Dopisu bez odpovědi je třicet let.

Dopis V. Havlovi napsal občan Brna Pavel Pilný týden po jeho zvolení prezidentem v době euforie z vítězství „sametové revoluce“. Byl odeslán se žádostí o zveřejnění všem tehdy existující centrálním deníkům včetně Rudého práva, které řídili šéfredaktoři převážně ještě s rudou knížkou v kapse. Obdrželi ho kromě Havla i všichni ústavní činitelé a představitelé KSČ.

Pisateli nejenže neodpověděl adresát, což on sám ani neočekával, ale ze strachu a servilnosti ani nikdo z dalších oslovených. Pomoc se zveřejněním odmítlo i tehdejší vedení KSČ. Jeho sekretariát reagoval slovy, že si pisatel musí zvykat na to, že již není ve funkci a že ne vše mu musí být zveřejněno. Jen západoněmecký Spiegel chtěl dopis autorizovat a zveřejnit, což ale pisatel odmítl, a to i přes slíbenou značnou finanční odměnu.

Proto byl, jak v závěru dopisu píše autor, rozšířen jako samizdat. V mnohých rodinách je uchováván dodnes, a protože některé pasáže jsou nadčasové, přináší LUK plné znění tohoto dopisu.

Otevřený dopis prezidentu ČSSR Václavu HAVLOVI

Pane prezidente,

zajisté dostáváte v současnosti mnoho dopisů převážně oslavných, obdivných, souhlasných a podpůrných. Tento k nim rozhodně nepatří, ale pokuste se ho dočíst do konce.

Upřímně řečeno, nemám žádný hlubší důvod Vás oslavovat, obdivovat, souhlasit s Vámi, nebo Vás podporovat, a to i přesto, anebo právě proto, že jste se v souladu se sloganem šířeným Vašimi příznivci stal z disidenta prezidentem.

Nelze popřít, že jste v tomto směru získal velkou podporu, a to zejména mladých lidí, že to byli a jsou převážně oni, kteří provedli „sametovou“ revoluci a vyzvedli Vás a Vaše především chartistické druhy do významných funkcí.

Dnes připomínat, že přes proklamovanou demokracii byla na cestě za tímto cílem vytvořena atmosféra, které podlehli i poslanci nejvyšších zastupitelských sborů i národních výborů všech stupňů, a podpořili rekonstrukci orgánů, změnili zákony i prezidentský slib a zvolili Vás, prakticky z jediného kandidáta, prezidentem, že existuje klima, kde se lidé bojí říci svůj názor, protože, i když to odmítáte, je starý monopol moci nahrazován monopolem druhým, na věci nic nezmění. Podařilo se. Režim padl dokonce tak rychle, jak jste to sami ani nepředpokládali.

Nutno přiznat, že jste nejenom v tomto období, ale zejména před ním pracovali cílevědomě a promyšleně. Využívali zejména chyb bývalé moci, skládali kamínek ke kamínku do mozaiky protikomunistické revoluce a připusťme, nebylo jich málo.

Pocit neotřesitelnosti vycházející i z ústavního zakotvení vedoucí úlohy KSČ vedl k tomu, že se, řečeno Vašimi slovy, totalitní režim odnaučil i hájit a bránit. Ne ozbrojenou mocí, vodními děly a pendreky, ty občas použity byly, ale především silou svých myšlenek a ideálů. A ty má, ať se to komu líbí či nikoliv, ve svém jádru jedině socialismus a je neodpustitelné, a v tom s Vámi souhlasím, že byly pošlapány příživníky, korupčníky, ale i lidmi dvojí tváře. A aby bylo jasno, nebyli to jen komunisté a funkcionáři, ale i další, z nichž mnozí se již dnes opět dokázali orientovat, převléknout kabát a dopracovat se do čela pelotonu obrodného procesu.

