SLAVOMÍR RAVIK

Jestliže jsi udělal chybu,

uznej ji rychle a ochotně.

(proslavený podnikatel Andrew Carnegie 1835–1919)

Když se zamýšlíme nad ekonomickými tématy, pohromami a bezděčnými reakcemi občanů tohoto světa, chápeme, že by národohospodáři měli krom takzvaných ekonomických zákonů, statistických tabulek a propočtů studovat také, ne-li především, psychiku, případně i psychiatrii. Humorná na tomto tématu je skutečnost, že badatelé z bankovní sféry do poslední chvíle ekonomického vlnění nerozpoznají náznaky či začátek recese. Takřečení znalci a mudrlanti se naopak vezou do poslední chvíle na oblacích optimismu. Nám, současníkům prvních desetiletí nového tisíciletí, se ovšem dostalo užitečné lekce roku 2008. Tehdy se nečekaně „položila“ americká investiční banka Lehman Brothers. Ta totiž v polovině září toho roku požádala o bankrotovou ochranu.

Jistě si v této souvislosti vzpomeneme na efekt motýlích křídel; jejich závan vyvolal otřes celé ekonomiky na planetě, zejména v nejvyspělejších zemích. Britská královna Alžběta se tehdy udiveně zeptala bankéřů, proč ji neinformovali včas. Přesně poptala se „proč si toho nikdo nevšiml?“ Inu, bankovním znalcům tyto zjevné náznaky prostě unikly a tak došlo v samotném bankovním světě k nečekanému překvapení, analytici byli ohromeni, stejně jako korunovaná panovnice. Jak nám připomněl psycholog Daniel Kahneman, nositel Nobelovy ceny, „už otec ekonomie Adam Smith vnímal psychologii jako jeden z faktorů, který ovlivňuje naše rozhodování“. Adam Smith také krom knihy o Bohatství národů napsal dílo, zvané Teorie mravních citů, které se věnovalo tématu psychického ladění, které se dostává do ekonomické vědy až v poslední době. O etice bychom v kšeftaření elit raději neměli vůbec přemýšlet.

O tom, jak selhávají bankéři ve své praxi, svědčí jejich rozhodování za zavřenými dveřmi jejich proslulých domů. Právě na přelomu dvou tisíciletí se pokusili zavést neopakovatelnou novinku – střádalové, kteří pobírali úroky ze svých vkladů, najednou měli snížené úroky, dokonce i minusové poplatky, jako by si financovali své peněžní ústavy, ke všemu ještě s díky, že jim banka ochraňuje jejich finance. I když, samozřejmě, banky uvádějí ve svých operacích do pohybu i vklady svých klientů.

Jak došlo k této absurditě? Inu, bankovní premianti se domnívali, že střádalové opustí svůj navyklý režim, a že tudíž začnou konzumovat zboží a rozpohybují pocuchanou ekonomiku. Nestalo se – lidé spořili dál. Výsledek je pochopitelný – lidé utrácejí, když se vlna ekonomických výkonů zvedá, ale spoří, když národní hospodářství vadne a utápí se v pesimismu.

Z čehož plyne, že „racionálně“ uvažující bankéři spoléhají na své stejně laděné poradce, kteří také jedou v lineárním myšlení. Dav vkladatelů naopak disponuje ještě méně údaji než vlastníci peněžních domů, a tedy se rozhoduje podle vlastního uvážení. Nelze nevzpomenout, že proběhl test hlupáků v běžném životě. Protože realisticky uvažující finanční velmistr dlouho váhá, topí se v záplavách informací, které mu (ne)zapadají do navyklých schémat, blbec spíše vyhrává. Inu, je pozoruhodné, že si bankovní specialisté počínají, jako by hádali z kávové sedliny. Anebo jako hazardéři v kasinu, kteří přihazují vklady a očekávají, že jim padne terno.

Tento zdánlivě absurdní závěr dostal i odborné pojmenování. Jedna z teorií toto uvažování se pokládá za „racionální nepozornost“. U zrodu této teorie stál nobelista Christopher Sims, který shledal, že lidé mají velmi dobrý důvod ignorovat informace, kterých je příliš mnoho, a rozhodovat se raději neracionálně. Tak se ekonomika dostává od zavedených teorií a modelů k nevypočitatelné lidské psychice.

