STANISLAVA KUČEROVÁ
Na počátku školního roku 2019–2020 máme na stole opět otázku víceletých gymnázií. Ministerstvo školství zjistilo, že víceletá gymnázia přispívají k nerovnosti ve společnosti. To zjištění není ovšem nové, má svou historii.
Ještě za „Rakouska“, r. 1848-49, byla uzákoněna Exner-Bonitzova reforma gymnázia. Až dosud mělo 6 tříd. K nim byly teď připojeny dva ročníky „filozofie“, přípravky, která byla určena pro odborné studium na univerzitě. Toto dvouleté studium probíhalo u nás např. v Litomyšli, jak víme z Jiráskovy Filosofské historie. Studenti Vavřena, Frybort, Špína byli takoví „filosofové“.
Připojením dvouleté přípravky na vysokoškolské studium vzniklo osmitřídní gymnázium a na univerzitě se mohla filozofická fakulta – zbavená svého přípravného charakteru, přípravné funkce – postavit na roveň s ostatními fakultami. Ujala se vzdělávání nepočetného vědeckého dorostu a početnějších středoškolských profesorů.
Gymnázium poskytovalo dva na sebe navazující stupně středního všeobecného vzdělání, nižší, základní, propedeutický, od primy do kvarty, a vyšší, zaměřený vědecky a systematicky, tj. na vnitřní souvislosti, od kvinty do oktávy. Učilo se tu předmětům z cyklu filozoficko-historického i matematicko-přírodovědního. Centrální postavení však měly klasické jazyky. Nikoli pro získání jazykové dovednosti, ale pro vnitřní zušlechtění, pro vzdělávání ducha (novohumanismus).
Zpočátku filozofická fakulta zahrnovala všechny uvedené obory. Postupně však došlo k osamostatnění přírodovědeckých fakult, na Univerzitě Karlově v Praze r. 1920. Nově zřízené univerzity, v Brně a v Bratislavě, byly založeny již se samostatnou přírodovědeckou fakultou.
První republika zdědila po Rakousku školství kodifikované a ve své době relativně progresivním zákonem z r. 1869. Koncem 19. stol. však již bylo přirozeně a právem kritizováno pro zaostávání za novými společenskými potřebami.
První republika zreformovala úspěšně školství 1. stupně a přikročila k reformě školství 2. stupně. Tady narazila na dualismus dvou paralelních školských struktur: na měšťanskou školu, připravující mládež na praktický život, a na nižší střední školu, součást gymnázia. To existovalo, jak víme, jako škola studijního typu pro úzkou vrstvu mládeže již od poloviny 19. stol. Byla to škola výběrová, přístupná na základě přijímacích zkoušek, pro žáky již po 5. třídě školy národní. Tedy pro jedenáctileté.
Proti tomuto dualismu školství razili reformisté heslo jednotné školy, která sjednotí měšťanskou školu s nižšími třídami gymnázia a nevytvoří žádné nedemokratické bariéry. Ty dosavadní odstraní. 5. ročník jako rozřaďovací se reformistům jevil jako předčasný. Věk žáků od 11 do 15 let byl pokládán za období všeobecného niterného hledání, vyhraňování, objevování, ujasňování sklonů, vloh, zájmů, směřování mládeže do života dospělých. Kromě toho reformátoři kritizovali, že přijímací zkoušky jsou ovlivněny spíše zřeteli sociálními a ekonomickými než intelektovými. Rozhodovalo více postavení rodin než nadání žáků. Paměti účastníků to dokládají.
Prvorepublikový ministr školství Ivan Dérer položil základy pro sjednocení nižších tříd gymnázií a měšťanských škol s cílem ustavit školu demokratickou, školu pro všechny. Po dobu povinné školní docházky do 15 let měly být žákům poskytovány stejné příležitosti k vzdělávání a všestrannému rozvoji. Společné školy jednotného typu měly odstranit nedemokratické vylučování některých skupin žáků z možného budoucího studia.
Protektorát za nacistické okupace sjednocovací proces přerušil a oba typy od sebe zase oddálil.
Po r. 1945 se o jednotné škole v pedagogické veřejnosti znovu horlivě diskutovalo. Šlo vysloveně o demokratickou reformu, zkoumaly se příklady v zahraničí, třeba ve Švýcarsku nebo v USA. Měli jsme mít školu sice jednotnou, ale vnitřně diferencovanou, podle oprávněných potřeb a zájmů žáků.
Prof. V. Příhoda se svými spolupracovníky zřídil a vedl takovou školu jako pokusnou. Každý ročník měl několik proměnlivých pracovních skupin, kterými žáci procházeli podle svých výkonů, zájmů a výsledků. (Dnešní inkluze představuje pravý opak. Znamenala by vytvoření samostatné pracovní skupiny podobně disponovaných žáků, nikoli jejich rozptýlení mezi ostatní. Jednotná, vnitřně diferencovaná škola znamená obecně „všem stejně“, ale zároveň individuálně „každému to jeho“.)
Vinou politického zvratu v únoru 1948 se stalo, že připravený návrh reformy škol 2. stupně nepodával dosavadní ministr školství J. Stránský, ale nový ministr nové vlády Z. Nejedlý. Nosná idea devítileté školy, jednotné a vnitřně diferencované, při uvádění do praxe té doby podlehla unifikačním, ideologicko-politickým tlakům. Nejedlého nástupce (ministr E. Sýkora) dokonce zkrátil r. 1953 školní docházku, takže jsme měli „osmiletku“ a s vyššími třídami, místo gymnázia, „jedenáctiletku“. (Bylo to údajně „po sovětském vzoru“. Jenomže tam, na převážně negramotném území bývalého carského Ruska, to byl významný pokrok, avšak u nás, po létech pozitivního růstu školské soustavy, to byl nepochopitelný krok zpět.) Devítiletá základní škola a čtyřleté gymnázium byly obnoveny až r. 1960, s nástupem kritičtějšího způsobu myšlení.
Jestliže bylo osmileté gymnázium po r. 1989 zase znovu zřízeno, jde o anachronismus, který zavedl tehdejší ministr školství na základě osobní nostalgie, bez sebemenších expertních podkladů. Je smutné oživovat znovu argumenty, které byly vyvráceny již za 1. republiky a pak znovu po r. 1945. V 21. století je zapotřebí dát kvalitní vzdělání všem, nejen některým. A takové potřebě odpovídá integrovaný a podle potřeby pružně diferencovaný 2. stupeň školní docházky, otevřený pro všechny žáky.
Historii a vývoj naší školské soustavy z doby před 2. světovou válkou najdeme v Pedagogické encyklopedii autorů O. Chlupa, J. Kubálka a J. Uhra. Je to odpovědný, klasický a zakladatelský čin předních odborníků. Dílo bohužel stihl negativní vliv historických událostí. První díl vyšel r. 1938, druhý r. 1939, třetí r. 1940. Vinou nacistické okupace a cenzury se uvedené kompendium vůbec nedostalo do rukou pedagogické veřejnosti. Jeden z autorů, prof. Dr. J. Uher, byl nacisty popraven. Ale ani po válce se nepodařilo dílo rozšířit. Patří k nenapravitelným škodám, které utrpěla naše kultura, že zůstalo neznámo. A je velmi povážlivé z hlediska veškerého kulturního pokroku, neexistuje-li kontinuita poznání a nové generace začínají stále znova.