To a ještě mnoho dalších okolností přispělo, že především mladí lidé začali velice citlivě a také spontánně vnímat a hlouběji se zamýšlet nad pojmy svoboda, demokracie, požadovat nápravu chyb a nedostatků. Když jim to nenabídla a nedala dostatečné záruky tehdejší moc, přijali je od Vás. Vzbudili jste naděje, ale stejně jako ti před Vámi až konkrétní činy prověří a přesvědčí o upřímnosti Vašich myšlenek a snah.

Otevřeně řečeno, Vaše první kroky v prezidentském úřadě tomu příliš nenasvědčují. Považujete snad Vy anebo ti, co Vám připravovali novoroční projev, za šťastný začátek, když označíte Vaše předchůdce v posledních čtyřiceti letech, byť nepřímo, za lháře?

Je to Vaše právo, a nikdo ho nemůže zpochybňovat. Ale komu jste pomohl tak širokou amnestií? Pronikají k Vám vůbec informace, jak všichni ti, Vám vděční, využívají získané svobody? Sám jsem hned druhý den se svojí nezletilou dcerou pocítil Vaše dobrodiní při setkání s recidivistou. Uvědomujete si, že vedle obav o práci i nemožnosti ji sehnat, zejména pokud se týká bývalých funkcionářů a pracovníků aparátu KSČ, ROH, národních výborů, Bezpečnosti apod., se vytváří psychóza strachu o holý život? Má snad toto být začátek mravní obrody společnosti?

Často připomínáte a vyzvedáváte sám i Vaši nejbližší spolupracovníci přednosti buržoazní demokracie a pluralitního systému první republiky. Myšlenkově i prakticky se, a zřejmě ne náhodou, vracíte do období, jak ukázal i snímek natočený o Vašem raném dětství, jsa obklopen dostatkem, péčí rodiny a služebnictva, kdy se dělala Masarykova politika Hradu, plná ideálů humanismu, v praxi však ozbrojenou silou pošlapávána, nechávajíc za sebou mrtvé a zmrzačené dělníky a rolníky u Duchcova, v Bratislavě, Mostě, Krompachách, Praze, Frývaldově, Trenčíně, Dubové, Hlohovci, Adamově a mnoha dalších místech. Četníci neváhali spustit palbu proti účastníkům krajského srazu mládeže 20. 4. 1930 v Radotíně, kde byla postřelena děvčata ve věku 13-24 let.

Nechce se věřit, že by pan prezident Masaryk o tom nevěděl. Vždyť v mnohých případech bylo vyhlašováno stanné právo. Jak se to slučovalo s jeho mravním kodexem? Zeptejte se těch, co „zlatou“ první republiku zažili a živili se rukama. Ještě jsou naštěstí mezi námi. Co Vám asi odpoví? Že v té době byli tak svobodní, že mohli vykořisťováním a hlady zemřít, a to kdykoliv a kdekoliv. Bída, žebrota, útlak. To není vymyšleno nebo vytrženo z komunistické propagandy, uvedené příklady snad vypovídají jasně. Jsou to zkušenosti i mých rodičů a starších sourozenců. Já v takové rodině na rozdíl od Vás vyrůstal. V dělnické kolonii ve dvou místnostech bez příslušenství. Pochopitelně u toho nebyly filmové kamery, které točily naše dětství. Vždyť chyběly prostředky na pouhé živobytí.

Nejinak se vedlo statisícům našich občanů, kteří navíc, pokud v té době projevili „socanský“ nebo nedej bůh, ateisticky řečeno, komunistický názor, byli prvními, kteří byli bez práce, procházeli „komfortními“ vězeními, a tisíce později fašistickými lágry.