Ovšem za selhání platí nikoli bankovní teoretici, ale my všichni. Z toho vidíme, že bychom mohli naši společnost pokládat za naprosto nečitelnou. Nebylo by to konečně ani poprvé, ani naposled. Věhlasný teoretik Paul Samuelson se dal již před půl stoletím za smíchu v sále slyšet, že „je také pravda, že profesionální ekonomové předpověděli nulu z pěti minulých recesí“. Ta „nula“ se stala kulantnější náhražkou jiného, mnohem užívanějšího pojmu. Byv poučen, jeden z makroekonomů, který nechtěl být citován, sdělil renomovanému listu The Economist, že „nikdy nepředpovídám recese. Kdybych měl pravdu, nikdo by mi nepoděkoval; kdybych se mýlil, dostal bych padáka“.

Svou pečeť k daným úvahám přidal i francouzský ekonom minulého století (+1990), Jean Fourastié. Ten poznamenal, že „instinkt se na této planetě dlouhodobě osvědčil, zatímco rozum je teprve v začátcích“.

V této souvislosti stojí za to připomenout si G. Orwella, který si roku 1941 zapsal do deníku myšlenku, vypovídající o stále rostoucím odcizení člověka, který nese na svých bedrech všechnu bídu světa, aniž mocenské a ekonomické břemeno nad sebou může jakkoliv ovlivnit. „Je to, jako kdyby váš život závisel na výsledku nějaké šachové hry – a vy prostě jen tak sedíte, sledujete partii, jste svědky naprosto idiotských tahů a nedokážete jim zabránit.“ K tomu si dodejme zkušenosti našeho věku, že nám mediální impéria dnes a denně vysvětlují, jak máme celou zbacanou partii chápat, navzdory tomu, co se vskutku odehrává před našima očima.

O naprosté nejistotě svědčí pak výrok svého času vlivného amerického ministra obrany, Donalda Rumsfelda, který de facto mohl rozbombardovat zeměkouli:

CHCI ŘÍCT, ŽE JSOU ZNÁMÉ ZNÁMÉ, JDE O VĚCI, O KTERÝCH VÍME, ŽE JE VÍME. PAK JSOU ZNÁMÉ NEZNÁMÉ. TO JSOU VĚCI, U KTERÝCH TEĎ VÍME, ŽE JE NEVÍME. ALE JSOU TAKÉ ZNÁMÉ NEZNÁMÉ. TO JSOU VĚCI, O KTERÝCH NEVÍME, ŽE JE NEVÍME. A TAK KDYŽ SE SNAŽÍME, CO TO JDE, A DÁME SI TYTO INFORMACE DOHROMADY, A PAK ŘEKNEME, ŽE TAKTO NĚJAK VNÍMÁME SITUACI, JDE VE SKUTEČNOSTI JEN O ZNÁMÉ ZNÁMÉ A ZNÁMÉ NEZNÁMÉ. KAŽDÝ ROK ALE ODHALUJEME DALŠÍ NEZNÁMÉ NEZNÁMÉ.

K tomu už nelze nic dodat. Je to náhled do duší lidí, kteří svým jednáním vystavují riziku sami sebe, ale kumulováním stejně naložených občanů celý svět. Ztrácíme půdu pod nohama, jakmile si uvědomíme, co vskutku víme, aniž bychom měli sebemenší možnost, podle Orwella, cokoliv změnit.

Občanstvo jako celek nejspíše odchází, jak řekl německý sociolog Wolfgang Streeck, i s celým svým společenským uspořádáním na „vlastní předávkování“. I když nic, jak ještě uvidíme, není zadarmo. Svého času americký badatel K. Galbraith v populární knize o Společenství blahobytu napsal: „Zařídit si prázdný dům je jedna věc. Něco úplně jiného je cpát do něho nábytek, dokud se nezhroutí základy. Kdybychom byli nevyřešili problém výroby zboží, znamenalo by to, že lidstvo musí nadále nést svůj starý těžký úděl. Ale stejně tragické by bylo, kdybychom si neuvědomili, že jsme tento problém vyřešili, a kdybychom nepřikročili k dalšímu úkolu, jímž by měla být nejspíše kultivace ducha a řešení problémů takzvaného třetího světa.“

