IVANA PETRÍKOVÁ

Rok 1962. Maturita. Mature znamená v angličtině dospělý, zralý: sloveso se překládá dospět, vyzrát. Necítím se tak. Před rokem, přesně 14. června 1961, mi zemřela matka a tak nebylo jasné, jestli budu mít možnost odmaturovat. Na to asi není člověk nikdy připravený, na smrt své matky. Bylo mi teprve šestnáct let.

Už na pohřbu se můj otec snažil najít mi práci a otravoval tím všechny příbuzné. „Ale Václave, nevím, jak si to představujete,“ rozzlobil se strýček za Slatiňan, povoláním architekt. Nějaký čas se s tetou starali o mou matku. Matka byla sirotek od pěti let. Čtyři sourozence – dva chlapce a dvě dívky rozdali po dvou „na vychování“ k cizím lidem. Na vychování ne, spíše na práci. U strýčka a tety ve Slatiňanech byla má matka jen krátký čas. „Nepostaral jste se o Marii a ta vaší vinou zemřela. O dcery se starat také nechcete, mladší jste poslal někam na Moravu. Tak Ivanu nechte u Boženy. My ostatní na ni budeme přispívat a vy samozřejmě také. Máte přece přídavky na děti. Ivana si za rok dodělá studium na střední škole a odmaturuje,“ rozhodl strýček. Otec se chvíli hádal, ale přidal se i strýc František z Chrudimi.

Mojí sestře Magdaleně bylo čtrnáct let, a protože teta na Moravě ji také nechtěla živit, donutila ji pracovat. Má sestra vstávala ve 4 hodiny ráno, jela přes dlouhou vesnici Lhotu autobusem na nádraží, to trvalo asi hodinu, potom jela ještě vlakem do Hulína a tam pracovala u pásu v čokoládovně 8 hodin denně. Ve čtrnácti letech!

Nevím, co to bylo za povahu – můj otec. Rodina ho nezajímala. Domů chodil až večer, přestože pracovní doba dělníka a skladníka v Motorletu byla od 6 hodin ráno do 14 hodin odpoledne. Matka mlčela, ustupovala mu ve všem. Brala si ho jako úředníka Magistrátu hl. města Prahy a najednou měla doma dělníka továrny na letecké motory. Otec byl po roce 1948 propuštěn a přeložen do výroby.

Teď ležela v rakvi. V padesáti jedna letech, žlutá, seschlá a ledová, to, co z ní zbylo, už nebyla ona. Dozněla tklivá hudba a rakev zajela za oponu, kde ji pohltily plameny. Kněz církve Československé husitské si svlékl černou sutanu s červeným kalichem a šel mne obejmout. I on slyšel otcova slova a pochopil jeho snahu se mě zbavit. „Mohla by se živit už sama, je jí šestnáct let,“ nevzdával se otec. „Ale právě ztratila matku a vy máte vyživovací povinnost k oběma dcerám,“ odpověděl farář Vodička. „Odvahu, Ivanko,“ řekl mi a otřel si brýle od slz. Já už jsem vyplakala všechny, nemohla jsem ani vzlykat.

S tetou Boženou jsme odjely k nám domů. Byt bez matky byl divně pustý. Kuchyň i pokoj byly tak prázdné a ledové! Bydleli jsme pod Petřínem v Hellichově ulici čp. 9, byt otec dostal od Magistrátu, byl sice malý, ale z obou oken byl nádherný pohled na Pražský hrad. Dole před domem byly dva oválné zelené trávníky a nad nimi cesta vedoucí na Petřín. Vzpomínám na matku, sedící u šicího stroje, jak mi šila dlouhé, zelené šaty do tanečních, v kuchyni u stolu, kde psala, a s vařením u sporáku… „Vezmi si své věci a hlavně učebnice,“ starala se teta. Matčiny dva bratry jsme potkaly na schodech a rozloučily se s nimi. O posezení s otcem nestáli, pohřební hostina se nekonala.

