S Milošem Jakešem hovořil Pavel Pilný

 

Když jsme před rokem ukončili náš „nekonečný“ rozhovor a odevzdali rukopis knihy Miloš Jakeš - příběh komunisty, slíbil jsi mi, že mě neodmítneš, když tě opět požádám o rozhovor, a tak jsem tady.

Vidíš, jak ten čas běží, ani se nechce věřit, že to bylo před rokem a dva roky od chvíle, kdy jsme ty naše rozhovory začali.

 

Změnilo se něco?

Tak předně jsme o rok starší a v mém věku i zdravotně zranitelnější. Za týden po červnovém křtu naší knihy jsem se opět ocitl ve špitálu se zápalem plic. A protože to bylo během dvou let opakovaně, léčení takových pacientů je vždy komplikované.

 

Nakonec vše dobře dopadlo, věřil jsem, že to zvládneš.

Copak já, zvládli to především lékaři a zdravotní personál ve Vojenské nemocnici. I touto cestou bych jim chtěl poděkovat za péči, kterou mě věnovali. Můj dík patří i celému kolektivu v nemocnici v Roztokách u Prahy, kde mě po rehabilitaci postavili opět na nohy.

 

Jsi v domácí péči; jak se cítíš?

Sám vidíš, že na nějakou mou rychlou chůzi to nevypadá, ale nestěžuji si. Stará se rodina, oceňuji úroveň sociálních služeb a jejich obětavých pracovnic. Občas zajde lékařka nebo sestřička.

 

Nedá mi to, abych se tě nezeptal na ohlasy, s jakými se setkalo tvé vyprávění v knize Miloš Jakeš - příběh komunisty.

Převážně s kladnými, i když, jak jsem byl informován, byly reakce také negativní, což jsem i očekával. Kritiku si užilo i nakladatelství, že si dovolilo vůbec knihu vydat, a dokonce ji doporučit za povinnou četbu.

Co mě překvapilo, že byly snahy znemožnit její vydání vůbec, což svědčí o tom, že to u nás s tou proklamovanou demokracií zase tak horké nebude. Přitom jsem jen chtěl na faktech podat svědectví o tom, jaký bývalý režim ve skutečnosti byl. Že vedle nedostatků a chyb zde byly jeho nezpochybnitelné kladné stránky.

 

Jak vidím, zájem o dění tě neopustil. U televizoru strávíš nemálo času a máš přehled o dění.

To je pravda, ale řeknu ti, že je to jen pro silné povahy. To, co předvádí hlavně česká veřejnoprávní televize v některých svých pořadech, je na pováženou. Neutuchající útoky na vládu, premiéra a prezidenta republiky, na kterého se senátoři snaží podat žalobu k Ústavnímu soudu, to vše za sekundování tak zvaných demokratických sil v obou komorách parlamentu, již překračuje všechny meze.

Že se na adresu prezidenta vulgárně vyjádří jejich bezvýznamný komunální politik a oni na to nic? Nezaujmou ani odmítavé stanovisko k výrokům svého europoslance, který si přeje prezidentovu smrt. Prostě „demokraté“, jak mají být.

 

Určitě jsi zaznamenal počínání seskupení Milion chvilek pro demokracii.

Jistěže. Prostor, který dostávají v médiích, je nebývalý, a navíc mají podporu pravicových sil, které neuspěly ve volbách. Po letenské manifestaci ohlásili akce další, a to i v regionech, přičemž vyvrcholení má být opět na Letné v době výročí „sametu“.

 

Čím dál tím více ale přicházejí o „munici“.

To máš pravdu, premiér již není soudně stíhaný, pirátští žalobníčci v Bruselu také zatím neuspívají, ministryně Benešová nikoho neodvolává, senátorská ústavní žaloba na prezidenta neprošla parlamentem. Argumenty jim ubývají, ale nepodceňoval bych to. I v zahraničí jsou síly, kterým tato vláda a prezident nevyhovují, a když už neuspívají v demokratických volbách, sáhnou po „ulici“.

 

Myslíš, že by mohlo k něčemu dojít podobně jako před 30 lety?

Tak asi ne, je přece jiná vnitřní a pak zejména zahraniční situace, ale podívej se například na Slovensko. Stačili dvě dodnes neobjasněné vraždy a lidé byli vmanipulováni do ulic a padla levicová vláda. A to tam tomu všemu není ještě konec. Zvolení prezidentky Čaputové a vznik nové strany pod vedením bývalého prezidenta Kisky dává tušit, kam se bude ubírat Slovensko v budoucnu. Rozhodně to nebude směrem východním.

 

Co tě v poslední době zvedlo ze židle?

Stejně asi jako tebe: rozhodnutí Ústavního soudu o zrušení zákona o zdanění finančních náhrad církvím. Nevím, jak soudci chápou realitu a souvislosti, zda si uvědomili, že tímto znevýhodnili další restituenty, i když já stále v případě církve hovořím nikoliv o restituci, ale o daru státu církvím.

Překvapuje mě vlahá odezva na toto rozhodnut, když v podstatě jen komunisté vyjádřili jednoznační protest a veřejnosti slíbili, že nepřestanou usilovat o nápravu rozhodnutí Nečasovy a Kalouskovy vlády, které na stříbrném podnosu předali kléru majetek, který mu zčásti ani nepatřil.

 

Od 17. listopadu 1989 uplynulo třicet let. Myslíš si, že lidé mají co oslavovat?

Jak kdo. Ti, co na tom kontrarevolučním převratu vydělali, se budou moci v oslavách a v glorifikaci falešné ikony V. Havla, přetrhnout. Těm, kterým dnes nezůstaly už ani ty klíče, kterými cinkali, je vesměs ouvej a ti většinou asi jásat nebudou.