K uvedenému citátu bychom snad měli dodat, že se hojnost, ba nenasytnost, přeplnění domů tretkami, týká jen desetiny lidstva, tedy zejména Evropy a severní Ameriky. Zbývající miliardy mají ovšem jiné starosti, a tak Galbraithovi nemůžeme než přikývnout, že jsme se dostali k mrtvému bodu svého rozvoje. Naplnili jsme stále obměňované šatníky, naplnili lednice nejvybranější potravou, ale nenamáháme si zrak, abychom pohlédli za horizont masového nasycení a za momentální materiální předávkování. Naše přeplněné popelnice a dlouhé vlaky potravin, které vyhazují obchodní řetězce, o tom vydávají zřetelné svědectví.

Přitom to není až tak dávno (1820), kdy celá planeta žila za dva dolary denně, ale dodnes se na takové úrovni potácejí miliardy našich chudších souputníků na této planetě. Což je nevyrovnanost, která si koleduje o náležité potrestání. Zejména když si uvědomíme, že náš luxus je podporován chudobou méně rozvinutých zemí. Pro nás se stala krmě exotickou kuchyní, zboží všeho druhu, včetně automobilů se staly viditelnou a okázalou známkou bohatství a symbolem postavení ve světě. Přitom nůžky sociálního postavení se rozevírají i v našem světě – tedy někteří z nás jsou bohatší, budí závist a ovšem také trvalou nespokojenost. Člověk je prostě tvorem nevděčným, vysloužil si titul konzumního ubožáka, dostal přídomek „homo oeconomicus“ a díky dětinské nenasytnosti se také stal infantilním ubožákem, kterého může ozdobit predikát „homo infantilis“.

Neznalí historie si neuvědomujeme, že žijeme v lepším pohodlí než vladaři francouzského dvora od Ludvíka XIV. a XV. až k poslednímu šestnáctému Ludvíkovi, který skončil již bez vladařské koruny pod gilotinou revoluce.

Přepravujeme se nejraději letecky, máme klimatizaci, ústřední topení, vodu užitkovou i pitnou, teplou i studenou, jsme zavaleni informacemi i dezinformacemi, o nichž neměli ani potuchy monarchové, jimž patřil celý svět. K tomu všemu dodejme, že jsme slepí k možnostem duchovního obohacení, ale ve své nenasytnosti prožíváme dnes už i zbytné tretky se stejnou naléhavostí, s jakou naši předkové pociťovali vyslovený nedostatek. Je tak pozoruhodné, že i pocit bídy a nedostatku se staly pojmy relativními, neboť vývoj techniky a ovšem i reklamy nám bravurně vnutily pocit chudoby, i když nám fakticky nic neschází. Kdysi byl pojem bídy jednoznačný – byl to rozdíl mezi skutečně životní potřebou a chabými prostředky, které jsme stačili vydělat. Dnes se pocit nouze může definovat jako rozdíl mezi tím, co již vlastníme a mezi novinkami, které vídáváme v reklamách a za výlohami přeplněných krámů. Poblouznění současníci tak psychicky trpí, když nedosáhnou na nejvyšší nabídky přeplněného trhu. Ekonomika a spotřeba tedy hrají ve světovém orchestru první housle, jejich grafická křivka se pohybovala dlouho na nižší úrovni, ale nakonec se změnila v exponenciálu, tedy v křivku, která stoupá strmě do výšin grafu. To je onen „svatý grál“, o němž již byla řeč.

Jak již víme, všechno na světě má svou cenovou visačku. Přidejme tedy následky, které ekonomika teoretická i užitková pomíjejí. Patří sem bezohledné čerpání zdrojů, ničení přírodního prostředí, ale také pocit prázdnoty, který občas a někdy i trvale prožívá člověk, jenž dosáhl všeho – až na pocit hlubokého vnitřního uspokojení a štěstí. Není přece náhodou, že konzumujeme nejrůznější psychofarmaka, že navštěvujeme ambulance psychiatrů, a že se i ke klidnému spánku musíme naladit nejrůznějšími uspávadly – alkoholickými nebo chemickými. Konzumujeme i medikamenty, které mají nabudit psychickou kondici k nejvyššímu výkonu. To je věru následek jednorozměrného ladění naší soudobé společnosti, který bychom mohli označit jako symbol zoufalství.

