LUDVÍK DIVIŠ

Památce Miloslava Ransdorfa

Nemohu už déle snášet falešné bohy Západu. Jsou jako pavouci, neustále na číhané, aby nám rozleptali duši a vysáli z nás všechen morek. Podávám žalobu proti „modernímu světu“. Je to netvor. Ničí naši planetu a pošlapává naše duše.

Milý Roberte,
mys Horn jsem obeplul 5. února a dnes je 18. března. Pokračuji bez přestávky dál směrem k ostrovům v Pacifiku, neboť jsem na moři šťasten a snad pro spásu mé duše.

Letos v březnu tomu už bylo celých padesát let od okamžiku, kdy kapsle s filmy, magnetofonovými pásky a touto zprávou přistála na palubě jednoho tankeru nedaleko Kapského Města. Autor výše uvedených řádků nebyl první ani poslední z těch, kteří pochopili, že král „moderní západní společnosti“ je nahý. Nebyl první ani poslední z těch, kteří prohlédli pokřivená dogmata kapitalismu a nazvali pravým jménem jeho falešné bohy: Úspěch, Slávu, Moc a Zisk. Cesta, na které toto poznání učinil, je však natolik zajímavá, jedinečná a přesto snad i poučná pro druhé, že podle mne stojí za tento článek. Kromě toho je tu i to kulaté výročí. Zkusme se tedy na chvíli vrátit o půl století zpět a celý příběh si krátce připomenout.

 

Golden Globe

Když britské noviny Sunday Times roku 1968 vypsaly cenu Golden Globe na první sólo regatu kolem světa, byl už francouzský mořeplavec Bernard Moitessier (*10. 4. 1925 Hanoj, Vietnam – +16. 6. 1994 Vannes, Francie) zkušeným mořským vlkem. Kromě řady dřívějších plaveb si o několik málo let předtím na své konto připsal v té době suverénně nejdelší výpravu na malé plachetnici. Vypluli se svou ženou Franceoise 23. 11. 1965 z Tahiti, překonali půl Pacifiku, zdolali východním směrem obávaný mys Horn a po 126 dnech a 14 216 námořních mílích bez mezipřistání zakotvili ve španělském Alicante. Celou výpravu popsal Moitessier v knize Cap Horn a la voile, která byla roku 1967 slavnostně představena na Mezinárodním námořním salonu v Paříži.

Samotná cena, kterou Sunday Times vypsaly, měla jednouchá pravidla: Obeplout zeměkouli bez mezipřistání a bez jakékoliv cizí pomoci. Účastníci měli zvednout kotvy v některém z britských přístavů mezi 1. 6. a 31. 10. 1968 a tamtéž se vrátit. Mezitím bylo třeba postupně obeplout východním směrem tři slavné mysy: Mys Dobré naděje (Afrika), mys Leeuwin (Austrálie) a mys Horn (Jižní Amerika). Ceny byly vlastně vypsány dvě: Zlatý globus pro toho, kdy by se vrátil první a 5000 liber pro nejrychlejšího mořeplavce.

Jak staří mořští vlci dobře vědí, jsou převažující větry i proudění v jižních šířkách uvedenému záměru v zásadě příznivé a zbytek je volbou mezi dvěma extrémy. Víc na jih jsou větry silnější, ale jsou tam také častější bouře a občas už hrozí i plovoucí ledovce. Severněji pak je počasí o dost klidnější, zase ale můžete nějakou chvíli uvíznout v protivných bezvětřích. Nutno také připomenout, že se celá výprava odehrávala v éře celuloidových filmů a prvních kazetových magnetofonů. GPS bylo ještě scifi, veškerá navigace se prováděla sextantem, rychloměrem a přesnými hodinami a chyba 4 s oproti GMT tak znamenala 1 námořní míli v zeměpisné délce. Pořádná radiostanice, kterou jste se zprostřed oceánu někam dovolali, vážila ještě skoro metrák a někteří účastníci, včetně Moitessiera, tak sázeli spíše na starý dobrý vlajkový signál M.I.K. na zadním stěhu („Ohlašte, prosím moji pozici Lloydům“).

Do regaty se přihlásilo celkem devět účastníků, z nichž na počátku roku 1969 vydrželi čtyři a o ceny nakonec bojovali už jen dva: Robin Knox-Johnston (GB) na 9m keči SUHAILI a Bernard Moitessier (F) na 12m keči JOSHUA. Moitessier si stál velice dobře a celý svět pak jen nechápavě zíral, když na zpáteční cestě Atlantikem najednou obrátil kormidlo směrem k Tahiti a redakci Sunday Times poslal zprávu, kterou tento článek začínal. Oficiálním vítězem regaty tak byl prohlášen Robin Knox-Johnston, který doplul po 312 dnech. Ke svému soupeři se zachoval jako pravý gentleman ze staré anglické školy. Pro Moitessierovo rozhodnutí vyjádřil pochopení a připustil, že měl na zpáteční cestě Atlantikem dobré šance jej předehnat.

