MIROSLAV KANTEK

Empírové nebe nad Prahou bylo tenkrát dofialova

tys měla vlasy dlouhé jako blondýnka

já dalším hříchem ověnčený ničema

dvě rozmáčené zkřehlé duše…

v tom podzimním marastu nutilas mě

abych taky – hhmmm!!! – zvonil klíčema

 

Jenže já v tom davu na náměstí spíše omdlíval

v davu ve výtahu ve stanu a ve skříni

popadne mě vždycky pod krkem klaustrofobie –

a klíče?…mi tenkrát spadly do kanálu

Byl jsem tam v tom vašem davu víceméně omylem

 

Vášnivým francouzákem přivedla‘s mě k vědomí

a nutila pak zpívat „o míru co zůstává…“

Davy co na náměstí nebyly pospíchaly do kina

zatímco na náměstí poslední bitva dohořívala

a mně strachem ztuhla varlatová krajina

 

Bitva je prohraná – Člověče nezlob se

s námi teď nadnárodní monopoly a česká vláda

o poslední moji vestu a o strach z mého slova hrají…

Mnohý tu návnadu tenkrát naivně sezob

Bitva je prohraná – Člověče nezlob!!!

 

Pod krkem mě opět drží klaustrofobie

utéct se chce od všeho – však není do čeho

veď ani nad Tatrú sa u nás už neblýská a hrom něbije

a každé lejno z Unie mou tisícletou křesťanskou pravdu

svou nadutou dementní arogancí přebije

 

Empírové nebe nad Prahou je pořád dofialova

já o iks moudrých let ypsilonkrát hloupější

však cestu k svýmu štěstí nenacházím ani poslepu

 

Ledové pražce z branických ledáren

hostinští dnes už k pivu taky nepřikládají

k pivu o němž se nám dnes už ani nesní

tak co – kdo mě pořád nutí

mé dávné nesplacené účty skládat znovu ze střepů?

když už ani básník navzdory

dnes nekorektné zpívat nesmí

 

Mé snahy přetíná alkoholní spánek

Paměť se umocnila na pátou

a ty sis k ránu sbalila svůj láskyplný stánek…

 

Kde tě zase lásko najdu

abych v tobě pro sebe opět našel sílu

když už ani mezi Neřestmi a Milionem debilů

nenacházím jakous takous Naději a Víru?

 

Bitva je prohraná…

ale ten jestřáb revanše

navzdory svým neoliberálním snahám

přesto marně čeká

až ze mě Pravda Mé Páté mocniny Paměti vyteče…

Člověče nezlob!? – – – Ne!

Proboha se zlob – Člověče!!!…