SLAVOMÍR RAVIK

 

Hnili v iluzi štěstí, již viděli v majetku.

Štěstí však spočívá jen v žáru činů a v tvůrčím uspokojení.

Ti, kdo se přestali za něco směňovat

a berou svou potravu od jiných, ať byla jakkoli jemná a vybraná,

ano, ti zjemnělí, kdo naslouchají cizím básním a vlastní básně nepíší,

ti, kdo se těší z oázy, aniž jí poskytují cokoli živého

a kdo sahají po zpěvech dodaných odjinud,

ti přivazují sebe ke chlévskému žlabu

a proměněni v pouhý dobytek, jsou zralí pro otroctví.

Antoine de Saint Exupéry

 

Svatý grál, abychom si obsah tohoto pojmu zopakovali, byl dlouho symbolem legend, pověstí a mýtů a příslibem zázraků. Tímto posvátným grálem se měl stát pohár, z něhož pil Ježíš při poslední večeři. Následujícího dne biblická postava – Josef z Arimatie, který si vyžádal od Piláta tělo umučeného Krista, měl do téhož poháru posbírat krev vytékající z ran ukřižovaného Krista. Z poháru se měla stát koncentrovaná a mystická moc, dokonce se tradovalo, že kdo na pohár jen pohlédl, získal dar nesmrtelnosti. Zmíněný Josef se však s pohárem odebral do Francie; zázračný grál se měl stát majetkem řádu templářů, věru bohatého společenství, které vybojovalo zpět Jeruzalém, provozovalo turistické výpravy do dnešního Izraele, dokonce založilo bankovní společnost, a tudíž bylo nakonec pomordováno, rozpuštěno jako řád a velmistr skonal na mučidlech. Nicméně středověcí pěvci a poetové udržovali tuto legendu v paměti svých současníků, zvali se „minnesängři“ nebo „trubadúři“. Putovali Francií a Německem a ozářili svými popěvky a verši celou středověkou společnost.

Grál se měl ocitnout dokonce i v Anglii, v Glastonbury, ve společnosti rytířů kulatého stolu legendárního krále Artuše. Od té doby se zachovaly nejen texty, ale i obsah legend, a občasní dobrodruzi se pokoušejí i po dvou tisících letech objevit historii dávné mystické události, ba dokonce svatý grál samotný.

My si tuto epizodu připomínáme, neboť každá doba měla své záhady a tajemství, svůj maják, který měl osvětlit cestu našeho složitého putování. I my jsme získali svým způsobem sekulární grál, jímž se stalo bohatství, neutišitelný konzum, spojený s historickým hazardem, s naší lačností, bezohledností a dokonce i s duchovní kapitulací. Sami jsme se, jak napsal Exupéry, přivázali jako dobytčata k plnému žlabu.

Skvělý portrétista našeho času Zdeněk Jičín, který si nebere servítky a břitkou formou prezentuje svá poznání, napsal: „Ptáme se, jaká minimální míra materiálního bohatství je nezbytná ke vzniku duchovní nadstavby?“ Odpovídá si konstatováním, že „vzrůst materiálního bohatství nevede automaticky ke vzrůstu duchovního bohatství…“

„Člověk je buď pitomec, nebo není pitomec, a jestliže je pitomec, tak pitomcem zůstane. Až bude mít každý auto a dům, vyvstanou další naprosto nezbytné potřeby. Například soukromý pool… Vlastní pool se právě stal symbolem společenské prestiže a blahobytu. Na historickém příkladu aristokracie vidíme, že materiální potřeby mohou růst stále, donekonečna. Nejsou totiž skutečnými potřebami, ale symbolem společenské úrovně. Jsou symbolem hlouposti, na níž nelze nic změnit.“

„Kult módy“, pokračuje Jičín, „hraje v této otázce významnou roli. Luza, jak víme, nesnáší staré věci. Sotva je někde trochu prodřený koberec, hned se musí vyhodit a koupit nový. Luza je cynická k věcem zrovna jako k živým tvorům. Davový člověk netrpí melancholií. Staré, odřené křeslo se mu nestává zdrojem vzpomínek, součástí jeho života, jako je tomu často u jemných lidí, jimž právě díra v koberci může být symbolem domova, řady let prožitých jeho každodenním prošlapáváním. Luze jsou takové intimity zcela neznámé. Moderní barbar nestojí o staré krámy, pokud to nejsou starožitnosti. Neofilie masového člověka plyne z potřeby se opičit, být stejný a mít víc a lepších věcí než druzí, nebo aspoň právě tolik, nezůstat pozadu… Luze je třeba přísně odměřovat. Podporují-li se její touhy po materiálním blahobytu, probouzí se jen dál její nenasytnost.“

Pokud bude čtenář vnímat předchozí citace s pocitem zadostiučinění, jistě si také řekne, aspoň to přizná sám ve svém zamyšlení, že by si nedovolil takto ostře pohodit bláto na naši společnost, prostě proto, že by ho současníci ukamenovali. Jičínovi, který odešel počátkem našeho třetího tisíciletí, už v tomto ohledu nic nehrozí. Co se mínění týče, nebyl sám – David Riesman (v knize Osamělý dav), pravil kulantněji, že „běžný člověk nemůže omezit své potřeby, protože mu to nedovoluje jeho závist vůči ostatním“.

