VĚRA BERANOVÁ

Vyjmenovat všechny aktivity Dr. Hany Hrzalové, řadu funkcí, které vždy vykonávala s velkou odpovědností, často na úkor vlastní odborné práce, by zabralo mnoho stran. Chtěla bych však, při této smutné příležitosti jejího odchodu, vzpomenout na ni jako na neobyčejnou osobnost, která nepůsobila jen na přátele, ale také na řadu spolupracovníků, která se bezesporu zapsala do dějin literatury i umělecké kritiky.

Doktorku Hanu Hrzalovou jsem poznala jako ředitelku Ústavu pro českou literaturu. Koncem 70. let a v letech osmdesátých fungoval velmi čilý ruch česko-slovenský v oblasti teorie, dějin umění, estetiky, umělecké kritiky, teorie kultury a dalších příbuzných oborů. Výsledkem byla pravidelná setkání, střídavě v českém a slovenském prostředí, a řada sborníků, které vzešly z těchto konferencí. Těchto setkání se samozřejmě účastnili i členové Ústavu pro českou literaturu, tedy i Hana Hrzalová. Tehdy my ze Slovenska jsme měli obavu z některých kolegů z pražského prostředí, především z hlediska možného ortodoxního pojetí kulturně-politických otázek.

V této souvislosti bych chtěla připomenout, že kulturně-politická situace, zvlášť v Bratislavě, se vyvíjela poněkud jinak než v českých zemích. Byli jsme však již na prvním setkání na Zvíkově, samozřejmě i na dalších setkáních, jako například v Moravanoch, překvapeni otevřeností přístupu některých pražských kolegů, jako například Jaroslava Volka nebo Miloše Jůzla ke kulturně-politickým otázkám doby. Právě k nim patřila i Hana Hrzalová. Snad ještě inspirativněji, mimo oficiální texty, působila její vystoupení v diskusi.

Vycházela vždy otevřeně ze svého filozoficko-ideového přesvědčení, které především v kontextu s dobou vysvětlovala. Dovedla vždy přesně vystihnout problém, nejen ze znalosti věci, ale v mnohem širších souvislostech.

Pro Dr. Hanu Hrzalovou byla typická nesmírná míra taktu i v situacích někdy doslova dramatických diskusí. Stejně jako v letech osmdesátých, tak i později, když jsem měla možnost se s ní setkat a spolupracovat, a to téměř donedávna. Stále si ponechala vnímavý, laskavý pohled na věc, a to i v diskusích o smyslu a poslání národní kultury. V dramatických 90. letech i později, kdy velmi těžce nesla devastaci hodnot, nejen v literárním světě, ale v kultuře obecně.

Její kritický pohled vycházel nejen z osobnostních předpokladů, ale byl také podmíněn studiem. V roce 1948 maturovala na reálném gymnáziu v Praze-Dejvicích. V letech 1948–1952 studovala na Filozofické fakultě UK obor literární věda-divadelní věda. V roce 1953 získala doktorát filozofie na základě práce Historická dramata J. K. Tyla. V roce1965 obhájila disertační práci Z historie sporů o naturalismus a realismus na sklonku 19. století. Mimo svůj zájem o historickou literaturu sledovala velmi pečlivě literaturu současnou. Dlouhá léta byla také šéfredaktorkou časopisu Česká literatura, působila i v ediční radě nakladatelství Československý spisovatel. Vydala rovněž řadu monografií, například o Juliu Fučíkovi, Bohumilu Říhovi a dalších. Pravidelně přispívala kupříkladu do Lidových novin, Plamene, Kulturní tvorby, Tvorby, Estetiky, Obrysu-Kmene a dalších periodik.

Její kritické pohledy byly vždy přesné a současně laskavé. V tom se podstatně lišila od řady kritiků, kteří si své postavení budují až na doslova sžíravém přístupu, mnohdy ani ne k vlastnímu dílu, ale k autorovi samotnému. Právě v posledním období ji právě tento přístup doslova pobuřoval, i když v jejím případě právě ono slovo „pobuřoval“ nějak nesedí. Jistě by volila jemnější termín.