MILAN BLAHYNKA

Pamětlivý čtenář LUKu se snad rozpomene, že loni jsem dvakrát referoval o básnických knihách Václava Honse, který se během čtyř let (2015-2018) popasoval (řečeno jeho slovem) se svým životem i světem před svým blížícím se jubileem (narodil se 1938) knihami o neuvěřitelném počtu 1568 stran. Patnáct let (1990-2014) nevydal žádnou knížku a jen sporadicky publikoval v tisku, jde tedy o vydání patnácti let psaní do šuplete? Vůbec ne. Podle poznámky ve sbírce Nu co pouze knižní vydání poémy o Händlovi (68 stran; časopisecky zčásti už v létě 1989) nepřináší nové verše, psané od roku 2012. Tomu bychom nemuseli věřit (tak jako pár podezíravců – snad i Hons – nevěří, že Vladimír Vašek vychrlil jádro Slezských písní až na přelomu století, a obviňuje ho, že se podepsal pod verše přítele už řadu let mrtvého), kdyby reálie v knihách z let 2015-2018, z patnácti let publikačního odmlčení, nebyly jasnou součástí až bilancování, střídajícího se s básnickým komentováním nejnovějších událostí (bylo tomu tak už také u Bezruče, který nemohl „ukrást“ například vynikající Den Palackého kamarádovi z mokré čtvrti, zesnulému mnoho let před pražským dnem Palackého). Taková básnická erupce je srovnatelná jen s některými roky Vrchlického a s rokem 1936 u Nezvala. Jenže je tu „maličký“ rozdíl. Vrchlický a Nezval dosáhli takové tvůrčí žně k závisti současníků (z nich ostatně leckdo ještě nevěděl, že Nezval tehdy napsal i 52 hořkých balad), když byli ještě v „nejlepších letech“ své mužnosti, zatímco Hons přímo šokuje takovou silou ve věku, kdy jsou jeho vrstevníci už mnozí po smrti nebo se k ní belhají.

Loni jsem zaznamenal, že po rozsáhlé fanfarónské sbírce Nu co (2015) Hons v následujícím roce vydal dvě stejně velké knížky s podobně ležérními názvy (Leda že, Tak jo), ale s verši dramatického zápasu se stárnutím a blížící se smrti. V první básni druhé z nich se básník táže, kdeže je ten „kovboj / na čtvrtý odboj“. Pointoval jsem nadrzlou otázkou, zda se jím nechce stát právě Václav Hons. A vida, už v prvním oddíle první knihy z dalšího roku VYŽENEŠ DVEŘMI STĚHOVAVÉHO PTÁKA VRÁTÍ SE OKNEM OKŘÍDLENÝ ŠAKAL (zase Radix, Praha 2017, 232 stran) se čte výjimečně trochu delší báseň přímo nazvaná Čtvrtý odboj, podle níž „kdo se nebojí / maká u nás / ve čtvrtém odboji“. A kdože se nebojí? Básníci, o nichž víme z jedné předešlé básně, že „v době mlácení prázdné slámy“ jsou tak sami. Ač sami, „jedem na pegasu // pošleme / ty vyfízlované / hajzlíky / pěkně k ďasu // establišmentní / zmrdy // mají plno zvrácených vidin“ atd. Už nad sbírkou Leda že jsem konstatoval, že v ní autor suverénního Nu co, prostého vulgarismů, výrazově přitvrdil, už tam přece „prděl“ na „establišmentní zmrdy“ (básník „hajzlíky“ v politice a médiích nazývá jenom jejich řečí). Ale přitom zůstává básníkem, „objevitelem známých věcí“ (básnická definice z pera Halasova), když např. „otevíráme / pro ty parchanty / lidovou basu,“ – tj. basu, do níž se zavírá, ale basa je i z úsloví o base tvrdící muziku: „tvrdíme muziku / i na prázdném / rendlíku.“ To už bude „velký sesuv“, a tu už nejsou podmětem básníci, ale je jím Hons sám: „jedním veršem / nechám u prahy / vybuchnout Vesuv.“ Stále činná sopka Hons zkrátka bezohledně soptí. Na mocné soudobé („velké nic / je tady / jako na koni // otře si držku / o úbytě vršku // velké há / ha ha ha“) i minulé (pilařova skála), neboť „je třeba / do oblouku zkopat / ta devadesátá / i ta padesátá“.