Inu každý, byť jen krapet osvícenější člověk, tuší, že jedeme po špatné, sobecké cestě, která se neohlíží na budoucnost, na vlastní potomky a už vůbec ne na další pokolení. Nejde jen o překročení všech nenávratných mezí, ale v posledním důsledku o zachování krásné modré planety na periferii všech vesmírů.

S velmi zajímavým časováním našeho vývoje přišel sociolog a futurolog Alvin Toffler, který se dožil počátku našeho tisíciletí (+ 2016). Napsal řadu pozoruhodných knih – o Třetí vlně, o Nové civilizaci, ale připomeneme si aspoň jeho Šok z budoucnosti. Tedy autor tohoto spisu zavzpomínal na minulých padesát tisíc let současného lidstva. Jeho startovní čára začíná tudíž u nejprimitivnějších individuí, která se živila ještě sběrem plodů a lovem, což je v jeho pojetí první vývojová vlna. Skutečnou revolucí se stal neolit s nástupem zemědělství, se setbou a s usazením stěhovavých kmenů. Což se odehrálo před 4000 lety.

Ale vraťme se k Tofflerovu časování. Za jeho vzpomínkami na minulost začal život 800 generací, s průměrnou délkou 62 let. Tudíž z této řady generací plných 650 trávilo život za svitu loučí v jeskyních. Teprve posledních 70 generací komunikuje pomocí písma, a teprve posledních šest, podle Tofflera, zná tištěné slovo. Nu a většina z nás spatřila honosné produkty, které zaplavily výkladní skříně světa, až v naší osmisté a snad předposlední generaci.

Není náhodou, že autor knihy o Šoku z budoucnosti nám tímto tempem působí pocit závrati. A to zejména při vědomí, jaké nechtěné produkty toto tempo přineslo. Naším světem se řítí a vadne druhá industrializační vlna, i s negativními následky. Za určitou hranicí se stává zemědělství marginální záležitostí, proměňuje se i průmysl, jak jsme ho znali v mládí. Objevily se netušené technické nástroje k destrukci života a vlastně i planety. Přibližně desetina populace se utrhla jako ledová kra od ostatních; miliardy lidí žijí v nesrovnatelném nedostatku a někdy zápasí o holý život.

My tedy prožíváme nástup třetí vlny, s dědictvím předchozího průmyslového vlnobití, a nejsme s to svou situaci ani přesně popsat. Je to jistě vítězství informačních technologií, a také nahrazování pracovní síly robotikou, která s sebou ovšem přináší velké a těžko řešitelné problémy.

Mnohem závažnější jsou ovšem dopady na osobnost člověka, kterého jsme si zvykli nazývat homo sapiens, k čemuž občas, pro vylepšení pověsti, přidáváme sapiens ještě jednou, takže máme před sebou homo s tuplovaným přídomkem sapiens. Je tento občan planety vskutku „moudrý“, když jej takto titulujeme? Filozof Jičín ho ve svých úvahách jaksepatří znesvětil. Protože se neseme ve stylu módy, k níž patří i predikáty, kdekdo z lepší části vyspělého lidstva navštěvuje vysoké školy, často soukromé, i když dnešní páni doktoři a inženýři by většinou neprošli ani klasickým gymnáziem našeho mládí.

To je ovšem ta lepší alternativa. Zbývající populace spíše řeší problém: Co s načatým životem? Co s volným časem, kterého přibývá. V naší třetí vlně se tedy rodí průmysl zábavy, jak jinak než pokleslé. Jsou tu sportovní areály, fitness centra, nezbytná zejména proto, že zápasíme s obezitou, nastartovanou nejspíše obecnou nenasytností. Máme tu podniky provozující „postmoderní“ muziku, počítače přenášející nejroztodivnější dezinformace, reklamy, které nabádají člověka, aby šel, takříkajíc s dobou, či aby byl „in“. O programech televize se raději nebudeme ani zmiňovat.