Čím dál zřetelněji vnímáme sílu světské moci, jíž jsme podrobeni – předivo moci, cizí síla, které se nemůžeme než podrobit. Což je obraz sociální bídy. S tím je spojena i bída morální, zejména když si svou porobu uvědomujeme s patřičnou intenzitou. Navíc cítíme (někdo více, někdo vůbec ne) že zanedbáváme svůj intelektuální potenciál. Člověk je na světě na věru krátké služební cestě, určené k tomu, aby se, jak by řekl Exupéry, naplnil. Většinou sám svou šanci zanedbá, jindy trpí, sezná-li, že jsou umlčovány jeho nejbytostnější lidské potřeby a brání-li mu společnost a její ladění, aby žil jako důstojné individuum na úrovni svých potenciálních možností.

Žalostný je i průměrný život konzumního zboží – v nejvyspělejších zemích, tedy momentálně ve Spojených státech, je automobil užíván v průměru tři a půl roku. Oděvy a obuv, které dříve sloužívaly po celý život jeho nositeli, mají dnes životnost doslova jepičí. A to nemluvíme o předmětech odsouzených jen na jedno použití. Nejsou to jen všemožné kelímky, tácky, příbory, lahve, kapesníčky, ale dnes už i oděvy. Bohužel, dnes už se stejnou frekvencí měníme i přátele, ba manželské vztahy – člověk je takto degradován na zboží vskutku krátké spotřeby.

Můžeme tedy položit rovnítko mezi hromady zboží, cestovní zážitky, nevalné životní vzpomínky a uspokojení duše? Asi sotva. Lidé by si měli nejspíše uvědomit, že hltavým konzumem nespotřebovávají jen potraviny a nejroztodivnější spotřební zboží, ale také čas i vlastí existenci. Život, který jsme mohli prožít plněji, než jsme ho skutečně prožívali.

Je ovšem pozoruhodné, že většina pasažérů na palubě naší kocábky, jíž zveme Zemí s velkým „zet“, ani netuší, jak labilní je toto plavidlo. K labilitě jsme ovšem přispěli svou mocichtivostí, nenasytností a vlastně bezohledností. Jako bychom si z dějin nepamatovali, jaké bestie se ocitaly u kormidla a na kapitánském můstku našeho Titaniku. Nejhorší historické zjevy nebyly ovšem vybaveny takovou ničivou technikou, aby jen pomyslely na konstrukci strojů apokalyptické zkázy. O mnoha riskantních uzlech, jimiž je provázán náš život, se ještě zmíníme. Čas od času nás mine nějaký asteroid, ocitáme se v období zvýšené vulkanické činnosti, připomínajícím zkázu Pompejí, a geologové vědí, že v určitých cyklech vyhynula zvířecí plemena na celé zeměkouli. Člověk se tedy plaví, aniž by si všechna rizika uvědomoval. Jak by řekl filozof Jičín, není to tak velký pitomec, aby se z tohoto sdělení radoval. Hrozivá je ovšem jeho nevšímavost.

Připomeňme si královnu Alžbětu, která se pozeptala špičkových bankéřů při poslední recesi v tomto tisíciletí: „Proč si toho nikdo nevšiml?“ Jednou z min, které čekáme na cestě, je ovšem hrozba ekonomického kolapsu v mnohem širších rozměrech, než jsme zvyklí. Naši kormidelníci nejsou vybaveni ani spolehlivými nástroji, aby se orientovali na naší plavbě nekonečným vesmírem. Naše bankovní kliky, jak jsme si již řekli, se účastní největšího hazardu, jaký si můžeme představit. Sedí u rulety, sázejí, pracují s počtem pravděpodobnosti, vědí, samozřejmě, že dojde občas k prohrám, ale spoléhají dál na své sázky.

Stejně tak modelují příští výhledy ekonomiky, a žijí v klidu, pokud se otáčejí kola průmyslu a je klid a ticho na burzách. Jakmile dojde k otřesu, mohou své vize zahodit, aby se nemuseli stydět za svou práci, a začne zmatečné řízení jako při výbuchu jaderné elektrárny. Z vizionářů se stanou přes noc záchranáři. Zbytečné je opakování studia literatury o financování, protože všechno, co bylo řečeno, je najednou k ničemu. A když krize pomine, shledají, že události, k nimž došlo, jsou specifickou vlastností ekonomiky jako příbojové vlny, hurikány a období dešťů. Jak poznamenali profesoři z Oxfordu, při chybném modelování a následujícím maléru dochází k situaci, jako by při vzplanutí požáru chytila nejprve hasičská zbrojnice.

