BEDŘICH STEHNO
Nejde mi z hlavy
Chopinovo srdce
ponořené do nádoby s koňakem
a zazděné ve varšavském kostele
svatého Kříže
Nejde mi z hlavy
ta dívka v rozevláté sukni
tančící rock ve studentské menze
která měsíc nato podlehla meningokoku
Nejdou mi z hlavy
rozesmáté oči lidí
které jsem potkal
v jejich šťastných chvílích
nebo o kterých jsem slyšel
Nejdou mi z hlavy
mé dny
ani ty na které jsem dávno zapomněl
ale které si nesu pořád v sobě
Nejdou mi z hlavy
děsy a běsy dějin
ani všechny šibřinky
koláčky všechna ta uzdravení
a tance
Snad nejvíc mi ale nejde z hlavy
modrá fotka Země
pořízená z Měsíce
na které po Chopinově srdci
v nádobě s koňakem
zazděné do pilíře kostela
svatého Kříže ve Varšavě
není ani stopa
Myslím na své staré básně
a divím se vlastním metaforám
Dneska mě takové nenapadají
Sedím u kávy v Pařížské ulici
kolem luxusních obchodů
se vznášejí ženy jak třpytky
déšť smývá z chodníků prach
Jara je letos málo
poezie ještě míň
i bezdomovec promočený lijákem
vyžebral méně
Myslím na své staré básně
třpytky se na chodníku vyhýbají několika feťákům
a mně se vybaví v paměti
banální verš mé mladistvé básně
kterou jsem tenkrát
spálil plamínkem zapalovače
Svět je hořká čokoláda
Jsme zrnka
nasypaná do kávového mlýnku
Jsme voda
padající v kapkách z lopatek mlýnského kola
Jsme vzduch
tlučený křídly
letícího motýla
Země nám podává dalamánek
Obloha nabízí ptáky
Stromy stín
Vychází to
tak nějak
fifty fifty
Jen ten konec
je nějaký divný
Něco mezi cosi a nic
Když ale přichází večer
a začne se stmívat
nikdo neumí vyhlížet příští den
tak jako my
Když u moře
nastanou letní dny
vyplouvají na hladinu štíhlé plachetnice
příděmi míří do zrcadel a střepů
na křídlech padáků
plují vzduchem opálení chlapci
a křivolaké uličky osad
darují nezištně stín
tehdy
lidem u kavárenských stolků
taje v kalíšcích zmrzlina
sklenice vody se rosí
prsty rozplétají
a všichni říkají
Krásné dny
a nikoho ani nenapadne
že možná právě teď
vychází z nedaleké Getsemantské zahrady
jakýsi
Jidáš
Jen někdy se podaří
napsat dobrou báseň
Jen někdy
cvrnkneme kuličku štěstí
přímo do důlku
Jen někdy
položíme své srdce na dlaň
a dáme ho všanc
pro potřebnou věc
Zdá se
že všechno
je jen někdy
Ale
na fresky toho moldavského malíře
kterými vyzdobil stěny
dvacet roků nepoužívané márnice u Tábora
a pod které napsal
Pamatuj na život!
bychom neměli zapomínat
nikdy
Stál jsem na okraji Vesuvu
a žasl jsem
Vešel jsem do sálu Ermitáže
mezi obrazy impresionistů
a oslepl jsem
Hleděl jsem na Michelangelovu Pietu
v bazilice svatého Petra
a uvěřil jsem
Prožil jsem dny
byly jak stůl s bílým ubrusem
stál uprostřed zahrady
na něm sklenice grepové šťávy
kolem hráči s kartami v rukách
jak varovnými listy osudu
ale necinknuté
u stolu nebylo slyšet „malá dává“
protože se to rozumělo samo sebou
jako se rozumělo
že nezáleží na tom
jak je hra dlouhá
ale jak je zahrána
prožil jsem takové dny
a byly nade vše