FRANTIŠEK UHER

Válečné filmy mají stále vysokou sledovanost, válečné romány na sebe neustále soustřeďují pozornost, třebaže většina čtenářů náleží k pamětníkům nebo mezi zájemce o vojenství, sběratele vojenských rekvizit a publikací všeho druhu. Největší zájem na sebe pochopitelně soustřeďuje druhá světová válka a mnohá její neblahá dědictví. Žel, se skutečnými událostmi je někdy tendenčně manipulováno, což je jednou projevem nedostatku znalostí, jindy důkazem prospěchářství, patolízalství a záměrného vyvolávání pochybností. O to větší pozornost však budí romány, založené nad stroze objektivní přístupu. Padni komu padni.

Román Ivy Tajovské Odpusť, že jsem se vrátil (2018) je možno označit za historický. První světová válka a neklidné roky po jejím skončení, někdy líčené příliš idylicky) zasahují do života lidí, kteří jsou běžně označování za obyčejné. Nejednou bylo konstatováno, že to není adekvátní charakteristika, život každého jedince je svým způsobem neobyčejný, má vlastní parametry, vlastní perspektivu a vlastní hodnoty.

S některými postavami z uvedeného románu se setkáváme v nejnovějším díle Ivy Tajovské s příznačným názvem HOŘÍCÍ NEBE (Prostor, 264 str., 2019).

Období druhé světové války je možná historií pro příslušníky mladších generací, nikoli však pro pamětníky. Byť v těch časech třeba mladistvé, ale s dobrou pamětí.

Výrazným rysem knihy je charakter současnosti, třebaže se děj odehrává v dramatickém období válečných let. Současnost nacházíme především v psychologii postav. Jen letmo jsou načrtnuty následující převratné roky, v nichž někdy pouhá souhra náhod završuje osudy. Vedle protagonistů známých z předcházejícího románu Tajovská přibližuje hrdiny a oběti z řad odbojářů, partyzánů, uprchlých zajatců i letců, kteří sice zničili pardubickou rafinerii, jenomže – když se kácel les, létaly třísky. Tehdejší zaměřovací a orientační vybavení letadel postrádalo současnou dokonalost, město Pardubice, které je geografickým centrem pozornosti, zaplatilo krutou daň.

Pochopitelně poznáme také postavy z druhého břehu. Předností Tajovské je schopnost promyšlené detailní perokresby charakterů a vztahů, ovlivněných drsnými událostmi. A zase se dostáváme k označení obyčejní lidé. Nikoli, nebyli obyčejní, třebaže se do historie zapsali (bez vlastní viny) hodně nenápadným písmem. Někdy dokonce jako oběti.

Tajovská má pozoruhodnou schopnost budit zdání, že píše o konkrétních osobách, čímž dává románu poutavý náboj. Nejednou čteme pod názvy jiných knih sdělení, že se jedná o skutečné události či postavy, ale ta čtenáři vnucovaná iluze rychle bere za své. U Tajovské tomu tak není. Nestaví svoje postavy na piedestal, ale dokonale modelovanou knihou postavila skromný památník všem bezejmenným, na které se dneska začíná zapomínat, neboť se až příliš často překresluje tehdejší doba. Jako kdyby byla omalovánkami, u kterých je možno vybarvovat libovolně, podle vlastních představ, zkreslených legend nebo ideologického zadání. Skutečnost ovšem potom strádá, pravda a přesvědčivost roní slzy.

Pro Tajovskou nejsou těžké roky německé okupace jen dramatickou kulisou. Vylíčila dobu i postavy bez patosu, naprosto věrohodně, s téměř dokumentaristickou pečlivostí. Nechci být falešným věrozvěstem, ale je pravděpodobné, že se k Hořícímu nebi se budou vracet i příští generace čtenářů.