PETR KADLEC
Ve středu 5. června 2019 se na Ďáblickém hřbitově již potřetí sešli příbuzní, přátelé, bývalí spolupracovníci a kamarádi spisovatele a novináře Rudého práva, PhDr. Jiřího Stano, CSc., aby společně zavzpomínali na chvíle, které s ním prožili, aby připomněli jeho dílo a uctili jeho památku.
Při té příležitosti zazněla i úvaha o významu práce pro důstojný život člověka, myšlenka, která spojuje dílo Jiřího Stano a dává mu hluboký smysl. Sám byl jedním z těch, kterým se práce stala životní potřebou.
4. března tomu byly již dva roky, co nás Jirka Stano navždy opustil. Dva roky již odpočívá jeho poznámkový blok, mistrné pero, dva roky již nevyšla žádná jeho nová kniha, ani třeba jen kratičká povídka nebo epigram. Zůstaly nám živé vzpomínky na vzácného člověka a ohromné bohatství v jeho díle, ze kterého se můžeme těšit a můžeme z něj čerpat. A nedojde-li k nějaké katastrofě, která by vyhubila lidstvo, nebo mu zabránila se rozvíjet a směřovat k spravedlivé společnosti, budou tuto možnost mít i budoucí generace. Jeho dílo je vzácné mimo jiné tím, že není nestranné. Ono totiž straní pravdě! A to nelze říci o každém díle, o každém autorovi. Například dnes je v módě žánr tak zvané alternativní historie. Snad zajímavé, ale nic víc. Jirka při své tvorbě používal jiné prostředky. Díval se na svět novým pohledem, očima racionálně uvažujícího člověka, který hodnotí a srovnává realitu, přesvědčivě, ale pravdivě. Nehraje si na nestranného, a čtenáři nevěší bulíky na nos, píše jen to, co vidí a co cítí, co považuje za důležité a co skutečně důležité je (i když se vždy najdou lidé, údajně nestranní, kteří zpochybní cokoli, tedy samozřejmě především to, co se jim nehodí).
Jirka vycházel pouze z mála zásadních předpokladů. Například, že si každý člověk zaslouží žít důstojným způsobem. Svým dílem dokládá, že je to především důstojná práce ve prospěch celé společnosti, která může jako jediná podmínky důstojného života lidem trvale zajistit. Popisuje řady příběhů skutečných lidí, kterým se často nedostalo nějakého většího vzdělání, kteří ale často prošli tvrdou školou života v kapitalismu, nebo i ve válce a pochopili význam důstojné a smysluplné práce pro společnost, za kterou často jejich blízcí nebo oni sami položili život.
Zdálo se pojednou, že je dobojováno. Že máme vytouženou společnost, že ji již nikdo a nic nemůže ohrozit. Z pozdravu „čest práci“ si mnozí začali dělat legraci, straničtí funkcionáři byli kritizováni, pravda, často právem, ale asi častěji neprávem. Povídalo se, že na „Západě“ se pracující mají lépe, a že kapitalisté nejsou žádní nepřátelé. Že jsou dokonce před námi v budování bohaté společnosti, ve které mají i nejchudší nezaměstnaní více peněz, než mají naši pracující, bez třídního boje. A to tam prý nikoho nevyvlastňují ani nezavírají do vězení.
No, a dnes mají prý naši pracující práce dost a dost, stát dokonce zahraničním fabrikantům, kterým tu dnes (ruku v ruce se zahraničními bankéři) patří prakticky vše, musí „dovážet“ ukrajinské či jiné zahraniční dělníky. Je ovšem nejisté, zda je tato práce důstojná, když například reálná mzda pracujících je méně než poloviční ve srovnání se mzdou zaměstnanců stejných fabrikantů v jejich domovských zemích, např. v Německu, a to za stejnou práci a o čtvrtinu více odpracovaných hodin! Podmínky, za kterých u nás pracují mnozí a nejen zahraniční pracovníci jsou srovnatelné s otrokářstvím. Práce načerno nebo za minimální mzdu, která stačí tak na cestu do práce, trochu nejlevnějšího jídla a nájem v ubytovně či bytě, užívaném současně několika dalšími podobnými zaměstnanci, sezónní práce, kdy je zaměstnanec vždy půl roku na státní podpoře, jsou dnes běžná realita v mnoha regionech ČR.
Prý za to mohou ti, kteří zde budovali socialismus a přivedli ekonomiku na buben. Je potřeba ukazovat, kdo, kdy a jak konkrétně přivedl ve spolupráci s Mezinárodním měnovým fondem a dalšími „odborníky“ prosperující československou ekonomiku na buben ve skutečnosti. Sice to většina lidí dobře ví a nemusí jim to nikdo říkat, mají většinou i vlastní zkušenost, na kterou mnozí jen tak nezapomenou, ale další generace již mohou lžím uvěřit, a to je nebezpečné!
Je třeba spisovatelů, jakým byl i Jiří Stano: mladých, se smyslem pro spravedlnost, plných životní energie a odhodlání budovat lepší společnost. Ač tenkrát mladý, měl v poválečné době Jiří Stano již bohaté zkušenosti s materiální i morální bídou kapitalistické společnosti a neměl proto sebemenší důvod pochybovat o správnosti životní cesty, kterou se vydal. Dnes je situace jiná, ale své trpké zkušenosti mnozí mladí mají. Dokáží rozpoznat pravdu od lži, přes mnohé důmyslné snahy jim ji zamlžit. Knížky Jiřího Stano nenechají své čtenáře dlouho na pochybách o tom, že jsou pravdivé, poučné a přitom čtivé. My i mnoho jeho dalších nám známých i neznámých ctitelů si jeho knih vážíme, vážíme si jejich autora, kterému zde dnes opět vzdáváme čest.