VÁCLAV FRANC

Přiznám se vám, že jsem si nikdy v životě nemyslel, že budu vykonávat tak významné místo, kde za mnou budou chodit lidi, strkat mi peníze a prezenty jako láhve koňaku nebo kartóny cigár, škoda že nekouřím, abych svoji práci vykonal co možná nejlíp, abych se důstojně rozloučil s jejich příbuzným, kamarádem nebo někým, koho snad měli rádi. Jako by na tom záleželo, co řeknete za těch pár minut nad rakví, jako by to mohlo něco změnit, život nebožtíka nebo nedejbože životy pozůstalých. Možná si tím jen chtějí něco dokázat, co nestihli za jeho života, nebo se vykoupit, ale já na posmrtný život stejně nevěřím, takže všechny ty řeči, že se se zemřelým Pepou sejdeme v nebi (proč ne v pekle?) a že se na nás dívá a nic ho nebolí. To jediné je totiž pravda, že ho nic nebolí. Ostatní jsou jen kecy, ale když mě za to platí, chtějí to slyšet, tak bych byl blbec, abych je nepotěšil.

Ale nebývalo pořád tak dobře. Já byl plachý mladý člověk, nikam jsem se nedral, do žádné strany, spíš jsem jen ten cvrkot pozoroval zpovzdálí. Ale rebel jsem nebyl ani náhodou, nosil jsem krátce střižené vlasy, chodil na 1. máje a plnil jsem, co se ode mne očekávalo. No a uznávám, že je to dost divné, ale měl jsem rád knihy a poezii. Taková šrámkovská duše, doufal jsem, že partnerku na celý život potkám kdesi v lukách. Takže jsem pracoval v knihovně, což nebylo moc finančně lukrativní, ale mně to nevadilo, neboť jsem byl svobodný, bezdětný a žil jsem v domku společně s rodiči.

A pak jsem jednou z vlastní iniciativy uspořádal v knihovně výstavu a pásmo „Ruští a sovětští básníci“. Bylo to v době, kdy se slavila Velká říjnová socialistická revoluce, dokonce 70. výročí. Ani moc nevadilo, že některé básnířky a básníky, které jsem připomněl, režim zavrhl, protože začínala Gorbačovova přestavba a nikdo dost dobře nevěděl, kdo je zrovna na indexu a naopak.

Když pak v létě 1988 zůstal soudruh ředitel knihovny, prověřený aparátčík v kapitalistické cizině, začalo se uvažovat o novém vedoucím knihovny. Na okresním výboru si jeden soudruh vzpomněl na mladého iniciativního soudruha, který uspořádal krásné pásmo o sovětské poezii. A protože je třeba dávat šanci mladým, stal jsem se rázem vedoucím knihovny. Sice jsem nebyl ve straně, ale nakonec to byl důkaz, že strana se mění, dává šanci mladým nestraníkům, jak mi řekl vedoucí okresního výboru. Časem kandidaturu a vstup do strany formálně zlegalizujeme, ujišťoval mě, ale už to nestihl, protože čas oponou trhnul a ledy se hnuly. Končily věčné časy.

A zase někomu vadilo, že jsem uspořádal akci o sovětské literatuře, protože pošilhával po mé funkci. Byl jsem označen za starou strukturu. Zvláště když jsem si naběhl, když za mnou přišli členové Občanského fóra, kteří by mě ještě před pár týdny za pouhé vyslovení slova „Havel“ udali na okresním výboru. Tentokrát se tázali, proč jsem nepověsil Havla u vstupních dveří knihovny? Myšleno na nástěnku.

Byl jsem politicky naivní, tak jsem jen řekl: „Já bych ho pověsil a rád, ale…“ Nestačil jsem dopovědět, že jsem portrét bývalého disidenta zatím marně sháněl. Udali mě a moje krátká ředitelská kariéra skončila.

Střídal jsem různé profese, nikde jsem se dlouho nezdržel, neboť členové OF se postarali, aby se o mém faux pas vědělo široko daleko.

Pak mi jeden kamarád řekl, jestli bych nechtěl jít dělat řečníka do pohřební služby, že to nikdo nechce dělat. Přiznám se, že se mi to zpočátku taky trochu eklovalo, ale mrtvým moje předchozí politické postoje nevadily. Nakonec musíme tam všichni, každý jednou umře. Jen mi bylo divný, že jsou lidi ochotný za ten smuteční obřad vypláznout takový prachy, místo toho, aby si jich nebožtík užil za života, když z nich něco může mít.

