ZDENĚK HRABICA

V porotě STM (Soutěže tvořivosti mládeže) v padesátých letech dvacátého století byl básník Stanislav Neumann, svazáci Josef (Pepa) Brát, Rudolf Zeman a dirigent a hudební skladatel Vadim Petrov.

Soutěž se odehrávala ve Slovanském a v Obecním domě, Karel Gott exceloval.

Místní kolo ČKD proběhlo ve velkých sálech – Karel jako elektromechanik zastupoval ČKD Duklu Karlín, já jsem byl čerstvým vyučencem soustružnického řemesla v ČKD Stalingrad na vysočanské Harfě.

Karel zpíval – já jsem se pokoušel v hlubokém stínu o štěstí v přednesu Haškovy povídky V hodině náboženství: „Děti z Koroupova ve své neskonalé dobrotě věděly, že Pán Bůh stvořil rákos, po rákosu pak katechetu Horáčka…“

Kdeže loňské sněhy jsou…

Na počátku roku 1990 křtil Karel Gott své nové cédečko; pracoval jsem v té době v časopisu Restaurant revue – Sommeliér. Karel Gott mne pozval do kavárny na Národní třídě, bylo tam k prasknutí. Překabátění se nemohli smířit s Karlovým podpisem pod Antichartou, ani s jeho společným zpěvem s Karlem Krylem, v jejichž podání zazněla z balkónu ředitele Lidového nakladatelství Kornela Vavrinčíka na Václavském náměstí československá státní hymna.

Jedni provolávali sláva a jiní volali hanba.

Měl jsem za sebou dlouhá léta práce na knize Viktor Andrijanov – Zdeněk Hrabica Lidé z Reportáže (Mladá fronta, Smena, Mladá garda). Završili jsme své putování po stopách Julia Fučíka a po osudech jeho spolupracovníků.

Když jsem vstoupil do kavárny, vykřikl na mne a do davu jeden bývalý, vždy přizpůsobivý, dneska bychom řekli flexibilní kolega z deníku Mladé fronty: „Hraboši, to sis spletl adresu, Fučík tady není!“

S Karlem Gottem jsme se na uvítanou kamarádsky pozdravili a „Božský Kája“ mne obdaroval zbrusu nový cédečkem.

Hned poté jsem podivné, rozjásané a odhodlané prostředí opustil. Z přítomných a z prostředí mi bylo smutno, až ouzko. Až dodneška.

Avšak nyní chci napsat pár řádek hlavně o Karlu Gottovi, a řeknu hned na začátku, že on nikdy nebyl ani bohem, a nebyl a nechtěl být ani nedotknutelným. Jak mi říkal filmový a televizní režisér Jiří Sequens, všichni – i Karel Gott – jsme z masa a krve. Kája nakonec i trochu vzhledem k auditorii svých posluchačů musel být i trochu komediant. To není pro zpěváka ani pro herce nic pohoršujícího.

Po jednom mejdanu v redakci Mladého světa jsem v Karlově přítomnosti prožil dlouhé noční posezení v secesní vinárně U Markýze v Nekázance – „u Pepíčka“ s kolegou Jurou Cichoněm, milovníkem luhů české žurnalistiky. Na Karlův účet jsme hodovali s krásným španělským vínem. Karel smutnil, někdo mu před malou chvílí na setkání v nedaleké Panské ulici ukradl novou kapesní kalkulačku. Vedli jsme hospodské řeči a zůstalo nám všem životní vychloubání o jednom posezení, na němž se Kája postaral, že lokál vinárny byl několik hodin jenom náš. Ani zpěvák nebyl skoupý na slovo; dozvěděl jsem se, jakou musí dodržovat životosprávu a co znamená mít pořád zdravé háro na hlavě.

Když odjížděl Karel Gott poprvé na turné do „země zaslíbené“, do SSSR, do Moskvy, domluvil si o přestávce na Plese mládeže na pražském Výstavišti, v tehdejším Parku kultury a oddechu Julia Fučíka, po půlnoci se mnou schůzku. Získával informace, do jakého prostředí se má odebrat. Byl jsem mu v přítomnosti své manželky snad dobrým rádcem. Nic lidského jsem před ním nezatajil. Ani o jeho velké popularitě, zvláště mezi ženským publikem, ani o úskalích lukulského hodování s jídlem a s vodkou na ruském stole.

Shodou okolností jsem dílem náhody, snad i osudu, Karla Gotta potkal v davu na Gorkého třídě a do písmene mi moje předchozí informace potvrdil.

Jsem rád, že jsem se narodil do doby talentu a umění Karla Gotta, u mnohého přečasto asistoval i Waldemar Matuška, Eva Pilarová i Václav Neckář.

Karel Gott zůstal podnes hodně svým, konečně to potvrdil i při nynějších televizních návratech, kdy otázku slušného moderátor pořadu, jakou radost prožíval, když doba odzvonila „komunistickému režimu“, odbyl poznámkou, že tolik slibované a proklamované ukončení harašení zbrojení ani dodneška nepřestalo.

A moc mne potěšilo, když jistě k velké nelibosti mnoha projevil až dojemnou radost z písemného pozdravu a z myšlenek pana prezidenta republiky, hlavy našeho státu, které mu adresoval k jubileu.

V tu chvíli jsem si řekl, že Karel Gott je přece jenom i trochu náš a i můj bůh. Hodně však i svůj.