Jako by nám slavný „učitel národů“ Jan Amos Komenský nahlížel přes rameno, dávno, velmi dávno, v sedmnáctém století napsal: „Příčina všech zmatků ve světě spočívá v tom, že lidé nerozeznávají nezbytné od zbytného, že nechtějí rozlišovat cenné od bezcenného, a že se ženou jako stádo ne tam, kam je třeba jít, ale kam se jde.“

Kola mocné průmyslové elity se tedy otáčejí, neboť si pamatujeme, že kdyby se zastavil kolotoč mezi bankami, které pumpují do mechanismu peníze, kdyby nebylo spotřebitelů, kteří čekají na moderní interiéry i na vlastní zušlechtění, podporované módou a závistí, zhroutil by se zavedený svět „civilizovaného“ lidstva. Že toto nemůže být věčným horizontem životního běhu, je ovšem nasnadě.

Přitom je lidské individuum nejen objektem průmyslového využívání, ale také zneužívání. Kdyby nebyl žádostiv nového a často zbytného zboží, jímž by obohatil svůj život a své postavení ve světě, účastnil by se pohromy tržního systému, a zmíněné kolo by se – i k jeho škodě – začalo zpomalovat. Tak tomu bude i ve chvíli, kdy na jeho místo obsluhovače strojů nastoupí robot. Ten, kdo byl využíván u výrobního pásu teď bude zneužíván jako konzument. Kde se najdou peníze, které budou rozhýřenou společnost financovat, je ovšem stále přetřásaným problémem, neboť obecné zadlužení (státu, obcí, firem i občanů) dosahuje astronomických cifer. Nu a zadlužení, z něhož není úniku, je destabilizující prvek v celé společenské soustavě.

Když už jsme se zastavili u nákupních horeček, stojí za zmínku jeden z osvícených mozků, profesor špičkové Harvardské univerzity Michael Sandel. Ten poznamenal, že „dáváme cenovku skoro na všechno, ale to znamená korumpování nebo reálné znehodnocování věcí. Jakmile si něco můžeme snadno koupit, už si toho tolik nevážíme“. A na druhé straně, jak pokračuje, „nemůžeme si koupit věci, které definujeme prostřednictvím emocí… mají vnitřní význam, který peníze nedovedou postihnout“. Do tohoto neprodejného souboru patří přátelství, láska, vnitřní kultivovanost i vzdělání na příslušné úrovni. Tyto hodnoty nejsou ovšem na prodej, nejsou komoditou na burzách, ale přispívají k vnitřní hodnotě našeho života a ke smyslu našeho putování na této planetě. Přitom, jak uvádí švédský filozof Johan Norberg, ještě roku 1820 žilo 94 procent obyvatel světa za denní příjem ve výši dvou amerických dolarů – samo sebou v přepočtu na dnešní hodnotu. A dodejme, že počátkem třetího tisíciletí (2017) přispěla zavedená společnost ke Světovému ekonomickému fóru v Davosu informací, že osm nejbohatších mužů planety drží v rukou větší majetek než polovina lidstva, konkrétně než 3,6 miliard lidí. Jiná informace (2016) říká, že jedno procento nejmajetnějších vlastní víc než zbylých 99 %.

Tak jsme vstoupili z lineárního, snadno spočitatelného světa do časů (abychom užili obvyklé předložky, která je v tomto punktu na místě), do světa post-lineárního, tudíž nevypočitatelného. Tím pádem také riskantního a velmi nestabilního. Stalo se tak zejména proto, že do probíhajících procesů vstoupil právě nevypočitatelný lidský element. Ne že by se lidská psychika neúčastnila dějů posledních dvou staletí – nikdy se tak ovšem nedělo s takovou intenzitou, jako na předělu dvou vln ve smyslu studií Alvina Tofflera.

Klasickou ukázkou jsou ovšem hospodářské krize, přicházející v naprosto nečekané chvíli. Protože se obáváme termínu, připomínajícího kritické okamžiky v dějinách, říkáme těmto průlomům raději recese. Účastníky známe a tedy je ani nemusíme představovat. Je to elita bankovní, průmyslová, vojenská, stále více dobře zapřažená elita mediální, která ovlivňuje dnes a denně, ve dne i v noci, lidské termitiště, jež je současně viníkem, ale také obětí celého systému, třebaže tvoří jen základnu naší společenské pyramidy. Nemůžeme ovšem pominout ani elity intelektuální, do značné míry polovzdělané, nebo jednorozměrné. A to nehovoříme o zbrojních komplexech, které zadělávají na příští konflikty.

Skuteční duchové žijí v tichých oázách, nevstupují do hry na této šachovnici, také se s nimi často nesetkáváme. Jsou protaženi hlubokými zkouškami ducha – a není divu, že (až na vzácné okamžiky v dějinách) nevystupují na veřejnosti. Tudíž se nelze divit, že národy generují na nejvlivnější místa natěšené celebrity, které neláká odpovědnost, ale jen touha po moci.

Z připravované knihy Bulvár ztracených iluzí