Přitom dochází, jak tušíme, k multiplikačnímu efektu, na nějž můžeme nahlížet i jako na násobný účinek – ve snaze zabránit škodám se například pumpují do ekonomiky peníze, čímž si banky připravují další krize v budoucnosti. Inu, nelineárně fungující soustavu nemůžete spolehlivě spočítat, protože do hry vstupují lidské rozmary a člověčí psychika. Také data, z nichž „modeláři“ v bankách vycházejí, jsou nespolehlivá, protože jsou zastaralá již v okamžiku, kdy je zaznamenáváme.

Jednou z nedobytných Bastil ekonomiky je ovšem hrubý domácí produkt (HDP), který se nám mediálně předkládá jako vysvědčení o výkonu dané ekonomiky. Nobelista a ekonom Paul Samuelson popsal tuto agregátní veličinu; shledal, že jde o „jistě jeden z největších vynálezů dvacátého století“.

Jenomže metody propočtu této hodnoty se metodicky často mění a tudíž nejsou na vývojové čáře časově srovnatelné. Navíc se do nich nepromítají zkázy na zdánlivě „nehodnotném“ poškození krajiny, nenávratné zplundrování zdrojů, náklady a závažné další problémy – například vylidňování venkova a přesouvání pracovních sil do velkých měst. Nemluvě o tom, že se tu počítá s tak kolísavým prvkem, jakým je cena – spekulační element na trhu. Hlavně ovšem nevypovídá nic o bohatství života. Proto se nalézají indexy měřící jinak nesledované ekologické škody. Tento ukazatel má paradoxně název Index šťastné planety. Jiný koeficient sleduje rozdělení bohatství, a je tedy přirozené, že má nejasná vstupní data, protože se sice každý těší svým bohatstvím, nikoliv však před případným a závistivým publikem. Takže matematikou se na této planetě nikam nedopočítáme. Jak poznamenal český bankovní analytik Pavel Kohout, „složité výpočetní modely jsou jen hračky velkých kluků, kteří si hrají na vědce. Jiný význam nemají“. Nu, a myslitel antického světa Marcus Cicero v posledním století před Kristem (106–43) jako by nás oslovil přes vzdálenost dvou tisíciletí; pravil, že „hloupost nemá omluvy“.

Jedno je ovšem nesporné. Jak pravil bývalý francouzský prezident Nicolas Sarkozy, „hospodářský růst toho více zničil, než vybudoval“. To je tedy velký dluh, který vlečeme za sebou, a přijde čas, že jej budeme muset, jako mnohé větší zadlužení, jednoho dne splatit. A tím se dostáváme k dalšímu problému, že jsme totiž jako planeta zadluženi, a to ve výši, která je opravdu šokující. Svým způsobem je náš Titanik takto přetížen již přes čáru ponoru.

Náš současník, politický komentátor Spojených států Michael Snyder zaznamenal statistické údaje o planetárním zadlužení celé planety – tento obnos (zpracovaný společností McKinsey) činí totiž neuvěřitelných 199 bilionů dolarů (2015). Tedy, abychom si to dovedli představit, za zmíněnou cifrou 199 si musíme připsat 12 nul. Ještě srozumitelnější bude přepočet na osoby. I když 3 miliardy našich současníků žijí za dva dolary denně, i ti dluží, jeden každý, jako my, 28 tisíc dolarů. Což je suma naprosto neuvěřitelná. (Pro srovnání v Čechách dlužíme světu každý přes 677 tisíc korun). Samotné Spojené státy registrují (2017) přes 20 bilionů. Aby nás nejímala závrať, připomeňme si, že jde o sumy naprosto nesplatitelné, ovšem vydíratelné, protože budoucnost nám všechno při totální havárii spočítá. Již dnes bezpečnostní kontrolka bliká červeně, protože toto zadlužení souvisí s potenciální krizí či recesí, která nám hrozí s každým novým dnem. Nemluvě o tom, že je ve hře také dobrá pověst dolaru, na němž závisí měnové systémy na celé zeměkouli. Kdybychom my, nevypočitatelní věřitelé bankovního systému, ztratili svou neopodstatněnou důvěru, došlo by ke zhroucení měn s panikou, jaká ještě na světě nikdy nevypukla.