Teta bydlela naproti na Újezdě, z našich oken bylo vidět na její dvě menší okénka. Byt byl IV. kategorie, studium zde rozhodně nebylo pohodlné. Teta mi vařila polotovary a platila doučování matematiky. Asi tak dva měsíce byl klid. Potom třiapadesátiletá teta potkala novou lásku, o deset let mladšího stavebního dělníka ze Slovenska a zjistila, že jim překážím. Potřebovala jsem se někde učit. Jeden malinký pokojík měl asi 15 m², to byla kuchyň, kde si museli vařit jídlo, nebo kávu a čaj. Druhá místnost, ne o moc větší, byla ložnice s manželskou postelí. Vlado byl unavený po těžké práci a vyskytoval se hlavně v posteli. Aby měli pro sebe volný byt, posílali mě do kina nebo na procházku. Chodila jsem do kaváren se svými prvními ctiteli Ivanem a Petrem, oba jsem znala z tanečních. Učila jsem se u starší kamarádky v Ženských domovech, nebo někdy u spolužáka Ládi. Láďa bydlel nejblíže v Hellichova čp. 3, přesně vedle gymnázia a chodil do školy i v zimě bez kabátu, jen ve svetru a s knížkami v ruce.

V dubnu jsem se vrátila domů a všechno si s otcem vyříkala. Bylo toho hodně. Řekla jsem mu, že mě nebude z domova vyhazovat. Že se o nás se sestrou nestará, ale já si to na rozdíl od matky a Magdy nenechám líbit. U tety bydlet nemohu, a že má vůči mně povinnosti. Vyčetla jsem mu, že matku utrápil, a když pak kvůli němu byla nemocná, odmítl jí dát peníze pro schopného chirurga. Takže se na ní učila mladá začínající lékařka, která určitě něco pokazila. Ukřičela jsem ho a vrátila jsem se domů. Nejedla jsem skoro nic a chodila ve zděděných šatech. Neuměla jsem uvařit, uklidit, vyprat, nakoupit. Připadala jsem si jako Robinsonka v nakupování i vaření. Otec mi moc peněz nedával, ale mohla jsem se alespoň učit. Můj starý fialový gauč po tetě Růženě s vyskakujícími péry byl plný knih a občas přišla spolužačka Irena učit mne matematiku.

Někdy zazvonil Ivan: „Ahoj, tak jak se učíš? Pomůžu ti s matematikou.“ „No to jsi vítaný,“ zvala jsem ho dál. Vysoký blonďák z tanečních se pamatoval na mou matku. Letos v tanečních pokračoval, opět v Metru u Broučka. To jen pro mne všechno skončilo: domov, pohoda, taneční, studium. „Já vím, že je ti hrozně, ještě to není dost dlouhá doba, musí to být hrozné. Já si nedovedu představit, že by se to stalo mně. Ale pokus se zkoušky udělat, odmaturovat.“ Ivan mi občas nosil kromě květin i něco k jídlu.

Petr byl přímo můj tanečník, také znal mou matku, která mu nadržovala. Říkala, že jsme hezký pár a že je hodný. Odhadla ho dobře. Jednou úmyslně zůstala doma a řekla, že on mne určitě doprovodí až k domovním dveřím. O půlnoci. To se také stalo, měla pravdu. Petr matematiku neuměl, ale zkoušel mne z češtiny a ruštiny. Někdy doma, někdy na procházce na Petříně.

Matematika mne zdržovala od ostatních předmětů, na zeměpis mi už nezbyl čas.