A podává si i léta nejnovější, třeba jejich „pražskou kavárnu“: co se o ní už napsalo, ale jen on ji usvědčí hned v první sloce narážkou na alarmující báseň Jiřího Wolkera: „lokál hučí až praskle / všechno je to / jen tvář za sklem“. Nad soptící sopkou navíc blýskají uhrančivé neologismy jako „dávnice“, „najánovaný“ nebo „dojčovné“; to dojčovné „přišel allah / a ona mu / dala // ležela / i když stále / stála…“ následuje hned po básni, kde „bylo léto / zima zim / a té merklové / na křesťanské / věži / zpíval muezin“.

Právě citované verše jsou – podobně jako sloka „kdo nejde s námi / má ho už / uříznutého“ – přímo klíč k třaskavé směsi v Honsových knihách posledních čtyř let: drsná erotika se v nich prolíná s drsnými poměry v dnešním světě i s praktikami jeho mocných a usvědčuje je. Honsovy verše se drsné realitě, do níž jsme uvrženi, brání trváním na plebejském nadhledu nu co, vypsaného na titulní list první ze sedmi knih eroticko-občanské poezie z let 2015-2018 (ve sbírce Vyženeš dveřmi se „nu co“ čte v básni Noční hráči). A opírá se přitom i o tázání „bláznivého shakespeara“, o „nezvalovo hoře“, o Suchého „naraž si bouřku hlouběj do čela,“ o Sienkiewiczovo „quo vadis“, o Milhaudova „vola na střeše“, ale i o úsloví a přísloví, okřídlená slova z lidových i zlidovělých písní a z pohádek, zkrátka Honsova dnešní poezie zní čtenáři povědomě, a kdo snese i Honsovo rouhání, ocení i umění velkého erotického borce (při deseti jménem vyvolaných holkách jsem je přestal počítat) pěkně se shodit: „místo na hrušku / vylez jsem / na višni.“

Sbírkou Vyženeš dveřmise dovršila krystalizace poetiky objevené trilogií Nu co, Leda že a Tak jo. Hons si ověřil její neutuchající produktivnost. Hledal v ní a našel sebe, „toho / hlupáka / co má po ptákách“, ale se sebou a světem, kde „není tu není / žádné potěšení“, ještě nebyl zdaleka hotov.

Ještě téhož roku vydanou sbírkou HODINOVÁ VĚŽ (stále Radix, Praha 2017, 268 stran) začal jakoby znovu: říkadly ne ovšem pro děti (zbyl z něho jen sloup, na němž „dívka kouří / pánaboha / v třetihorní bouři “). Podle minimedailónku, který si bezpochyby o sobě napsal básník sám, prý jeho „verš, zdá se, trochu potemněl“ (už motto „co se v mládí naučíš / z toho ve stáří úplně zblbneš“ a první báseň, kde „černý pavouk // táhne za sebou / mou milovanou / plavou“), nicméně „hravost básníka neopouští“. Také ho neopouští soptění proti poměrům a přímo pokračuje: „nejsem žádný kovboj / v páté dimenzi / vedu čtvrtý odboj“; „ve čtvrtém odboji / jsou jen ti / co se režimu nebojí“ a sám se nebojí jmenovat: „bývalý černý bukmejkr / a hazardní hráč // chce / prezidentovat“ (z básně A padej republiko), v básni Tvoje viny už přímo „horáček / táhne k hoře / festina lente / pane prezidente“. Komu by se nevybavila ironie výzvy skutečného demokrata Karla Havlíčka? Přitom Hons provokuje: „jdou po mně (v knize je zřejmě tiskařská chyba: „jsou“) / ale zkonili to / s václavským koněm // je přespolní / z nedávno dobyté / tróje.“

I v této sbírce výmluvné neologismy („mrdvolno // dějiny se dějí / i když už / ty velké děje / mají po prdeli“); a opět je tu Honsovo erbovní nu co („tak tedy život nu co / byl to jen záblesk / mezi tmou a tmou…“). Nikdo Honsovi po chuti? V básni Maturitní Kolín vzpomíná, jak „to poslední jaro“ prožíval s Edisonem, „on relativně / já opile“, jak „v divadle nezval / na scéně jeho milenka“, jak mu básník podepisoval svou novou knihu a jak v tom divadle „ještě zapadá slunce nad Atlantidou // ty verše / tiše burácejí / v mém svatém týdnu“ – a dovolím si dodat: až dodnes. Podle básně Smrt smrti se Hons zvolna připravuje na smrt, ale finále knihy to popírá. Nic není Honsovi svaté? Poezie: „slova mě osvobozovala / doslova / od smrti // i když každou noc / kdosi přibil / na můj úsvit / list úmrtní.“