Také k nim to dovedli dnes vzpomínaní a oslavovaní představitelé buržoazní demokracie, když v podmínkách široké politické plurality, spíše však hašteřivého politikaření, odevzdali republiku Hitlerovi. Oni, především všichni ti představitelé „horních deseti tisíc“, napomohli nejstrašnější válce v dějinách lidstva – fašistické diktatuře a genocidě. Nejsou snad Lidice, Ležáky, vyvražděné a vypálené partyzánské dědiny na Slovensku dostatečně varující? A k tomu se máme vracet? A ještě předtím, jak jste se osobně vyjádřil v prosincovém dopise do NSR a s Vámi i ministr zahraničí Dienstbier, se omluvit sudetským Němcům? Pak již jen zbývá vrátit jim jejich majetky a území. Kladu si otázku, jak by asi reagoval prezident Edvard Beneš, který dohody o odsunu Němců podepsal? To nebyl komunista.

O jakou republiku vlastně půjde? Vaše závěrečné vyznání na Nový rok 1990 mě osobně, a jistě nejsem sám, v tomto směru nepřesvědčilo. Slova jsou slova, konkrétní počínání jak v politické oblasti a zejména první kroky v národním hospodářství uvnitř i vně nasvědčují o něčem jiném. Povede podpora soukromého podnikání, příchod zahraničního kapitálu, přechod na tržní mechanismus, odklon od RVHP apod. k žádoucímu, jak často slýcháme, zaujmutí vyšších pater v Evropském domě? Nejsou zkušenosti Jugoslávie, Polska a Maďarska opačné? Kdo touží po jejich morální i faktické bídě, po nezaměstnanosti?

Namístě jsou ještě další otázky, které vyvolávají znepokojení. Jak daleko je při takovémto přístupu doba, kdy budou akty znárodnění z let 1945 a 1948 prohlášeny za neplatné a majetek se vrátí opět do soukromých rukou? Jakým směrem se asi dnes ubírají práce na nové Ústavě, a půjde ještě vůbec o socialismus?

Jak rozumět Vašim novoročním slovům, že „stát, který se nazývá státem dělníků, dělníky ponižuje a vykořisťuje“ a dále „ponížil člověka na výrobní sílu a přírodu na výrobní nástroj“?

Myslíte, že lze z historie vymazat, že to bylo právě Gottwaldovo vedení strany a státu, které otevřelo cestu ke skutečné mravní obrodě společnosti, rovné, důstojné, bez vykořisťování, ponižování, k pozvednutí kultury a ducha tohoto národa? Ono se zasadilo o sociální vymoženosti, právo na práci, bezplatné školství a zdravotnictví. Zahraniční politiku opřelo o SSSR, který na rozdíl od bývalých západních spojenců naše naděje a tužby nezklamal, měl rozhodující podíl na našem osvobození v roce 1945.

Zatímco Vy jste trpěl za svůj rodinný původ, později napsal několik her a usilovně se zabýval destabilizací komunistického režimu, daly se miliony lidí do pohybu při poválečné obnově Československa, aby vybudovaly republiku se skutečnou vládou lidu.

Rostly fabriky a díla, mnohé s ohromným nadšením a nasazením jako stavby mládeže. Byly vystavěny statisíce bytů, školy, školky, jesle, přibývalo kulturních stánků, zařízení pro nemocné a staré spoluobčany. I když v potu tváře a ne bez bolesti zrodilo se socialistické zemědělství, které dnes zabezpečuje z více jak devadesáti procent naši soběstačnost v potravinách. Na rovnoprávném základě se řešil vztah národů a národností a kdo chce vidět, tak musí přiznat, jakým skokem prošel vývoj na Slovensku, odkud za dob první republiky odešly do emigrace tisíce lidí, ne toliko z politických, ale z existenčních důvodů, protože tzv. politika čechoslovakismu jim neumožňovala ani holé přežití.

Ne, nikdo nepopírá, že se to neobešlo bez chyb a přehmatů. Je však správné a historicky objektivní nevidět a špinit vše pozitivní? Necítí snad lidé jako urážku svého úsilí, když se jim podsouvá různými způsoby pouhá negace? Jste přesvědčen, že souhlasí s tím, co jste napsal v roce 1975 bývalému prezidentu Gustávu Husákovi, že k podpoře režimu je hnal pouze strach?