Jana Kroužková byla dcera jiného milence mé tety, dělníka z tiskárny na Arbesově náměstí na Smíchově. Teta jí platila za moje doučování z matematiky, když jsem u ní těch pár měsíců bydlela. Teď jsme byly s Janou nejlepší kamarádky. Měla přehled o módě, o hudbě, filmech a knihách, chodila do kina a do divadla. Jana byla o pět let starší než já a pracovala v nakladatelství Obzor. Znala osobně hodně herců a zpěváků, ukazovala mi jejich fotografie s věnováním: „Janě Kroužkové srdečně Jiří Vala“, „Upřímně věnuje Josef Vinklář“, „Pro Janu Kroužkovou Josef Bek“, Jan Tříska, Josef Zíma, Vladimír Ráž, Karel Gott a další. Mělo mi být divné, že se mezi sbírkou nevyskytují žádné ženy. Věnování na fotografiích a fotografie byly výhradně od mužů.

Jana byla hezká, ale měla nadváhu, byla silná, což přebíjela módním oblečením a namyšleným chováním. Obezita se nenosila nikdy. Já jsem po matčině smrti zhubla tak, že mi byly její šaty a sukně. Matka byla vždycky hezká a štíhlá. Chodila jsem v její tmavomodré proužkované delší sukni od kostýmu. Vpředu měla jeden sklad a byla rozšířená do áčka, moc mi slušela. Někdy jsem nosila celý kostým. Jana hubnutí odmítala: „To není nutné, ať jsou rádi, že s nimi mluvím. Obdivovatelky a fanynky přece potřebují.“

Matematiku Jana opravdu uměla, byl to její koníček, zvládala všechno, i odmocniny a geometrii. Ovšem na vysvětlování takovému antitalentu, jako jsem byla já, se lépe hodila Irena. Její polopatistické příklady jsem chápala. Naše třídní a zároveň matikářka mi říkala: „S matematikou se nemáte v lásce, ale zato jste literární typ a umíte jazyky.“

Chodily jsme s Klárou Jernekovou a dalšími členy dramatického kroužku hrát divadlo s panem profesorem Ladislavem Novotným. „Pane profesore, zítra místo matematiky,“ prosily jsme ho. „Tak dobře, nepíšete náhodou písemku?“ nechal se ukecat „Láďa“. Za panem profesorem chodili známí herci: Vít Olmer, Václav Sloup a jiné později známé osobnosti.

Náš hodný ruštinář byl učitel, na kterého se nezapomíná: oblíbený a milovaný všemi studenty, ochotný kdykoliv pomoci. Všichni jsme ho milovali, ale z mého dnešního pohledu učitelky: vůbec neučil, neměl ani přípravu, v hodinách improvizoval a všechno se podřizovalo dramatickému kroužku. Gramatiku nedělal, tak jednou za měsíc si vzpomněl, že bychom měli umět vzory podstatných jmen a slovesa. „Podstatná jména se skloňují, slovesa se časují, takže kdo nám zopakuje I. časování?“ Literatura ho bavila a asi dost četl. Když jsem potom za dva roky ke státnici z ruštiny přečetla spoustu knih: Černyševského, Gercena, Saltykova-Ščedrina, Radiščeva, Turgeněva, Dostojevského, pochopila jsem, proč znal tolik o ruském prostředí a lidech.

Nadiktoval nám vždycky maturitní otázku na dvě stránky a tím končil.

Dramatický kroužek. „Příště zkoušíme Evžena Oněgina.“ Střídat se s Klárou bylo příjemné, ona byla prostě skvělá. „Mohla byste být buď učitelkou, nebo herečkou,“ předpovídal mi Láďa. „Nemůžu být vůbec nic, pane profesore. Otec mě nechce nechat studovat ani dvouletý učitelský ústav. Chtěla jsem tam jít s Jarmilou Kolaříkovou. Ale budu muset do práce.“ „A nedalo by se s ním nějak rozumně mluvit?“ ptal se pan profesor. Myslel s otcem. „Ne, to určitě nedalo, zkuste to, uvidíte.“ Vím, že to zkoušel. Otec se pak vztekal, že půjdu hned do práce a hotovo. U maturit nám Láďa napovídal tak okatě, že ho nechali vystřídat: „Pane kolego, vy snad maturitu už máte, tak si jděte na chvíli odpočinout na chodbu,“ vyhodil ho pan ředitel František Kopecký.

