MIROSLAV KANTEK
Empírové nebe nad Prahou bylo tenkrát dofialova
tys měla vlasy dlouhé jako blondýnka
já dalším hříchem ověnčený ničema
dvě rozmáčené zkřehlé duše…
v tom podzimním marastu nutilas mě
abych taky – hhmmm!!! – zvonil klíčema
Jenže já v tom davu na náměstí spíše omdlíval
– v davu ve výtahu ve stanu a ve skříni
popadne mě vždycky pod krkem klaustrofobie –
a klíče?…mi tenkrát spadly do kanálu
Byl jsem tam v tom vašem davu víceméně omylem
Vášnivým francouzákem přivedla‘s mě k vědomí
a nutila pak zpívat „o míru co zůstává…“
Davy co na náměstí nebyly pospíchaly do kina
zatímco na náměstí poslední bitva dohořívala
a mně strachem ztuhla varlatová krajina
Bitva je prohraná – Člověče nezlob se
s námi teď nadnárodní monopoly a česká vláda
o poslední moji vestu a o strach z mého slova hrají…
Mnohý tu návnadu tenkrát naivně sezob
Bitva je prohraná – Člověče nezlob!!!
Pod krkem mě opět drží klaustrofobie
utéct se chce od všeho – však není do čeho
veď ani nad Tatrú sa u nás už neblýská a hrom něbije
a každé lejno z Unie mou tisícletou křesťanskou pravdu
svou nadutou dementní arogancí přebije
Empírové nebe nad Prahou je pořád dofialova
já o iks moudrých let ypsilonkrát hloupější
však cestu k svýmu štěstí nenacházím ani poslepu
Ledové pražce z branických ledáren
hostinští dnes už k pivu taky nepřikládají
k pivu o němž se nám dnes už ani nesní
tak co – kdo mě pořád nutí
mé dávné nesplacené účty skládat znovu ze střepů?
když už ani básník navzdory
dnes nekorektné zpívat nesmí
Mé snahy přetíná alkoholní spánek
Paměť se umocnila na pátou
a ty sis k ránu sbalila svůj láskyplný stánek…
Kde tě zase lásko najdu
abych v tobě pro sebe opět našel sílu
když už ani mezi Neřestmi a Milionem debilů
nenacházím jakous takous Naději a Víru?
Bitva je prohraná…
ale ten jestřáb revanše
navzdory svým neoliberálním snahám
přesto marně čeká
až ze mě Pravda Mé Páté mocniny Paměti vyteče…
Člověče nezlob!? – – – Ne!
Proboha se zlob – Člověče!!!…