ZDENĚK HRABICA

Věřit memoárům, výňatkům ze vzpomínek, věřit, nevěřit, myslím, že nevěřit – ale bavit se. Právě jsem doposlechl 4 hodinový a k tomu ještě dvouminutový záznam CD Radioservisu, z archivu ČRo2, pořízený v roce 2001 pod titulem Ivan Kraus: Medová léta. K radosti posluchače mne pohladil obal s kresbou Adolfa Borna. Promluví pro radost českého i slovenského posluchače.

Jsem téměř vrstevníkem autora, prošel jsem podobnými dějinami. Hodně se lišíme a hodně jsme si blízcí; on se vyhýbal pionýrskému rudému šátku jako čert kříži, já jsem se nestyděl ani za hnědý skautský, ani za pionýrský šátek na svém krku. Každý jsme z hodně odlišného vrhu, přestože ani jeden si neodpářeme zážitky z hrůzné a jakoby trochu zapomínané německé okupace – na jedné straně Háchovým Protektorátem Böhmen und Mähren a na druhé Tisovým Slovenským štátem, dneska častěji nazývaným Slovenskou republikou.

A pokud jde o naše dospívání, neseme si životem stejné nebo podobné vzpomínky, kolem nás zněly stejné písně skladatele Ludvíka Podéště a i verše Pavla Kohouta.

Byl jsem pionýrem, který Klementu Gottwaldovi předával kazetu s dýmkami, dar tabákové továrny v rodném městě, kdy na setkání s ním přišlo čtyřicet tisíc obyvatel, seděl jsem vedle Rudolfa Slánského a Marie Švermové v amfiteátru na mírové manifestaci a z rukou mi odletěla holubice míru, která se před rozletem posadila na rám tehdy největšího filmového plátna letního kina.

Vypořádávat se s prožitou dobou teď musíme – Ivan Kraus a já – zcela odlišně a je to tedy normální. Hodně jsem se při poslechu Krausova přednesu zasmál, zobrazení barvitých okamžiků alegorií padesátých let, které nás obklopovaly a nikdo nám je nesebere. I já jsem byl u toho, když jsme sbírali šrot na Bagr pro Koreu, nosil jsem balíčky papíru do sběrny, recitoval jsem Kohoutovu Baladu o Vavřincovi a o jeho smutných volech.

Když se měnily tabule firem a sváděly se krávy z chlévů do stodol za zvuků muziky z amplionů vesnického rozhlasu.

A přesto i moje hlavní pozorování tehdy mířilo více ke svetru Věry Láníkové na balkoně kina, než k filmu Akce B o banderovcích v horách i na dolinách. Podobné se dělo, jak nyní zjišťuji, i v duši Ivana Krause. Žili jsme v době, kdy „Pionýr brání mír“ a platilo Stalinovo heslo „Mír bude zachován a zajištěn, vezme-li lid věc míru do svých rukou“ a úderníci z těžkotonážních vlaků k němu po kolejích brázdili cestu.

Jenže život nás posadil každého jinam. Ivan Kraus po roce 1968 odešel do emigrace, já tady žil s rodinou jako většina obyvatel, všichni jsme rodnou zemi nemohli opustit.

Teď jsme zase všichni doma, ale kolik jich opět touží dát rodné zemi skoro navždycky vale.

Každému Krausovo CD doporučuji poslechnout, je úžasné v pohledu na úsměvné i tragické momenty doby. Je dobře, že toto barevné cédečko vyšlo. Budu jej ještě opakovaně poslouchat při cestě v novodobém Velorexu Hyundai i10 na Českomoravskou vysočinu.