JIŘÍ STANO

Cejchmistr

Onoho dne mi sluníčko břinklo svým vyzývavým jasem tak překvapivě do oken, že mne popadla touha vychutnat ho na čerstvém vzduchu. Stalo se tak toho dne, kdy na Milešovce naměřili nejteplejší poledne letošní zimy. Shledával jsem na lidech, že se radovali z té nenadálé předtuchy jara a bylo nám z toho dobře. Zamířil jsem do blízkého parku, kdy jsem potkal jeho.

„Zdravíčko, pane sousede, to nám to dneska pěkně hřeje, co?“

Netuše nic zlého – byl to člověk, se kterým jsem se tu občas potkával – jsem přisvědčil. „Ba ano, radostí a povzbuzením je dívat se na svět.“

Přidružil se k mým krokům. „Jako vždy optimista, pravda,“ oznámkoval mne bez zaváhání. Šlapali jsme cestičkami a potkávali náhodné známé, jak to v parčíku na sídlišti bývá. Každého družně zastavil stejnou otázkou jako mne.

„Jen aby to teplo vydrželo, barometr jde dolů,“ odpověděl Novák. „Starý pesimista,“ ušklíbl se za ním On a už měl na mušce Bílého, který nerozhodně pokrčil rameny: „No jo, dneska tak, zítra onak.“

Slyšíte ho? Váhavec, alibista, ten nikdy neřekne, co si myslí,“ deptá opovržlivě Bílého a dodává, že takových je celá nebezpečná skupina. Pan Noha, který se namanul, opíraje se o hůl, s úsměvem pravil, že si pamatuje, jak předloni bylo v tyto dny taky přívětivě.

„Konzervativec, dejte si na něho pozor, ten vzpomíná jen na ty staré časy,“ drtí ho On zasvěceně a vyzývá, že takové je třeba demaskovat, aby nepletli lidem hlavy.

Pan Skřivan dopadl nejhůř, když pravil: „Však, říkali to včera meteorologové v rozhlase.“ Tu On zahřměl: „Oportunista, vždycky přitakává oficiálním názorům a těm, kteří představují většinu…“

Rychle jsem se od Něho odpoutal, když jsme potkali Krásného. A On kádroval, známkoval, cejchoval a nálepkoval. A mně konečně bylo dobře, protože sluníčko dál příjemně svítilo a hřálo, a já jsem si mohl být jistý sám sebou, aniž mne někdo zařazoval do svých škatulek.

 

Mravokárce

Znáte jistě zimní stadiony a další jiné stánky her, které vlastně nejsou ani tak budovány pro to, aby se v nich provozoval sport, jako spíše proto, aby v nich lidé vyzkoušeli sílu svých hlasivek a projevili pronikavou erudici svého ducha.

Každý má svůj kout, kam se uchyluje při přetlaku citů, jež je třeba ze sebe vytřást, aby došel té všední rovnováhy mezi potřebou a ukojením. Pan Korejt měl ten svůj kout v třetí řadě, oddílu B, zimního stadiónu, zajištěn permanentní vstupenkou.

Stadion se otřásal v základech, střechu div nevyrazil uragán vlny bouřlivého řevu. Pan Korejt za tři stovky užíval práv svého dočasného majetnického útočiště: „…ty saláte prejzovej, di si vycpat ledvinu… bože nebeskej, zavři ten svůj oběžník, nebo se ti pod něj podepíšu, ty pruhovaná svině, nech si zalít oči močůvkou, sejre pocákanej… nech si zvonit hrany, hubo voblízaná… páni makoví, trhni mu Tondo lejtkem, ať mu vyskočí meniskus… ty to pískáš vole proudovej, di se vobložit vokurkama blbe počmáranej… hoď to nalevo no vidíš… góóól…“

Dalších bojových povzbuzování zde nelze použít, neboť podléhají cenzuře…

Pan Korejt, stále vzrušen hokejovým bojem, byl cloumán na jedné noze v tramvaji, když kdosi nešetrně oslovil jeho visícího souseda: „Drž se, ty kreténe tý štangle pořádně.“ Pan Korejt zbledl, neboť pan Korejt nesnáší hulvátství. Neprodleně zakročil: „Poslechněte, vy sprosťáku, ihned se tomu pánovi omluvte.“

Pan Korejt dosáhl svého, neboť všeobecné rozhořčení hrozilo neomalence vykázat z jedoucí tramvaje. Pan Korejt uspokojeně zamžikal očima, když kterási žena obdivně špitla: „Bože, to je slušnej páán…“

 

Umělec

Pozval jsem si domů řemeslníka. To víte, člověk všechno umět nemůže, i když chápu, že lidi jako já jsou dnes směšným anachronismem. Přiznám se, že jsem přijal s uspokojením, že se ševcům vrátily verpánky, instalatérům jejich vercajk, aby mohli svobodně podnikat.

Tedy řemeslník přišel, rozložil si nádobíčko a s povzbuzujícím úsměvem zafuněl: „To je sakra vejška, šéfíku… než se k vám člověk dostane.“ Pravil jsem, že výtah jezdí, a tak jsem úspěšně odrazil pokus vyždímat ze mne pivo hned v prvních vteřinách. Utřel si kapesníkem čelo, aby dal najevo, že bych neměl jeho soudy ignorovat.

„No jo, no jo, helemese…“ zachmuřil se, když na něco pod vanou sáhl. Pak si to chvíli prohlížel a dodal: „A sakra sakra…“

Pohlédl na mne, aby se ujistil, jaký dojem ten úvod na mne učinil. Zřejmě nebyl spokojen s výsledkem ohledání mé fyziognomie, neboť hned hodil dvojku:

„A to se podívejme, no tohle, takovej prevít jsem ještě neviděl… no, to bude fuška.“

Zachoval jsem klid.

„Mordsechadry, který prase to tady dělalo,“ dal najevo profesionální pobouření nad šlendriánstvím kolegy, aby mne ujistil, že po něm už další kolega nemusí chodit.

„Ale to se ví, že tomu přijdeme na kloub, to bude, pane, jak vyšitý. My jsme totiž profík,“ snažil se mne pohnout k úvaze, že diškreci si už tím zjištěním zasloužil. Teď už šlo o jeho výši, a tak začal stupňovat rychlosti.

„A hergot, kdo by to byl řekl, že se nám to tak zkomplikuje, no pojď ty sakra, uff uff… panenko skákavá, tohle dostat do rukou jinej, tak od toho uteče…“

„Krucifix, já se z toho zjančím,“ zaúpěl. Mrkl na mne, aby zjistil, zda už přišel čas hodit čtyřku. Pak ji hodil:

„Já se na to… takhle si ničit mládí… mám já to zapotřebí… ježíšmarjá, komu jsem co udělal, abych byl takhle trestanej…!“

Škubal sebou na podlaze a chroptěl jako v posledním tažení…

Řemeslník byl dobrý, to je fakt. A umělec ještě lepší. Tu stovku k ceně jsem mu na pivo dal. Co naplat, když jsem duše hnětlivá a člověk opravdu všechno umět nemůže. Avšak nepovídejte mi, že se oproti včerejšku s drobnými řemeslníky něco zlepšilo. Proč by si ten můj člověk nemohl na mě vydyndat stovku, když jiní si přicházejí bez dyndání k milionům. Přitom žádná dřina. Stačí zvednout v parlamentě jen ruku, že souhlasíš se svým návrhem přivydělat si.