STANISLAVA KUČEROVÁ

Všeobecná krize zachvátila moderní svět, projevuje se v různých sférách života a bere na sebe různé podoby. Zpravidla ústí do nepochopitelné absurdity. Jednou z přečetných podob dnešní krize je i halasně vyhlašovaný a realizovaný festival Prague Pride.

K veřejnému shromáždění se na festivalu scházejí především ženy a muži, kteří jsou ve svých

milostných vztazích orientováni na osoby stejného pohlaví. Tedy homosexuálně. Na rozdíl od většiny ostatních lidí, kteří jsou orientováni heterosexuálně. Od r. 2011 se každoročně v polovině srpna pořádají v Praze celý týden různé akce pro neheterosexuální publikum. Týden vrcholí slavnostním průvodem městem. První podobný průvod se konal r. 1970 v New Yorku. Takže u nás dochází k jistému časovému zpoždění. Ale ten pražský průvod, průvod „hrdosti a pýchy“ na menšinovou sexuální orientaci, nic nedbá na uplynulý čas. Nedbá ani na to, že problém uznat možnost odlišné sexuální orientace byl u nás již oficiálně vyřešen.

V 60. letech minulého století byla v Československé republice zrušena trestnost homosexuálního konsenzuálního styku. Postoj k LGBT (lesbičkám, gayům, bisexuálům a transvestitům) se liberalizoval. Od r. 1999 platí zákaz diskriminace uvedených menšinových skupin („gendrů“) v pracovněprávních otázkách. V r. 2006 byl přijat zákon o registrovaném partnerství osob stejného pohlaví. Pokrokové proklamace o rovnosti pohlaví, rodů či „gendrů“ má přijímá veřejnost kladně. Čemu za těchto okolností má sloužit festival Prague Pride?

Průvod Prague Pride je nápadně křiklavý, bohatý na vyzývavé oděvy a chování účastníků, na jejich karnevalovou výstroj a výzbroj, na provokativní nápisy na transparentech, na neurvalé výkřiky a volání. Plno rámusu a hluku v celém průvodě. Účinek? Propagovaná důstojnost a rovnoprávná vážnost neheterosexuální orientace je proti záměrům pořadatelů velice zpochybněna. Je prezentována na úrovni, která se blíží atmosféře erotických „night clubů“ a jim podobných zařízení „polosvěta“.

Oč jde pořadatelům? O další stupeň „zrovnoprávnění“ gayů a lesbiček a transvestitů a tak či jinak pohlavně nestandardních osob? Prý je již 28 různě mixovaných orientací! Ale komu to vadí? Za našich dnešních neoliberálních časů nikdo už podobně nestandardní osoby veřejně nesnižuje a nediskriminuje. K čemu se tedy potřebují „zviditelňovat“ tímto způsobem? K čemu potřebují vynášet na veřejnost niterné vztahy, individuální soukromí, intimní důvěrnosti? Nepřináší to naopak ponížení a degradaci jejich „gendru“?

Problém má svou prastarou historii.

V Platónově proslulém dialogu Symposion (zhruba 5. stol. před n. l.) skupina vzdělaných přátel beseduje při víně o lásce. Aristofanes vykládá starou báji o lidské přirozenosti. Na počátku bylo prý trojí pohlaví: mužské, ženské a androgynní (mužskoženské). Společnost tvořili muži, ženy a androgyni. A byli to tehdy lidé s dvěma páry rukou i nohou a s dvěma obličeji. Tihle lidé byli prý hrozní svou mohutností a silou a zpupností. Útočili i na bohy. A tak je Zeus potrestal. Rozetnul je v půli, rozkrojil, takže každému zůstal jen jeden obličej a jen jeden pár rukou a nohou. Ale ti poloviční tvorové od té doby touží spojit se s odťatou částí. Tak vznikla láska, spojovatelka staré přirozenosti. Každý hledá svou polovici. Muži, kteří se stali polovinou pramuže, touží po celistvém mužství. Jako chlapci jsou milováni staršími milovníky, a když dospějí, sami milují chlapce. O sňatku s ženami a o plození dětí se nestarají, musí k tomu být přinuceni zákonem. Ženy, které jsou částmi původní praženy, touží zase po uceleném ženství. Nevšímají si mužů, nemají o ně zájem, stávají se milovnicemi jiných žen. Ale ti muži, kteří vznikli roztětím androgynů, to jsou milovníci žen, a také cizoložníci. A podobně všechny ženy, které milují muže, vznikly z androgynů. My lidé jsme byli kdysi celí. Dnes nepřestáváme toužit po spojení a po návratu k celku. A ta touha a snaha po spojení se jmenuje láska. Až potud Aristofanes v Platónově Symposiu.