Jinak si můžeme porovnat zadlužení k hrubému domácímu produktu, což je sice hodnota vskutku hrubá a nepřesná, ale orientačně výmluvná. Tedy celkové světové zadlužení reprezentuje přibližně trojnásobný výkon planety. Konkrétně v dané chvíli (2017) 286 procent. Samotná Čína je zadlužená do výše okolo 250 procent, nejinak jsou na tom evropské země a Japonsko dokonce drží světový rekord svými čtyřmi stovkami procent.

Banky se přitom, i s nulovými úroky, snaží situaci řešit, ale – jak se zdá – vypálily už všechnu munici, jak usoudil analytik Claus Vogt, žijící v Berlíně. Tento odborník vydal dokonce knihu nazvanou Dluhová past, což je případný titul, zejména uvědomujeme-li si, co past znamená. A to dokonce ještě předtím, než smrtelně sklapne.

Citovaný americký komentátor M. Snyder, který se zabývá „ekonomickým kolapsem“, se posléze zeptal, „jak dlouho může takový mejdan vydržet?“ a odpovídá si sám, že „to, co bude následovat potom, bude nevětší finanční krach všech dob“.

Nedosti na tom. Bankovní systém, hlavně centrální banky, svévolně vypouštějí do oběhu obrovské sumy peněz, aby oživovaly tempo celého ekonomického koloběhu, zejména růstu. Tedy rychlé znásobování peněžních zásob a navíc ještě zmíněné zadlužení jsou pro nás, pro ekonomy především, základními teploměry, které nám signalizují, že ekonomika na planetě je již slušnou dobu přehřátá. Navíc rostoucí hromady peněz dlouhodobě podminovávají měnové systémy světa i s nezbytnými dopady na zdražování všeho – zboží i investic. Při řešení jinak neprůhledných finančních problémů je ovšem nejsnadnějším řešením tisk. Jen letmý náhled do období dokládá, že se množení oběživa blíží tempem dvaceti procentům. USA například v časovém rozmezí 2014/15 vykázala pomnožení peněz o 10,2 procenta, Čína ovšem dosáhla úrovně 23, Indie 18,6, Británie 14,8 procent. Netřeba studovat statistiky – i běžný konzument si dovede odhadnout míru znehodnocení peněz pohledem na cenovky supermarketů.

Zajímavý je ovšem komentář německého vědce a filozofa Josepha Vogla, jemuž neuniklo, že finančně-ekonomická moc doslova podkopala jako čtvrtá moc demokratickou suverenitu. Vystupuje totiž vedle tří pilířů demokracie, tedy vedle moci zákonodárné, výkonné a soudní jako čtvrtý prvek ve hře, nadaný nejsilnějším vlivem. Takže J. Vogl shledává, že jsme fakticky podrobeni „finančnímu režimu“. Inu, zapomněli jsme na poznání, k němuž dospěl literát prvního století našeho letopočtu Publilius Syrus, že „dluh proměňuje svobodu v nevolnictví“.

Diktaturu centrálních bank Joseph Vogl charakterizuje jako „kontinuální státní převrat“, v němž takzvaná čtvrtá moc řídí ekonomiku ve prospěch partikulárních soukromých zájmů. Podle Vogla, ale i podle náhledu znalců získávají centrální banky nezávislost, dokonce i na možné kontrole parlamentního systému. Předvádí totiž německou Bundesbanku jako nikomu neodpovědné „exekutivy“. Státní aparát sice nadále funguje, ale z kontrolní instituce se stal přisluhovačem čtvrté mocnosti, finančního režimu.