Pan ředitel mne učil na nepovinnou němčinu a jazyky mi šly. Jenže v loňském školním roce někoho ze třídy napadl hloupý vtip utéct odpoledne z nepovinné němčiny. Od 3 hodin odpoledne jsme se skrývali na chlapeckých záchodcích a bavili se představou, jak Kopecký vešel do prázdné třídy. Dlouho nám ta radost nevydržela, dostali jsme 1N (s napomenutím) z chování. Všichni, tedy i Klára a já, ačkoli jsme platily za slušně vychované studentky. Pravda je taková, že jsme se nechtěly jít schovat, ale ostatní nás donutili.

„Jano, já dnes s tebou nikam nejdu. Mám svatý týden, musím se učit.“ „Ale pojď, jeden večer nic neznamená a bude tam Karel Gott,“ lákala mě Jana. „Jaký Karel Gott, toho neznám. Tak jdi do Alfy sama,“ trvala jsem na svém. Jana se neurazila a skutečně šla do Alfy sama.

Ale urazili se mí dva ctitelé. Prý to už takhle dál nejde ve třech. Mám si zvolit jednoho z nich. „No to jste si fakt vybrali nejlepší dobu na řešení, nevím, co dřív.“ Petr byl můj stálý tanečník. Když si vzpomenu na taneční, vidím, jak pro mě jde, nás dva v kole, tančíme spolu a pak vidím jeho hezký úsměv. Ale Ivan, s tím jsem tančila jen několikrát. „ Přestaňte se hádat a žárlit, nebo mě pozítří vyhodí.“ Ivan – s Ivanem chci chodit, pokud i on bude chtít. „Nic nemám, zázemí rodiny, peníze, známosti.“ „Ale to se třeba změní. A jsi moc hezká,“ odporoval Ivan. „Teď hlavně oba odmaturujeme.“

Písemky v dubnu z češtiny a ruštiny jsem měla za 1. Témata nebyla těžká: z češtiny jsem si vybrala „Moje oblíbená spisovatelka Božena Němcová“, psala jsem se vzpomínkou na literární pásmo pana profesora Novotného „Naše paní Božena Němcová“, kde Klára recitovala krásné verše a udělala přehled celým dílem. Z ruštiny to byla „Velká vlastenecká válka“, přečetla jsem o ní spoustu knih. Obojí se psalo dobře.

Teď byla polovina června. Na to maturitní ráno nikdy nezapomenu. Když jsem v tmavomodré sukni a světlemodré svazácké košili vyšla z domu, bylo krásně a teplo. Úplně letní počasí, letní ráno. Slunce vycházelo za gymnáziem Jana Nerudy a už v 7 hodin ráno bylo krásné, příjemné teplo. Šla jsem dříve, abych se na chvíli setkala s Ivanem. Přišel mi jen popřát štěstí, protože sám musel být jinde. Hned po maturitě odjížděl na letní brigádu. „Ale budu na tebe celý den myslet a napíšu ti,“ slíbil.

Začínali jsme ruštinou, vytáhla jsem si otázku číslo dvanáct, byl to Maxim Gorkij – romantismus. To byla pro mne maličkost. Danko a příběh o hořícím srdci. Předsedkyně maturitní komise byla ruštinářka a tak si mne oblíbila. Čeština byla rovněž bez problémů: Marie Pujmanová a její trilogie. Mluvila jsem o válce a popravě lékařky Helenky Skřivánkové na střelnici v Kobylisích. Můj vztah k válce byl jasně dán. Němci zastřelili i mého strýce, manžela tety Viktorie v posledních dnech války.

