FRANTIŠEK UHER

Učení z nebe nepadají, to platí i v literatuře. Jako meteority se objevují nová básnická jména – a velice často zhasínají, vytrácejí se. V minulosti začínající básníci netajili svoje vzory, otevřeně se k nim hlásili. Nebo byly zřetelné a nepominutelné. Od Vrchlického k surrealistům, od Machara k poetistům, později se jimi stali (namátkou) Hora, Nezval, Seifert, Holub, abychom setrvali na českých básnických pastvinách. Nezáleželo na tom, kdo komu vystavil tovaryšský list. Platilo to generaci po generaci. Někdejší učedníci se stali mistry, někdy – žel – až plagiátory.

Současnost naznačuje odlišnou orientaci. Básnická generace odkojená esemeskami nemluví v rozvinutých větách, způsob strohé elektronické komunikace je přenášen do kontaktů se čtenáři. Vysílá telegrafická sdělení, vzkazy hledající doručitele ochotné naslouchat, krystaly myšlenek a strohá sdělení směřující k přesně vytčenému cíli. Nejednou se s cílem minou, ale ani pekařovi vždycky chléb nevykyne podle jeho představ a potřeb. Často se velice zřetelně jedná o sugestivní nápor bobtnajících pochybností, plynoucí z rozporu mezi komercí, prázdnotou oficiálních dimenzí a holou skutečností. (Zda tomu kdy bylo jinak!)

Optimismus je ovšem v současné poezii vzácnou léčivou bylinou, skepsí oplývají nejen epigramy, u nichž je to pragmatické. Určité skupině mladých básníků je vlastní strohá, až na dřeň osekaná úspornost, možná považovaná za avantgardní. Nesuďme, zda tomu tak je, zda nepřevažuje pouhá póza, po které nastane vystřízlivění a částečný návrat k ustáleným básnickým hodnotám. Všechno se vyvíjí, připusťme, že se může jednat o správnou cestu, která vrátí poezii čtenáře. Především ty mladší.

Také nelze paušalizovat. Zajisté vycházejí prvotiny tradičně koncipované, držící se s kvalitativními rozdíly vyšlapaných stop, uznávaných hodnot, pokusů o formální dokonalost. Bližší jsou mi ovšem básníci, kteří možná ještě trochu bloudí, ubírají se vědomě odlišným směrem, neprobádanými krajinami poezie, v níž zanechávají vlastní stopy. Leč pozor, dávná pravda varuje, že tady už všechno bylo, takže opatrně!

Mezi progresivní básníky náleží Jan Těsnohlídek, jehož básnická korouhvička už ukazuje přesně nastaveným směrem, totéž platí o Těsnohlídkovi vydavateli. O jeho nenápadně se prosazujícím JT‘ vydavatelství se sídlem v Krucemburku. Z Těsnohlídkovy produkce pocházejí dvě zajímavé sbírky: HORY JDOU DALEKO ALE MY JSME TADY Dominika Zezuly (2017, 44 str., il. Barbora Ivánová) a TOTEMY MÍST Martina Šindeláře (2018, 72 str., adekvátně funkční ilustrace Lukáš Musil). Za pozornost stojí relativně vysoký náklad 800 a 700 výtisků.

Dominik Zezula navazuje poměrně bezprostředně na poetiku Těsnohlídkovu, jeho přístup k realitě je snad o poznání přímočařejší (zakroutí hlavou / odejdou věnovat pozornost / někomu jinýmu), bezprostředně však prahne po soudržnosti, poznání a jistotě (jsi to, co drží / všechny zdi tohoto světa pohromadě). Stává se, že čtenáře zaujme i v těch nejlepších sbírkách jedna báseň, v níž nachází jakési vnitřní sepjetí. Platí to o Zezulově básni Zásady skříně, otvírající prostor k imaginaci a zároveň je ukazatelem, kterým by měla vést další Zezulova básnická pouť.

Martin Šindelář, autor starší sbírky Zhasnout psí ohně a odejít s větrem (2012), má ve své tvorbě blízko ke zmíněnému telegrafickému stylu, je to však rázný krok hotového, vyhraněného básníka výrazné obrazotvornosti a podmanivých příměrů. Inklinuje ke slibně zašifrovanému vidění (Psí ohně v kopcích štěkají / vítr. / Ze sádek mraků / sivý křik.) Jeho poezie je plná náznaků, za nimiž se otvírají široké obzory. Ač má podle doprovodného textu blízko k hudbě (stejně jako Zezula), překročil jiný práh, jeho verše kvalitativně tíhnou k přesnému, svébytnému rukopisu malíře (např. báseň Tíha). Žádná Sibyla nedokáže spolehlivě předpovědět umělecký rozkvět, přešlapování či pád, Šindelář by však rozhodně neměl poezii opomíjet. Kdo může, nemusí, ale měl by!

Básnické signály, které svými sbírkami vyslali Zezula a Šindelář, jsou signály slibnými a potěšitelnými, slušelo by jim naplnění a patřičná odezva.