 

Dlouhá cesta

Roušku tajemství nad celou historií Moitessier odhalil až roku 1971. Tehdy vyšla v nakladatelství Arthaud jeho kniha La longe route (Dlouhá cesta), z které jsou i úvodní citáty. Kniha se rázem stala bestsellerem a byla přeložena do několika světových jazyků (německý překlad, z něhož jsem čerpal pro tento článek, byl vydán pod pozměněným názvem Der verschenkte Sieg/Darované vítězství). Pro ty, kteří si počtou jen v rodné češtině, mám dvě malé ceny útěchy – přeloženy byly dvě přehledové práce ze světa jachtingu: Jean Merrien, Osamělí mořeplavci, Orbis, 1970 a Jeffery Timothy, Kouzlo plachet, Slovart, 2017 a ani v jedné na legendu jménem Moitessier nezapomněli.

Dlouhá cesta je strhující čtení, mimo jiné i proto, jak autor ve svém vyprávění dovedně střídá různé roviny. Tu čtenáři předloží autentické lodní deníky včetně mapek, na kterých lze průběh výpravy sledovat takřka den po dni a o kousek dál jej zase ohromí monumentálním líčením krás mořského živlu. Na jiném místě poodhalí třeba tajemství lodní kuchyně (Risotto a la Florence), nebo nás nechá nahlédnout do světa mořeplavcovy každodennosti, drobných správek lodi a námořní navigace. Kouzelný je například starý asijský trik, jak si od netěsností lodi odpomoci obyčejnými pilinami.

Nemalou pozornost věnuje autor technické stránce výpravy. Pokud má jeden člověk ukočírovat dvanáctimetrovou keč, tak musí všechno klapat jako po drátkách – a kromě toho je tento příběh ještě z pionýrských časů, kdy si tihle nadšenci stavěli své lodě z větší části sami. Tady si na své přijdou hlavně skuteční nadšenci jachtingu a ostatním nezbude, než se přiučit něco málo z námořnického řemesla. Není to tak hrozné, díky autorovým detailním nákresům v příloze se může ve všech těch stězích, úponech, zdvižích a otěžích docela vyznat i zvídavý laik. Totéž platí i o úvodních lekcích meteorologie, o všech těch koňských šířkách a rovníkových tišinách.

To nejzajímavější na konec. Moitessier totiž před čtenářem pootevírá i svůj vnitřní svět. Tak se klidnějšími pasážemi knihy prolíná řada vzpomínek: Dětství strávené mezi vietnamskými rybáři, příběhy, které autorovi vyprávěla jeho čínská chůva, i první plavby na džunkách po vodách siamského zálivu – někdy i s nezbytným kontrabandem. Obrazům z autorových prvních výprav dominují tajuplné postavy taicongů – tradičních navigátorů starého Orientu, kteří byli schopni vést lodi bez kompasů a astrolábů, jen podle nepatrných změn ve struktuře vlnobití či jiných přírodních jevů.

Autor se s čtenářem dokáže podělit i o intenzivní prožitky z dlouhých měsíců osamělé plavby. Tak se nám svěří s pasážemi z knih Johna Steinbecka či Antoine de Saint-Exuperyho, které v něm v nekonečných oceánských dálavách najednou překvapivě rezonovaly. Prozradí nám něco o „písni moře“, kterou je možné zaslechnout v naprostém tichu či o svých meditacích o Zemi coby jedné veliké lodi. Naznačí nám něco i o dvou různých lodních denících. Do toho „malého“ se zaznamenávají pozice, kurzy, stav zásob či každodenní drobnosti, ten „velký“ pak píše slunce na moře a oblohu a vítr jej šeptá vzdouvajícím se plachtám. To je také ten důležitější deník, ten, který nelze prohnat žádnou kopírkou.

Právě z mozaiky takových jedinečných drobností se pomalu skládá klíč k autorovým zpočátku záhadným životním rozhodnutím. Ano, rozhodnutím v množném čísle, protože opuštěním skoro vyhraného závodu to neskončilo. Většinu sedmdesátých let strávil Moitessier na malém atolu Ahe v Tichomoří, kde se pokoušel vybudovat malé udržitelné zemědělství. Hodně času věnoval také ekologické organizaci Amis de la Terre a mírovému aktivismu, o něčem z toho se čtenář dozví i z posledních dvou kapitol probírané knihy.

Pár tipů na závěr životopisného medailonu. Dostanete-li se někdy do Francie, můžete si na Moitessiera zavzpomínat v námořním muzeu ve francouzském La Rochelle na atlantickém pobřeží, kam byla po rekonstrukci umístěna jeho legendární loď JOSHUA. O nějakých 250 km severněji v Le Bono pak nalezl místo svého posledního odpočinku.

Při příležitosti padesátého výročí Golden Globe se konaly dvě významné akce. Zmíním se krátce o obou, zajímavé je totiž právě jejich srovnání. Golden Globe 2018 je regata. Je trochu okrášlená sentimentalitou, připuštěny jsou jen starší typy lodí a dovolená je pouze klasická astro-navigace (tedy žádné GPS), je to ale přeci jen závod s vítězi a poraženými. Zajímavější je Longue Route 2018, kterou organizuje mořeplavec-romantik Guy Bernardin. Ta je koncipována zcela bez termínů a bez cen, spíš jako tichý protest proti postupující komercionalizaci plachetního sportu. Celá flotila jachtařů-nostalgiků, kteří loni na podzim takto vypluli v Moitessierových stopách, se pak sjela v Le Bono o víkendu 21.23. 6. 2019, na oslavách 50. výročí konce Moitessierovy výpravy.