Tak končí stále opakovaná teze o „neviditelné ruce trhu“, která se ovšem svou otevřeností stala v našem čase rukou viditelnou a chamtivou. Není tedy divu, zejména když se valná část majetku rodí nikoli pílí a snahou, ale dědictvím, že se naše společnost dostává do „polofeudálních tradic“. Superboháči se dostávají k majetku bez vlastního úsilí, nůžky bohatství se rozevírají; jak jsme se dozvěděli od organizace Oxfam (vytvořené v Británii již roku 1942), osm nejbohatších miliardářů vlastní víc než polovina lidstva. Jak říká německá politička Sahra Wagenknechtová, neexistuje vazba mezi prací a ziskem. Multimiliardáři žijí fakticky z bezpracných rent a tím pádem neodpovídají někdejším představám o raném kapitalismu. Ten totiž s určitým rizikem a notnou pílí zakládal industriální společnost.

Tedy se píše o kapitalismu, který umírá na vlastní předávkování ve všech směrech. Německý sociolog Wolfgang Streecker vypočítává několik krizových momentů, o nichž jsme hovořili – krom ekonomické nerovnosti je to zadlužení a my bychom mohli dodat ještě (zdaleka ne poslední novinku), totiž migrační vlnu. I když vyspělé země již dávno přijímaly uprchlíky z Řecka, turecké námezdní dělníky, pracovní síly na podřadnou práci, dnes začíná neočekávaný nástup milionů – nejen ze zemí ohrožených válkou, ale i ekonomicky naladěných zástupů, které sledovaly na televizních obrazovkách pohodlí a komfort Evropy a Spojených států. Neměly ovšem představu o dlouhém sledu generací, které nám geneticky naroubovaly manuální zručnost, a nemají tuchu o náročné intelektuální přípravě ve školách všeho druhu. Většinu láká bohatý stůl našeho kontinentu. Měli jsme ovšem zkušenost s takzvaným nepřizpůsobivými sociálními skupinami, které spoléhaly na poměrně velká sousta, jež padala z našeho bohatého stolu. Noví příchozí chtějí (a pomáhá jim v tom i náboženské ladění) a hodlají se zmocnit celého stolu. Nemají ovšem nejmenší představu o tom, že tím pádem spolykají, co je momentálně k dispozici, aby se posléze všichni, včetně nás, ponořili o pár století zpět.

Evropa jim navíc pomáhá vlastní tezí o multikulturním obohacení. Hlasatelé tohoto naivního náhledu nemají ovšem ani tuchu o tom, jak by nás mohli obohatit lidé z černého kontinentu, nebo z arabského světa, který čeká na reformaci a kultivaci islámu. Je sice pravda, že původně, před tisícovkami let, žili vedle sebe, dokonce se pářili lidé neandertálští s lovci mamutů a s rodícím se homo sapiens. Jenomže přeneseno do dneška, kdyby přicválali opomenutí a přeživší předkové současného člověka, copak bychom pobrali dejme tomu od neandertálce?

Je ovšem pravda, že nejohroženější země (Británie, Francie, Itálie či Německo) bohatly na svých koloniálních režimech po celém světě. Nyní, jak se zdá, nás, a zejména koloniální mocnosti stíhá karmická odplata. I připomínáme si slova našich mocných, kteří nebyli zrovna nejvlídnějšími řečníky. Britský premiér Winston Churchill nechal bombardovat Afgánce, i arabské obyvatelstvo v irácké oblasti s cílem „zasadit hrůzu do srdcí necivilizovaných primitivů“. Jiný britský premiér Lloyd George se dal slyšet, že si „musíme zachovat právo bombardovat negry“. A to již nehovoříme o ničení poměrů na Blízkém východě v posledních desetiletích.

Tímto výsledkem a následnou hořkou odplatou bychom měli ukončit tuto stať. Jiné to bude s uspořádáním našeho světa, který je nejistý ve všech rozměrech – v řešení zadluženosti, nerovnoměrně rozloženého bohatství, v roztáčení kol světové ekonomiky, i když jsme, aspoň na desetině světové populace, hmotně předávkování. Odpověď a řešení nemáme, a sám Wolfgang Streeck ve své knize o tom, Jak skončí kapitalismus?, ovšem dospívá k názoru, že vstupujeme do éry nejistoty a nemáme tuchu o tom, co nás čeká a co nás nemine. Doufáme, že to nebude apokalyptické řešení, jehož se všichni obáváme.

(Z knihy Bulvár ztracených iluzí, kterou vydá nakladatelství FUTURA)