MILAN BLAHYNKA

Hned v prvním odstavci impozantní knihy ČESKÝ LITERÁRNÍ SAMIZDAT 1949-1989, edice, časopisy, sborníky (Nakl. Academia a Ústav pro českou literaturu AV ČR, Praha 2018, 612 s.), kterou vytvořil Michal Přibáň a osmičlenný kolektiv, čte se věta, která signalizuje, že jde o dílo seriózně se snažící přispět k poznání významu jednoho ze tří proudů, na něž se po roce 1968 rozpadla naše národní literatura: „Všechny tři proudy české literatury se během dvaceti let normalizačního režimu rozvíjely, všechny – byť v nestejné míře – přinášely umělecké hodnoty i prohry a všechny dnes historikům nabízejí zajímavé příběhy a otázky.“

Důkladná rozsáhlá sedmidílná úvodní studie právem vykládá a dokládá, jak obtížně se vymezuje a definuje český literární samizdat, podává jeho historii, způsoby výroby, financování, distribuce a obrany proti perzekuci. Jak vyplývá z textu řady hesel, zaznamenávajících nemalý slovenský podíl na českém samizdatu a český na slovenském, vnucuje se otázka, zda nebylo možné a věcně adekvátnější připravit knihu Československý literární samizdat 1949-1989 už proto, že některé samizdatové edice, časopisy a sborníky byly dílem literárních skupin výslovně československých. Slovenské samizdatové iniciativy a projekty byly méně početné než české, zato vynikaly v umění průniku do zahraničí.

Jak ani mimořádně náročná heuristická práce doposud není s to se ještě dobrat definitivního poznání některých samizdatových edic, časopisů a sborníků, ukazuje například heslo Koruna (1972-1974), které napsal sám Michal Přibáň spolu s Veronikou Košnarovou. Podle tohoto hesla „počet vydaných čísel není spolehlivě znám“, neboť „doložena jsou čísla I, II (červen 1973) a V (září 1973) v rozsahu 13-37 formátu A4“. Heslo oprávněně konstatuje, že „není zřejmé, zda i nedokončené svazky redigované jeho“ (Veselského – Jiří Veselský „posléze převzal“ redigování edice iniciované Pavlem Řezníčkem) „přáteli byly započítány do číslování (v tom případě by některá čísla řady nemusela v definitivní podobě vůbec existovat), a pokud se je podařilo dokončit, jakém nákladu byly rozmnoženy a komu rozesílány. Z porůznu publikovaných vzpomínek vyplývá, že v srpnu 1974 Veselský pořídil přinejmenším jeden exemplář čísla VII-VIII (43 stran) a uvažoval o náplni svazků IX a X“.

Nuže, jeden exemplář dvojčísla VII-VIII (40 nečíslovaných listů strojopisu, z nichž některé jsou popsány strojem i na rubu) mi Jiří Veselský poslal a tam se na třetím listu od konce čtou Dílčí poznámky místo společných manifestů, které napsal Leo Bacon Slanina, navíc „místy doplnil, ve smyslu autorově rozvedl a o charakteristiku prací L. B. S. rozšířil J. V.“, tedy Jiří Veselský. Podle těchto Dílčích poznámek „čísla III a IV v tuto dobu nejsou ještě hotová“. K textu hesla, že Veselský ještě „uvažoval o náplni svazků IX a X“, lze dodat, že vyšel (a dostal jsem) ještě dokonce svazek XI s názvem Fyzikální pole a s údajem „brno, podzim-zima 1974“. V dosud nezpracované a nepřehledné literární pozůstalosti Veselského zatím hledám marně svazky III, IV, VI, IX a X, zato jsem našel dvě složky neuspořádaných strojopisů různých formátů, zčásti nečistopisy i pouhé útržky: Koruna, připravené a nevydané) a Koruna, koncept svazků XIV-XV.

Případ Koruny (svazek I – jen s údajem edice koruna – celý zabíralo Dvanáct básní, které vesměs napsal Jiří Veselský; byla to tedy edice jedné malé sbírky, ještě ne sborník textů přátel Pavla Řezníčka a Jiřího Veselského; další čísla vycházela pravidelně s výstižným označením pracovní – event. ineditní – pracovní sborník), je jistě extremní, nicméně prozrazuje, jak velké úsilí musel Přibáňův kolektiv do vzniku knihy investovat a jak nepochybně i jiná hesla nepředstavují už uzavřenou těžbu ve veřejných a hlavně soukromých archivech. O vynaloženém úsilí vypovídá i Jmenný rejstřík. Ač nečerpá z rubrik Prameny a Literatura, zabírá v knize strany 562-612 a uvádí přes pět tisíc jmen!

Nad bytelnou bichlí o samizdatu se ovšem rojí nápady. Publikace samizdatu zřídka přesahovaly náklad 10-12 exemplářů, počítaly s miniaturní čtenářskou obcí a jen nejúspěšnější z nich byly dále porůznu rozmnožovány druhotnými opisy (tzv. divoký samizdat).

Nelze už proto chápat samizdat jako bezděčný výcvik na fatálně mizivé náklady v knižní produkci po zániku státního velkoobchodu a přechodu k volnému trhu? Nebyl předzvěstí a průkopníkem podivuhodně rychlé privatizace národní literatury a její degradace na věc soukromou? Nebyl předchůdcem rozdrobení na literární produkci krajovou, okresní, lokální? Na místní úrovni je snadné vydávat se za básníka a dokonce pořádat soutěže, vyhlašovat vítěze a udělovat ceny. Nebyl samizdat konečně – spolu se záplavou konzumního čtiva přeloženého i z domácí produkce ve většině knihkupectví a taky vedle svérázného pojetí postmoderny – motorem rezignace na hodnoty? Neboť v rodinném a přátelském kruhu často docházejí uznání i texty básnicky nedotvořené, ba přímo nicotné. Kolik samizdatových edic bylo toho díky náročným osobnostem v jejich čele zcela ušetřeno?

Jestliže samizdat v tom všem předběhl, aniž to tušil a aniž si toho přál, osud literatury po tom, co se s ním jeho protagonisté rozloučili, zas jednou se potvrdilo, že literatura podivuhodně předcházívá život.