Pomyslíme si, že jde zřejmě o mýtický výklad starověkého řeckého životního způsobu, kdy dospělí muži obdivují chlapce v palaistrách a v gymnasiích a při všech atletických hrách, a kdy jinoši jsou si navzájem velmi blízcí, když se účastní ryze mužských dlouhodobých vojenských cvičení. Tam všude jsou milovníci a milovaní stejného pohlaví. I Platón, když byl na Sicílii v Syrakúsách, si zamiloval Diona, mladého budoucího vladaře. A nikdy na něj nezapomněl, přes dálku prostoru i času. Velice se rmoutil se, když se dověděl, že nepřátelé připravili Diona o život.

A co tehdejší ženy? Vzpomeňme na básnířku Sapfó, která se svými chovankami v dívčím vzdělávacím zařízení na Lesbu veršovala o citech lásky a okouzlení mezi ženami. V modlitbě k Afrodítě např. prosí bohyni, aby získala přízeň nejmenované ženské bytosti:

„Afrodíto na zdobném trůně, věčná dcero Dia předoucí lsti. Ó prosím, nepokořuj trudy a útrapami, paní, mé srdce. Sem přijď a jako jindy se zeptej, cože tě volám, po čem opět vášnivým srdcem toužím, co bych ráda.“

A Afrodíta s porozuměním odpovídá: „Koho má Peithó zase přivést tvému přátelství? Kdo ti, Sapfó, působí bolest? Prchá-li ti, brzy tě stíhat bude, nechce-li tvých darů, však dávat bude. A když nemiluje, však rychle vzplane, třeba i nechtíc!“ Jen podle toho přechodníku se pozná, že Sapfó touží po ženě, ne po muži.

Evropa časem zapomněla na řecké způsoby nazírání. Zapomněla i na lásku mezi bytostmi stejného pohlaví. Převládající životní způsob a názor byl po odchodu antiky ovlivněn křesťanstvím, které navázalo na hebrejský Starý Zákon. Podle knihy Genesis Hospodin stvořil celý svět a nakonec stvořil Adama a Evu. Muže a ženu. Uložil jim, aby se navzájem milovali a aby se množili. Láska muže a ženy byla v podání biblických vypravěčů zbavena kouzla smyslnosti a tělesnosti. To přišlo až s Písní Šalomounovou, církevní asketickou ortodoxií ovšem vydávanou za neuvěřitelnou teologickou alegorii.

Spojení muže a ženy sloužilo jen k budoucímu příchodu dítěte. „Muž vešel k ní. A ona počala a porodila syna.“ Cokoli se tomu příčilo, bylo tvrdě potrestáno. „Onan, syn Judův, kdykoli vcházel k ženě, vypouštěl símě na zem. Hospodinu se to nelíbilo a tak Onana zabil.“

Hřích a těžký hřích byl protivit se početí, plození a rození.

Takovým těžkým hříchem se přirozeně stala i homosexualita. Tvrdě a nevybíravě odmítavý postoj k ní přetrval až do nové doby. Byla absolutně nežádoucí a nepřijatelná. Chápala se jako tělesná vada, jako duševní úchylka, jako těžký morální přečin. Postižení jedinci svou zavrženou orientaci v mučivých obavách skrývali a tajili. Občas předstírali, jak velice jsou heterosexuální. Nejedno manželství, uzavřené k utajení a k předstírání, tragicky ztroskotalo. Nejeden individuální život končil zoufalstvím tváří v tvář prozrazení a odsouzení. Je známo dost takových příběhů z literatury, je dost podobných příběhů z autobiografií literátů a jiných umělců.

Nástup neoliberalismu v minulém století však homosexualitu ze seznamu nežádoucích a pronásledovaných charakterových vlastností a úchylek chování vyřadil. I gayové a lesbičky jsou chápáni jako zdraví, normální a rovnocenní členové společnosti. Respektuje se jejich partnerství, svazek dvou osob téhož pohlaví. Je to cíl jejich individuální svobodné volby, individuálního zájmu, individuální životní potřeby.

Něco jiného však je manželství. Svazek muže a ženy, kteří plní nejen potřeby a přání dvojice, ale kteří mají navíc i základní nezrušitelnou a nenahraditelnou společenskou funkci. Jsou na světě nejen pro sebe, ale i pro zachování, udržení a pokračování společnosti. Jsou jedinými původci a dárci dětí, nového pokolení, nové generace. Manželství a jím založená rodina je podmínkou existence společnosti. Podmínkou veškeré její budoucnosti. Tuto funkci nelze přehlížet, tato funkce si zaslouží maximum respektu.

Homosexuální partnerství na rozdíl od heterosexuálního manželství nemá funkci veřejnou. Poskytuje specificky orientované lidské dvojici kýžené útočiště, blízkost a vzájemnost, důvěru a podporu, vnitřní obohacení a růst. Přináší hodnoty, které si zaslouží vážnosti, i když je nelze ztotožňovat s hodnotami manželskými. Ty jsou totiž navíc hodnotami celospolečenskými a všelidskými. Z úvahy o historii a o významu je snad zřejmo, že se k menšinové „gendrové“ orientaci nijak nehodí karnevalový průvod s pochybnými vulgárními provokacemi. Každoroční festivalyPrague Pride svými výstřednostmi příslušníky skupin LBGT jen absurdně ponižují a dehonestují.