KAREL SÝS

Vkusně, ale až příliš nenápadně upravená černá knížka, jež by mohla snadno zapadnout v tsunami křiklavých reklam na románky milenek českých politiků. Tak vypravilo do světa knihu Nadara KDYŽ JSEM BYL FOTOGRAFEM nakladatelství AMU – Akademie múzických umění Praha.

Nadar, vlastním jménem Félix Tournachon (1820–1910) prožil většinu života v 19. století, jež pro lidstvo objevilo takřka vše, takže století dvacátému nezbylo než vybrousit jeho vynálezy do patřičného lesku. Nadar – důvěrný přítel Julese Verna, muž, který vše uměl a na vše myslel. Když záhy po vydání přítelovy prvotiny Pět neděl v balóně, 4. října 1863 vzlétl ve svém Géantu z Martova pole, vzal na palubu i černocha. Nikoli že by chtěl bojovat proti rasismu, ale pro případ, že by výprava doletěla do Afriky. Pak by potřeboval tlumočníka pro styk s domorodci. Spadli sice jen kousek od Paříže, nicméně odvážný kousek potvrdil Nadarovu povahu: dotáhnout vše až do konce.

19. století! Nicéphore Niépcovi se konečně podařilo zastavit čas, tentokrát již nejen štětcem či veršem, ale v reálu. Fotografie prostřeného stolu je dodnes k vidění v Niépcově muzeu v Chalonu-sur-Saône a chléb, sýr a víno na ubruse neztratily nic ze své svěžesti. Po Niépcovi přišel Daguerre. Kdyby nic jiného, zakonzervoval na věky tvář Balzacovu.

19. století posadilo na trůn Elektřinu a ta z něj dodnes nesestoupila. „Sama neviděna, plní všechny funkce, vykonává všechny úkoly a plní všechna přání, sotva vyslovená nebo jen naznačená naší představivostí, je poslušná a stále připravena vyhovět našim budoucím příkazům.“ Jako báseň se čte seznam korunovačních darů: „Tento všemocný a bezvadný pomocník, neomylný sluha vystupující v mnoha livrejích a pod mnoha jmény – telegraf, polyskop, fonofon, fonograf, fonautograf, telelog, telefon, opofon, spektrofon, mikrofon, sfygmograf, pyrofon atd. atd., zvedá a přemisťuje předměty, pohání lodě a vozy, přenáší náš hlas z jednoho místa do druhého a uchovává jeho zvuk beze změny, píše a kreslí mimo dosah naší ruky, na všechny vzdálenosti, je schopen cokoliv vyrýt, namořit, pozlatit či postříbřit, měří nám puls a nařizuje hodinky, volá hasiče, ještě než jsme sami ucítili kouř, a kopáče ještě před příchodem velké vody, zůstává místo nás na stráži, určuje rychlost našich projektilů a umožňuje vyhodit do vzduchu nepřátelské pevnosti, chirurgům označuje místo, kam do našeho těla pronikla kulka, zastavuje koňské síly, brzdí lokomotivy, odrazuje zloděje, obdělává půdu, mele obilí, zušlechťuje víno, zasahuje zvěř, kontroluje pokladní a hlídá pokladny, a dokonce brání našim milým poslancům podvádět při hlasování, přičemž lze očekávat, že se objeví stroje, jež konečně dokáží vyrobit takové zastupitele, kteří nic nezpronevěří…“

Ač proslulý větroplavec – Nadar pochopil, že budoucnost patří tělesům těžším vzduchu: „Ptáci a létající hmyz se ocitnou ve vzduchu pouze za základní a absolutní podmínky, že jsou přesným opakem balonu: nevznesou se totiž jako balon prostým rozdílem v hmotnosti, ale právě naopak – zatímco vzduch balon vytlačuje nahoru, oni se o něj opírají. Jinak by nelétali.“

Nicméně i výstup v balonu ho povznáší, výstup „do prostoru, kde jej nemůže dostihnout žádná lidská moc, žádné zlo“. Že je rozený básník, dokládá jeho popis krajiny: „Zdá se, že na zemi, připomínající Swiftovu krajinu Liliputů, bylo z bezedné krabice vysypáno nesmírné množství hraček, jako by se všechny fabriky v Karlsruhe chtěly zbavit svých zásob.“ Ale ironický básník: „Jako hračky vypadají všechny ty domečky s červenými nebo břidlicovými střechami, hračky připomínající kostel, vězení i pevnost, tři svatostánky, v nichž je v kostce shrnuta dnešní civilizace.“ Jako by se už kdesi v Čechách chystal narodit Kamil Lhoták!