 

Obrácení?

Zvídavý čtenář mi jistě ještě nedá pokoj. Co se přesně v těch nekonečných dálavách s Moitessierem vlastně stalo? Na co to pod Jižním křížem a polárními zářemi přišel? Co vyčetl z duhy, která se někdy zvedá z vodní tříště nad přídí, o čem mu zpívali štíhlí delfíni a štěbetali důvěřiví rackové? Na pár řádcích lze dát opravdu jen pár náznaků: Snad nalezl to samé, co jeho krajan, již zmíněný Antoine de Saint-Exupery hledal v nadoblačných výšinách, snad něco hodně podobného tomu, co V. Vysockij vtělil do slavné písně Kamarád, jenže osamělý mořeplavec poznává sám sebe. A pro ty, co ještě četli klasiky: Snad v jižních mořích znovu objevil to, co se Pierre Bezuchov v Tolstého Vojně a míru naučil od prostého vojáčka Platona Karatajeva.

Pokud vám to začíná znít tak nějak mysticky, nejste sami, ostatně fotografie Moitessiera v jogínské pozici na palubě JOSHUY je z těch slavných. Současný pravoslavný teolog metropolita Ilarion dokonce interpretuje Moitessierův příběh jako takové moderní náboženské obrácení. Metanoia, řecké slovo pro obrácení, znamená vlastně „změnu smýšlení“, takže proč ne. Báťuškovi se jistě moc líbilo i jméno lodi: JOSHUA je jméno biblického původu a hebrejsky znamená „Bůh je spása“ (a taky se tak jmenoval kanadský mořeplavec Joshua Slocum, Moitessierův velký vzor).

Do podobných oblastí se pouští i Guy Bernardin, který svou akci Longue Route 2018 nazval „poutí“. Pouť znamená původně nábožensky motivovanou výpravu k nějakému svatému místu, např. ruské slovo palomnik je odvozeno od palmových ratolestí, symbolu poutě do Jeruzaléma. V moderních kontextech pak jde spíše o celkové rozjímavé naladění, o absenci soutěživého prvku a o myšlenku „cesta sama je cílem“. Daleko jsme se dostali od pouhého plachetního sportu.

Na závěr této částí jedna myšlenka z knihy Osamělí mořeplavci: „Závodníci vyměňují pocit svobody, té absolutní svobody, jakou lze pocítit jen na širém moři, za číslo v tabulce, pořadí, vyměňuji skutečnou osamělost za osamělost, kontrolovanou stopkami.“

 

Autenticita?

Je však ještě jiný „alternativní“ úhel pohledu Moitessierův příběh. Pokusím se jej tu alespoň naťuknout, myslím si totiž, že by mohl být českému levicovému čtenáři nejbližší. (Mám zde na mysli především čtenáře znechuceného hrabivostí velebníčků, otráveného samolibostí rádoby-duchovních intelektuálů a už jen nevěřícně zírajícího na všechny ty šarlatány, kteří si to k nám přiharcovali na křídlech polistopadové svobody.)

Vyzkoušejme na chvilku optiku kulturních marxistů. Ti si už dávněji povšimli zajímavého fenoménu: Čím dál tím víc prožitků obyvatel moderního průmyslového světa je totiž jaksi z druhé, z třetí ruky; dostáváme je z novin, z rádia, z televize… Ve společenských vědách se tomu říká odcizení. Pojem znal již K. Marx, používal jej ale jen ve vztahu k výrobním prostředkům a k jeho rozšíření na kulturní fenomény došlo až v polovině 20. století. Opakem odcizení je pak autenticita, což v našem kontextu znamená především být sám sebou. Být sám sebou a nedat si svůj svět nalajnovat podle marketingových mágů, laciných telenovel či šestákových guruů. Nejlepším úvodem do tématu je myslím Umění milovat od Ericha Fromma. (Po jeho přečtení/zopakování si budete moci utvořit vlastní názor ještě na tohle: Snaží se ti strašní kulturní marxisté doopravdy podkopat základy křesťanské civilizace, jak teď hřímají někteří pravicoví komentátoři, nebo jsou problémem spíš jen výstřelky tzv. sluníčkářů z posledních let?)

Víte, skutečná autenticita je právě to, čeho se loutkovodiči našeho Krásného nového světa (A. Huxley) bojí jako čert kříže. To je ten písek, na němž se mohou zadřít jejich pracně budovaná soukolí komerční virtuální reality. A vůbec nejkrásnější je, že se za ní ani nemusíte plavit až ke „řvoucím čtyřicítkám“. Mnohým stačí pár stanic panťákem ven z velkoměsta (kdo z Pražáků byl ve Sv. Janu pod Skálou) a dvě tři hodinky v přírodě. A vypnout mobil a povídat si s přáteli.