Na konci Hodinové věže se ohlašuje jako „příští básníkova kniha, která bude plna laskavostí“, sbírka Chodit po Alenkách. Předběhla ji nejmenší ze sedmera posledních knih ASKLÉPIOVI DEJTE KOHOUTA (Radix, Praha 2018, 116 stran). V tom názvu je přihlášení k Holanovi, básníku sbírky Asklépiovi kohouta, k Sokratovi, který umíraje odkázal božskému lékaři kohouta, symbolikou silně obdařeného ptáka, ale také k Halasovi. Halasovo „já se tam vrátím“ se pak ozve v laskavém Chození po Alenkách. Sbírka Asklépiovi dejte kohouta svým „připravuji se na smrt / bejci“ hned v prvním básni plynule navazuje na Hodinovou věž, už tam se přece čte „zvolna se připravuji na smrt“. Básník při té přípravě nelká, jen se „otáčí ke všemu / zády“, už nepotřebuje „žvanění o sestavování vlády // i další voloviny / z přiblblé politiky / aktuality mýty“, rubáš mu střihne „veselý krejčí“, ale přece ještě hladí „jednu štíhlou šíji / přes půlnoc“ a vzkazuje nám „mějte se tu stále nenávistně rádi“. V doušce pak parafrázuje zapomínanou hrdinku druhého odboje: „tak pozdravujte / všecky krásné / stěhovavé ptáky.“

Téměř celou polovinu knížky zabírá a její osu tvoří poema Nevyhneš se, co do lakonického sekaného verše a strofického členění i co životního poznání i vyznání opak hymnických zpěvů z knihy, kterou Hons si dal podepsat Nezvalem před maturitou, a naprostý opak nadějeplné vize z Nezvalovy poslední poemy Život básníka a také ze života na konci osmdesátých let. Hons trpce připomíná, že „z celé vize / zbyla jen televize“, a tak „konečně jdeš vstříc / velké klaviatuře / zítřejšího nic“. Nebyl by to Hons, kdyby i svou osudovou Nevyhneš se nepopřel závěrečným cyklem sbírky, nazvaným Sine amore nihil, Bez lásky nic, kde se dokonce vzpírá Sokratově proslavené poslušnosti zákonu: „kohoute těch svatých / třikrát / asklépiovi / ani nekdáknu.“ Sbírkou Asklépiovi dejte kohouta dal Hons průchod své paradoxní naději, naději v rozednění po tmě tunelů a noci. Neboť jako Halasův i jeho kohout plaší smrt. A básník se jí furiantsky vysmívá: „u rakve cedule / přijdu později.“

Posunutím sbírky CHOZENÍ PO ALENKÁCH (Radix, Praha 2018, 180 stran) za Asklépiovi dejte kohouta Hons odmocnil testamentní ráz sbírky, po níž v Chození po Alenkách – i když „blbé je / že už jsme / staří“ – život i láska jde dál. Hned v následující básni „odhodil jsem / dřevěnou nohu / abych ukázal / že i na jedné / mohu // zatlačit růženu / do růžového / stohu“. A znovu je tu sebevědomé „nu co“, nyní s apostrofou „mladá bréco“. Po Únavě z režimu na začátku sbírky přichází „mladý začátek“: „co končí začíná / režimu odbíjí / kohoutí hodina.“ O světě a lidech si básník přitom nedělá iluze: „seber se / je to v kýbli // lidé už dávno / nejsou lidmi“. A jindy „navštívily mě / tři rajdy / z al kajdy //zaklek jsem // hajdy do peřin / než si váš / genom ověřím // a soulož / povolí mi řím“. Škoda, že Hons vyčítá „národnímu bardovi“, že ani na smrtelné posteli se nepřiznal k tomu, co nemohl spáchat a na čem údajně založil podle pár podezřívavců svou slávu, místo aby v něm, v jeho – do vysokého věku neslábnoucí – schopnosti vášnivé lásky rozpoznal svého blížence.