 

Havlovi pohrobci se spolu s pravicí ale vehementně chystají.

Tak musí na sebe nějak upozornit a zvýraznit své zásluhy na pádu režimu, přestože pravda je jiná. O tom, jak to ve skutečnosti bylo, jsme spolu hovořili a vepsali do toho našeho nekonečného rozhovoru, a tak bych se o příčinách a pádu nejen režimu u nás, ale celého socialistického bloku jen opakoval. Havlovým zvolením prezidentem a jeho falešnou přísahou na socialistickou ústavu byly vytvořeny podmínky pro kontrarevoluční převrat. On sám nemalou měrou přispěl k majetkovému převratu a i k rozpadu Československa.

 

Z Havlova novoročního projevu v roce 1990, plného slibů o budoucí prosperitě a suverenitě, zbylo jen to, že „naše země nevzkvétá“.

Ztratili jsme kontrolu nad přírodními zdroji. Majetek vytvořený několika generacemi byl rozkraden nebo privatizován především ve prospěch nadnárodních korporací, také nemalá část přešla neoprávněně do rukou církví. Značnou část suverenity jsme po vstupu do Evropské unie předali do Bruselu, v zahraniční politice jsme se stali vazaly USA.

 

Přece se ještě jednou vrátím k popisu událostí v roce 1989, když jsi charakterizoval převrat větou „od stranického puče ke kontrarevolučnímu převratu“. Dostal jsem k tomu několik dotazů, můžeš to rozvést?

Převrat měl skutečně dvě fáze. V té první, jak jsem uváděl, mělo několik na sobě nezávislých skupin ve straně v plánu odstranit stávající vedení strany a státu, přičemž je nepodezírám, že by chtěli změnu socialistické orientace.

Namísto otevřeného jednání v kompetentních orgánech však zvolili pro dosažení svých cílů cestu nátlaku zdola. Součástí toho byla i akce na Národní třídě, 17. listopadu zorganizovaná některými složkami Státní bezpečnosti, při níž při střetu se zasahujícími jednotkami zahynul údajně jeden student. I když se záhy ukázalo, že jde o fámu, nastartovala tato událost celospolečenský pohyb, jehož se těm, kteří ho vyvolali, nepodařilo zvládnout. V nastalém chaosu se příležitosti chytili ti, kteří s uchopením moci ani nepočítali a nebyli na to personálně a ani nijak připraveni.

A jsme u fáze druhé, kdy s pomocí už bývalých komunistů, všech těch čalfů, komárků, klausů, dlouhých a podobně, došlo postupně k předání moci a ke kontrarevolučnímu majetkovému převratu, tedy antiúnoru 1948 a k návratu ke kapitalismu.

Žel nestalo se to jen u nás. Díky neuvážené Gorbačovově zrádcovské politice, jeho osobním přičiněním, padlo celé socialistické společenství evropských států, zanikl samotný Sovětský svaz jako garant a rozhodující síla socialistického směřování.

 

Není prý čeho litovat, že socialismus padl. Máme se prý nejlépe v celé naší historii.

Ano, máme nejen milionáře, ale už i multimiliardáře, ale co těch milion lidí v chudobě nebo v exekucích? Sociální jistoty nenávratně fuč. Jakou mají dnes zejména mladí lidé před sebou perspektivu pracovní, rodinnou? Nezaměstnanost je sice nízká, ale jak to dopadne v případě krize, které se v kapitalismu cyklicky opakují?

Už při našich minulých rozhovorech jsme uváděli, jak bylo pečováno o člověka, o bezplatném školství, zdravotnictví, dostupném bydlení a zabezpečení v aktivním životě i ve stáří. Co z toho zbylo? To, co lidé za čtyřicet let budování nové spravedlivější společnosti dosáhli, se nedá s tím, co dokázal dosavadní režim, vůbec srovnat. Lze se pak divit tomu, že podle solidních výzkumů většina lidí říká, že v minulosti bylo lépe? Přičemž mezi nimi přibývají i ti, kteří se narodili až po roce 1989. Přinejmenším zvláštní, nemyslíš?

 

Vymývání mozků ale pokračuje.

Snaží se zakrýt nebo znevážit to, co bylo za socialismu. Již otevřeně a bez skrupulí hlásají, že na vzniku druhé světové války se Hitler se Stalinem podíleli rovnoměrně. Země, odkud Rudá armáda hnala hitlerovské hordy, nebyly osvobozeny, ale prý SSSR znovu okupovány. Mladým lidem je do mozku vštěpována falešná představa o úloze USA a jejich ztrátách při osvobození Československa; o rozhodujícím podílu Sovětského svazu na porážce hitlerovského Německa, kdy jen u nás padlo přes 140 tisíc rudoarmějců, se nemluví. Praha, když do ní Rudá armáda 9. 5. 1945 vstoupila, byla prý díky povstalcům a vlasovcům již osvobozena. Poválečné Benešovy dekrety prý již nemají v našem právním řádu své opodstatnění, a mohl bych pokračovat.

 

S tím souvisí i boj o pomník sovětského maršála Koněva v Praze 6.

Dalo se očekávat, že tak zvané vysvětlující tabulky k jednotlivým etapám jeho života zuřivým antikomunistům a rusofobům nebudou stačit, zvláště když zjistili, jakou mají oporu na radnici. Chtějí, aby pomník zmizel úplně.

Je jen dobře, že se ozvala část veřejnosti a postavila se proti tomu, vždyť v tomto případě nejde ani tolik o Koněva jako o symbol osvobození, a ten bychom si neměli nechat vzít. Je nejen součástí naší historie ale i národní integrity.

Lžím, pomluvám a překrucování historie se musíme bránit, jinak jako národ nemáme právo na existenci.