Začali za mnou chodit z různých stran a spolků, abych Frantovi hezky řekl, jaký to byl vzorný hasič, jak dobře kropil, dokud mohl. Že Lojza byl velký myslivec a vyrovnal se skoro Ferdinandovi d‘Este, než ho picli v Sarajevu.

Pochopitelně se hlásily církevní obřady, což mi trochu ubíralo práce a peněz, ale když věřící zjistili, že ani pan farář nekáže zadarmo, řada lidí se vrátila k civilním obřadům. Zvláště když jsem pozůstalým po jedné babičce řekl, že jestli po smrti nic neexistuje, tak ti věřící budou zklamaní, zatímco jestli existuje, tak to bude pro nás neznabohy pěkné překvapení.

Musel jsem se smát všem těm přizdisráčům, kteří hřešili, smilnili a porušovali několikrát denně boží přikázání, jak najednou se sepjatýma rukama odříkávali „otčenáš“. Jak dají za rakev nekřesťanské prachy, zatímco dříve se za babičkou stavili v domově důchodců jen v den výplaty důchodu.

Nejhorší bylo mluvit na pohřbu o někom, o kom se vlastně nedalo říct nic pozitivního. Já vím, říká se o mrtvých jen dobré, ale … vzpomněl jsem si, jak mi jeden muž přinesl lahvinku, abych o jeho bratrovi promluvil nad rakví v tom nejlepším světle. Když jsem se jej ptal, co bratr vykonal dobrého, odpověděl mi, že celý život chlastal, mlátil děti i manželku, věčně seděl nametenej v lokále, prachy prochlastal a nakonec, když jel z hospody domů, tak ho srazilo auto. Co bych o takovém člověku měl říkat: „Vážení smuteční hosté, váš zesnulý měl rád chlast, ten mu byl nade vše, o nic jiného se nestaral, jen o chlast, ale jeho láska k alkoholu a příkladné pití pomohly řadě výrobců lihovin a pivovarů plnit plán výroby, hostinským potom plán tržeb. Čest jeho památce!“

Když jsem potom nad rakví podle přineseného, již upraveného curriculum vitae řečnil o tom, jak byl bratr členem sboru dobrovolných hasičů a miloval svoji ženu a děti, měl jsem obavy, aby se v rakvi neobrátil, nevstal a nedal mi do huby.

Jenže kdyby se nad rakví musela mluvit jenom pravda, tak by se mnohokrát mlčelo, protože toho dobrého u některých lidí je pomálu. Třeba jako můj nástupce v pozici ředitele knihovny. Úspěšně se prokličkoval všemi režimy, a jak se říká, kdyby přišli Číňani, však vy víte, ale už to nestihl. Taky jsem ho vyprovázel na poslední cestě. Nevím, co by tomu řekl, kdyby to věděl.

Jestli mě ta práce baví? Složenky se musí platit, a tak si člověk nemůže moc poroučet. Ale jedna věc mě opravdu baví. Jak jsem říkal, měl jsem rád poezii, a tak jsem do obřadu přidal něco od Seiferta, Skácela, Floriana… Jestli znáte: „Kdybych měl tisíc životů jako réva zrn…“ tak to je moje oblíbená. Pochopitelně Seifertova Maminka nebo Hora Říp, to většinou slzí i ti, kteří v životě nevzali sbírku poezie do ruky. No aspoň k něčemu mi byla ta knihovnická profese dobrá.

Nakonec ani já nevím, kdo mi jednou bude nad rakví žvanit. Třeba řekne, že celý život svědomitě plnil svoje povinnosti, měl rád lidi, ale nejvíce nebožtíky, brrr. Musím si něco sám napsat a v závěti pověřit člověka, který můj projev přečte. Nebo bych si mohl namluvit smuteční řeč sám na CD. Ale nesmím to moc roztrubovat, aby se toho lidi nechytli, nezačali to hromadně provádět a já bych měl po žížalkách. Tak to raději ne.

Hlavně bych si měl vymyslet nějaké životní krédo nebo motto. Co třeba něco jako Pravda a láska… ne, to už tady bylo.

Už to mám: Člověk je smrtelný, blbost je věčná!