MILAN BLAHYNKA

V krátkém čase se mi jako aktuální vtírá poznání, že skuteční básníci, pokud to nejsou jen grafomani toužící být básníkem, vypoví o svých verších víc a přesněji, než dokáže sebepozornější recenzent nebo i renomovaný kritik. To je případ i Taťány Králové a její sbírky OČI ZA OČIMA (Zdenka Brožová-Periskop, Hluboš 2018, edice Báseň na sobotu sv. 19; ilustrace Jaroslava Bendová, předmluva Karel Sýs, 104 s.).

Proč Oči za očima? Na to je odpověď v básni Nejslabší článek (mimochodem: jedné z nejsilnějších): „Oko / tu bylo ovšem jen do počtu“, praví se o zážitku zázračného rána, rozumějme: poezie vidí víc než oči, poezie jsou jasnozřivější oči za našima očima přístupnýma optickému klamu.

Verše Taťány Králové jsou přejné: přejí i uzavřeným bublinkám volnost („na co je nechat tlačit v láhvi?“, přejí představivosti (citují Březinův výrok neobracející oči k obloze s tehdy málo vídaným letadlem: „dovedu si představit“), přejí určitě ne jen samoživitelkám co nejvyšší „frekvenci pohlazení“ a přejí nám všem přečkat tento drsný svět nabídkou možnosti „jen co když a kdyby…“, přečkat ho v přesvědčení, že svět, do něhož jsme vrženi, není vůbec konečný, fatálně navždy daný, ale že je to jen Město v mezičase, jenom přechodné stadium hrůzy světa, v jehož „sběrně vykoupí / i popel klasiků / (Když je urna z kovu) / v asijské fabrice dva tři pohyby / (když jsou rychlé) / a všechen čas / mozek se hodí / studentům na pokusy / (snad)“. Králová si nic o tomto světě nenamlouvá: „Na trhu prodává paní knihovnice / (Škoda mého mozku – hlesla zpočátku), / na dlažbě je i kantor…“ Nazývá-li však tento čas jen mezičasem, není to planá útěcha. Tento mezičas je třeba vesele a nadějně prostě přečkat, je jen přechodný.

Tak také se mi zdá klíčová její báseň Využití přechodníků: „Nabídka naší dnešní gramatiky / většinou vzorně poptávce jde vstříc, / někdy však postrádám přechodníky. / Jak jinak chcete třeba říct, / že / všechno vědouce – to hlavní netušíme, / rozumějíce všemu – nechápeme nic.“ Snad jsem nečetl sbírku dost pozorně, žádné další přechodníky v ní nejsou. Připadá mi to jako pokyn nemyslet toliko na přechodníky v jazyce. Neušla mi lehkost a radost, s jakou Králová přechází (jistě nevědouc, mimoděk) podobně jako snad jen básnířka Kávy pro H. od vymeteného liduprázdného náměstí, z něhož se lidé stáhli pod střechy, pijáci do sklípků, smetí do spalovny, voda do řeky, od náměstí suchého jak troud – jak plavně přechází do kuchyně, kam se „všechny hasičské vozy / sjely k rendlíku, / který vzplanul na plotně“, bez níž by nebylo tepla domova.

Co na plotně své sbírky Králová uvařila, má grády a humor a vtip. Její recept na Svařák pro chlapa i ženského rodu radí vyhodit „z kredence / estrogeny,“ nikoli ostře voňavý estragon, sypávaný do omáček, ale estrogeny, ženské pohlavní hormony, které nepatří do kuchyně, ale do ložnice.

Dobrou chuť!