Většina lidí je pro politiku spolupráce a porozumění národů. Kdo by nepodporoval hledání cest k zabezpečení míru. Ať padají předsudky i přehrady mezi státy, národy a národnostmi. Nelíbí se mi však, jakým způsobem jsou dnes prezentovány historické kroky k zabezpečení naší poválečné existence, ať již jde o postavení zařízení na našich hranicích nebo například Berlínské zdi. Byla snad iniciativa na naší straně? Kdo hrozil horkou válkou, pak jejími studenými produkty a prostředky?

Spolu se statisíci příslušníky pohraniční stráže jsem více jak dva roky kolem „železné opony“ šlapal. Nestydím se za to. Ba co dím, jsem na to hrdý. Říkáte, že nikdo nesmí být zapomenut, kdo se zasloužil o dnešní svobodu, a připomínáte Vaše oběti. Já se však ptám, lze zapomenout na stovky zmrzačených či mrtvých kamarádů z „čáry“? Nebyly snad těžké ztráty v bojích s banderovci, sudeťáky, vlasovci, rozstřílené a zohavené mrtvoly lidí, toužících po lepším zítřku? Nebyly Babice a ostatní místa, kde se vraždilo? A ve jménu koho? A kdo na to nejvíce doplácel? Převážně prostí pracující lidé. To byla také padesátá a pozdější léta.

Píši vám tyto řádky i přesto, že mě nejbližší okolí od nich odrazuje a bojí se následků. Já nikoliv. Vždy jsem byl zvyklý, jak se lidově říká, na svá ústa vyjadřovat otevřeně co si myslím, jako dělník, komunista, funkcionář KSČ. Netvrdím, že to bylo jednoduché, ale dvě tři stovky, přízeň či nelibost nadřízených, mně nikdy nezabránila kritizovat nešvary, potírat nezákonnost, bojovat s lidmi, kteří si, a v tom s Vámi souhlasím, skutečně mysleli, že s rudou knížkou jde vše.

Dovoluji si napsat i proto, že mi to umožňuje především čistý štít. Ve svém životě jsem se díval nejen okny letadel, ale především jsem si zakládal na práci mezi lidmi. Žil s jejich problémy, sdílel zlé i dobré. Ač jsem zastával poměrně vysoké funkce, nejsem obklopen majetkem, ale běžným standardem. Neživili jsme se v rodině ani ekologicky čistými potravinami, ani speciálně vykrmenými prasaty. Služeb Sanopsu jsme využívali rozhodně méně než většina funkcionářů KSČ i jinostraníků, bezpartijních, včetně národních umělců. Někteří zde často požadovali péči i o své děti, vnoučata a příbuzné. Nyní dokonce mnozí pomlouvají a za velmi zábavné považují, jako například pan Miloš Kopecký, že mu zde k úplné spokojenosti chyběly pouze „lehké“ sestry.

Dnes po více jak dvacetileté profesionální, a já se nebojím říci poctivé práci mám já a se mnou tisíce dalších existenční starosti. Vím, měli jste je také. Nám však patrně nikdo nebude nic poukazovat na devizová konta či udělovat ceny.

Přesto zůstávám optimistou, protože věřím, že své rodiny uživíme a hlavně, že i v podmínkách pluralitního systému se v politickém boji prokáže životaschopnost socialistických a komunistických myšlenek, za jejichž prosazení dám jistě nejen já všechny své síly.

Píši v úvodu, že nemám hlubší důvod k Vaší oslavě, obdivu, souhlasu či podpoře. Vyznal jsem se jen zčásti z toho, s čím s Vámi nesouhlasím. Plně však podporuji Vaše stanovisko, že chcete být prezidentem dočasným, dle Vašich slov, pouze do svobodných voleb.

S pozdravem

Pavel Pilný

V Brně 7. 1. 1990

P.S. Otevřený dopis zasílám sdělovacím prostředkům. Nebude-li zveřejněn, rozšířím ho dle Vašeho receptu.