Žel volnost není zadarmo, a aby se vznesl, potřebuje koupit plyn, fůru plynu. „Nacházel jsem útěchu v tom svobodném pohybu ve výškách. Jako když cukrář, který nemá komu prodávat, sám pojídá své zásoby.“

Při průkopnickém fotografování v katakombách si uvědomí nicotu lidského života – v pařížském podzemí práchniví ne vedle sebe, nýbrž na sobě kostry šlechticů i bídníků, katolíků i hugenotských obětí Bartolomějské noci, Ludvíků i Robespierrů. „Smrt sama o sobě nezaručuje, že nebudeme vyvlastněni.“

Dostane se i na „praktickou“ fotografii. „Mužská domýšlivost někdy hraničí až se šílenstvím. Jako názorná ukázka může posloužit nevysvětlitelná nevědomost některých profesionálních politiků – za nejúčinnější způsob, jak zapůsobit na voliče, považují obdarovat je svou fotografií, svým snímkem obchodníků se slovy. Jakou přitažlivost si mohou tito lidé slibovat od svých hanebných tváří, v nichž se jasně zračí všechny lidské podlosti, ubohá nízkost, ostudná prolhanost a všechny fyziognomické příznaky proradnosti, obojakosti, chtivosti a zloby? Není tato halucinace vrcholem egoistické monomanie, když předpokládá, že zvýší přízeň svých voličů tím, že jim předloží tyto čumáky?“

Povědomost o fotografování byla dosud nízká – jistý zákazník zaplatil a odešel. Když ho dohonili, že přece musí pózovat před aparátem, odpověděl bezelstně: „Já myslel, že tahle to stačí.“

I příprava materiálu vyžadovala neuvěřitelnou zručnost. V celé tehdejší Paříži nalezli pouze jediného člověka – městského hlídače, který „uměl jedním rázem pokrýt roztokem – bez zaváhání a bez bublin, bez jediného zrnka prachu – skleněnou desku metr na pětaosmdesát centimetrů“. Nadar zachoval i jeho jméno a my je zopakujeme: Marmand.

Zato když se při tažení do Itálie císař Napoleon III. zastavil před podnikem proslulého fotografa Disdériho, aby si dal zhotovit portrét, na bulváru trpělivě čekala celá armáda s puškami na ramenou.

Fotografie stoupala na společenském žebříčku. U módního Camille Silvyho se dámy velkého světa objednávaly měsíce předem. Mistr jim čekání vynahradil: po příchodu předmětné dámy s nonšalantním gestem grandseigneura odhazoval do koše jednou použité rukavice a navlékal nové, dokonale sněhobílé.

Nadar svou knihu psal v osmdesáti letech. Ale dopodrobna si pamatoval práci na fotografii-karikatuře Alexandra Dumase otce, zamýšlenou pro celoživotní dílo: Nadarův panteon – souborné album osobností, jež v Paříži něco znamenaly. Zanechal nám tak i slovně podobiznu věrnější než kresba nebo fotografie: „Znamenalo to například zdůraznit v sympatické tváři známky exotického původu, potrhnout analogii s jeho opičím profilem, který jako by dával za pravdu Darwinovi, a zejména poukázat na převažující rys v charakteru jeho osobnosti, tedy nesmírnou, nekonečnou dobrotu – musel jsem proto trochu zmáčknout jeho příliš jemný nos, poněkud mu rozšířit delikátně dělené chřípí, ještě více prohloubit laskavý úsměv, po mezopotámském vzoru přehnat linku vyšpuleného rtu, vždy vystrčeného k polibku, poukázat na jeho mocnou, prokonzulskou šíji, nezapomenout ještě více nakadeřit a zkudrnatět to, čemu Jules Janin říkal ‚jeho vrabčí hnízdo‘, a nakonec poslední detail, co možná nejvíc zmenšit lalůček jeho mikroskopického ucha.“

S těžně překonatelnými obtížemi zvěčnil Baudelaira: „Jak odvodit tu osobitou jedinečnost, tu naivní a dokonale upřímnou podivnost, jíž se vyznačuje básník původem ze země hipogryfů a Chimér?“

Stále se vracel k problémům letu, zvláště po každém obtížném přistání, kdy balon svým košem srážel stromy a zídky. Proto tak vášnivě bojoval proti přístrojům lehčím vzduchu, „létajícím rybám“. „Bylo by holé šílenství předpokládat, že můžeme balon ovládat proti větru, když jsme neschopni ho i jen zastavit, pokud trochu silněji fouká.“ Nevzdává se však naděje: „Usoudil jsem, že člověk má právo vznést se do vzduchu, protože zvířata tak činí také.“

U všeuměla a také fotografa profesora Etienne-Julese Mareye spatřil zárodky robotiky, stroje, které kontrolovaly druhé stroje: „Vzájemně na sebe dohlížely a odhalovaly své chyby, takže jeden druhému slouží jako policie a kontrapolicie.“

Nadar, bezpochyby tajný komunard, píše o včelách coby „rozených komunistkách“.

Politiky však pohrdá: „Včerejší ideologové, kteří si předevčírem říkali modří, se dnes jmenují republikáni, zítra z nich budou socialisté, poté anarchisté a následně kdoví co.“ Nic nového pod sluncem?

Nový premiér, protestant Guizot, razí heslo: „Obohacujte se!“

Předcházející ministerský předseda, vrah Komuny Thiers, prohlašuje o lokomotivách: „Kola budou vždy prokluzovat a nikdy se nepohnou vpřed.“

Vlaky však navzdory včerejším i předvčerejším premiérům jezdily a jezdí čím dál rychleji a veseleji.

Nadarem obdivovaný astronom Pierre Janssen (mimochodem patron našeho Štefánika) se v roce 1870 vznesl balonem nad německé linie obkličující Paříž, aby mohl pozorovat pohyb planety Venuše.

Vojska útočí i ustupují, zatímco Venuše neochvějně udržuje svou dráhu.