Můj úžasný nástup na jedničky skončil. Zeměpis a matematiku jsem odflákla. Protože na zeměpis mi nezbyl čas a matematiku neumím. V zeměpise jsem něco vyčetla z mapy a nakonec byla matematika. Vypočítala jsem polovinu. Ale 3 – trojka je přece dobrá známka, ne? A já mám maturitu. Trošku více času a doučování matematiky a mohla jsem mít vyznamenání.

Vyhodili jen spolužačku Moniku a ta nám všem slíbila, že dostuduje ve večerní škole. Jinak jsme odmaturovali všichni. Naše třídní a pan profesor Novotný nám blahopřáli.

Druhý den jsem uklízela knihy a odpočívala. Večer pro mě přišla Jana Kroužková: „Dnes tě seznámím s Karlem. Jdeme do Alfy.“

Kavárna Alfa na Václavském náměstí se nachází v jeho středu. Projde se pasáží a po schodech nahoru do prvního patra, kavárna je vlastně nad kinem Alfa. Vzala jsem si červené šaty, které mi koupila loni na podzim matka, byly hezkého střihu i materiálu. Když jsme vešly, Karel právě zpíval. Jana nás odvedla k přednímu stolu, který byl pro nás rezervovaný. Podívala jsem se na něj a řekla jí: „Ale Jano, tohle není můj typ. Mladý, štíhlý hošík.“ Jana se tomu smála. Když dozpíval, přišel k našemu stolu „Seznamte se,“ řekla. „Ivano, to je Karel Gott, Karle, tohle je má kamarádka Ivana.“ „Těší mě,“ řekl Karel a podali jsme si ruku. „Ivana včera maturovala,“ dodala Jana. „Gratuluji,“ řekl Karel Gott, „ to je důvod k oslavě, tak to oslavíme, zvu vás obě.“ Šel zpívat, ale zase se vrátil. Tak to bylo po celý večer. „Ale mně se nelíbí, jak zpíváte a ani ta hudba. Já mám ráda vážnou hudbu a hlavně opery.“ „Víš Karle, Ivaně se líbí, jak zpívají Přemysl Kočí a Ivo Žídek. Chodí do Smetanova divadla na opery.“ To měla pravdu, chodily jsme s Jitkou často na opery. Karel se neurazil: „Víte, já jsem měl původně být operní zpěvák. A vážnou hudbu a opery mám taky rád, ale písně popu mají budoucnost, ty má rád každý.“ Posadil se na chvíli u nás. Pokud nezpíval, seděl u našeho stolu. Dali jsme si večeři, steak a hranolky, objednal nám červené víno. Byl moc milý. Jana to nevydržela a informovala ho, že mi před rokem zemřela matka. To mi dělala pořád. Nevím, proč by toto mělo zajímat Jiřího Valu, Jana Třísku nebo teď Karla Gotta. Zlobila jsem se: „Nemusíš taky říkat všechno.“ Pamatuji se, že jsme také tančili, Alfa byla taneční kavárna. Povídali jsme si a Karel slíbil, že nám někdy zazpívá tenorovou árii. „Tak Verdiho, Violettu nebo Trubadúra,“ upřesnila jsem. Zůstaly jsme s ním až do konce programu, to bylo asi do tří hodin v noci. Vzpomínám si, že trval na tom, že nás doprovodí v noci domů. Jeli jsme noční tramvají přes most 1. máje do Hellichovy ulice na Malou Stranu. Doprovodil nás až před dům. Jana šla samozřejmě spát ke mně. Počkal před domem, dokud jsme nezašly dovnitř. Tak to byla moje oslava maturity s Janou a Karlem. Do Alfy jsme potom zašly vícekrát, svůj názor na moderní hudbu jsem ale nezměnila.

Maturita dopadla dobře. Skončila jedna kapitola mého života. Otec mi neumožnil dále studovat. Našel mi práci u Pošty. Hned dva dny po této oslavě maturity jsem nastoupila jako sedmnáctiletá do zaměstnání. Svůj sen o tom, abych mohla být učitelka, jsem si musela splnit sama bez pomoci rodičů, ale to už je jiný příběh.