houfuje

Pod maketou šibenice,

s neskrývaným hněvem,

sláva naší kavárničce,

rozléhá se davem.

Ne divé zvíře ale člověk,

předmětem honu.

Lovců nevděk,

a smrtelná nenávist k tomu.

Štěkot psů ozvučel podhradí,

vášeň halasným je rykem,

krabice jako zeď se hodí,

tupci, ohání se Masarykem.

Povzdech lepšolida

Ve starém Římě

mohl volit i kůň,

proč ne, stál-li by při mně.

V Česku jde o zneužití práva

když může volit

kdejaký vůl či kráva.