Ludvík Vaculík na IV. sjezdu Svazu československých spisovatelů v červnu 1967 prohlásil, že „za dvacet let nebyla u nás vyřešena žádná lidská otázka“.

Jakou lidskou otázku podle Vás vyřešil a jakou nevyřešil za třicet let kapitalismus?

 

Dva problémy:

Za prvé u nás kapitalismus není. Krátký pokus mezi r. 93–96 na to nestačil. Žijeme eurosocialismus, což je jen jiná podoba „státního kapitalismu“ sovětského typu.

Za druhé: Skutečný kapitalismus se „řešením lidských otázek“ – na rozdíl od socialismu – nezabývá. Smyslem je co nejširší prostor pro lidskou svobodu. To se ještě nikde nepodařilo. Stejně jako se nikde nepodařilo vytvořit socialismus. Obojí jsou zjevně utopické představy, zakrývající snahu skutečných vládců moderního světa o totalitní vládnutí. Lidská otázka je pojem filozofický respektive náboženský.

PETR HÁJEK

 

Kapitalismus neřeší žádné lidské otázky, jen záležitosti zisku.

MARTA FRANCOVÁ

 

K mnoha nevyřešeným otázkám přibylo mnoho dalších, které čekají na začátek dalšího poločasu. Zejména když i účastníci Listopadu hovoří o mafiánských 90. letech, která se protáhla do dalšího tisíciletí.

SLAVOMÍR RAVIK

 

Oceňujem presnú terminológiu anketovej otázky, pretože 30 rokov médiá hlavného prúdu ohlupujú verejnosť, že od 17. novembra 1989 žijeme v demokracii, ale v skutočnosti sme sa ocitli v kapitalizme, ktorý je svojou podstatou nekultúrny, agresívny, militaristický a zameraný proti ľudskosti. Sotva možno hovoriť o vláde ľudu (demokracii), keď sa o účasť na riadení spoločnosti, teda o priazeň voličov nemožno úspešne uchádzať bez pozadia vplyvných zákulisných finančných skupín. Kapitalizmus degradoval väčšinu ľudí na bezduchú manipulovanú masu, ktorá si ani neuvedomuje, v akej riskantnej situácii sa nachádza ľudstvo balansujúce na hrane zániku civilizácie len kvôli zištným záujmom výnosného zbrojného priemyslu.

PAVOL JANÍK

 

Dal lidem iluzi svobody a vzal jim realitu svobody.

PETR ŽANTOVSKÝ

 

Nevyřešil žádnou, ale kupu jich přidal.

LUBOMÍR MAN

 

Kapitalismus nejenže žádné lidské otázky nevyřešil, ale další problémy nadělal! Podle mne si občané v listopadu 89 nepřáli, aby se rozkradlo národní bohatství, aby Češi dostávali almužny za svou práci ve srovnání se západními státy, aby se likvidovaly československé státní normy a z ČR se stal předražený odpadkový koš Evropy. Ze základní lidské potřeby – bydlení – se po třiceti letech kapitalismu stal pro mnohé nedosažitelný sen. Do kteréhokoli odvětví se podíváme, tam je problém. Pěkná bilance 30 let, ne? 

KATEŘINA KONEČNÁ

 

Protože v Evropě už řadu let není kapitalismus tak, jak ho známe z 19. a první poloviny 20. století, ale nastoupil moderní socialismus, vidím ten problém z jiného úhlu. To, co se řeší a neřeší, nejsou skutečné otázky, které by lidstvu nějak prospívaly, ale je to sociální anarchie.

VLASTIMIL VONDRUŠKA

 

Téměř vyřešil otázku zaručené svobody názoru a podnikání, volnosti trhu a celosvětových kontaktů, svobody parlamentních a jiných voleb, svobody činnosti politických stran, náboženských organizací a církví, svobody tisku a vůbec médií, v části společnosti i svobodu životního pocitu. Neomezil utajovaný i otevřený rasismus, znejistil podstatně sociální jistoty zaměstnaných lidí, nevyřešil postavení tzv. lidí vyloučených, zhoršil stav zdravotnictví a školství, rozdělil neslýchaně různé vrstvy společnosti a vytvořil stav sociální nesouměřitelnosti, otevřel cestu k oligarchickému systému, znejistil důvěru v soudnictví i v demokratický systém, nacionalismem marně řeší ztrátu společné vize, spotřebitelstvím uvízla v ideologiích bez etických hodnot. Kulturu a umělecká díla, zejména literaturu a film, začíná ovládat věcná popisnost a naivní realismus. Je to společnost odpoutaného individualismu a v hodnotové krizi. Není to ale česká zvláštnost, krizové rysy cloumají celou západní civilizací.

Pozitivní je, že je to stále ještě společnost otevřená řešením a změnám, jak o tom svědčí například tato anketa.

EVA KANTŮRKOVÁ

 

Vyřešil určitě minimálně 2 otázky: Zda bombardování může být i humanitární (ano) a zda je důležité rozlišovat čisté a špinavé peníze (ne)…

A nevyřešil minimálně opět dvě otázky: Jak dlouho bude trvat lidem zapomenout, že předchozích 40 let mělo i dobré stránky (stále ještě někteří nezapomněli) a Jak vrátit do srdcí českých neznabohů opět opium lidstva (ideálně katolické).

ZDENĚK ŠTEFEK

 

Kdysi pokrokový kapitalismu je dnes už neslučitelný se životem. A jeho resuscitace nám všem přijde draho. Jeden příklad za všechny: globální oteplování národa. Dřív jsi narazil na teplušku leda v legionářských románech! Zbude nám jen bolestivé rozmnožování dělením pod dozorem čipů, mletý chleba a la tatarský biftek, svíčková z nedohořelých svíček, KFC ta pravá chuť Ameriky, proklatě nízký kouř z koltů, bzdění pouze ve vzduchotěsných místnostech a kálení výhradně do přinesených nádob!

Krátkodobou paměť si lze koupit: nositelé všech těch řádů za práci pro socialismus se chlubí, že těsně před začátkem nového letopočtu uveřejnili inzerát-blahopřání Ferdovi Havloviči Vaňkovi.

Z rozprodané země udělali hnojník. Zaseli zlobu a vzešlo šílenství. Svoboda už byla.

KAREL SÝS

 

Kapitalismus tady není od toho, aby řešil lidské otázky, ale aby dával nelidské odpovědi.

JAN KELLER

 

Kapitalismus jednu lidskou otázku vyřešil jednoduše. Neodvratně totiž spěje k démonickému „konečnému řešení“, jak je pojmenovali již nacisté, nebo k čemusi hodně podobnému. V jednom surovém a záměrně mnou zde nejmenovaném filmu mají důchodci budoucnosti povinnost se navzájem vyvražďovat. Zatím dystopie, uznávám, ale mezi absolutními sobci roku 2050 by mohlo i na to dojít. Protože kapitalismus je sobectví a řešení ne otázek lidských, ale otázek ekonomicky nelidských.

IVO FENCL

 

Kapitalismus se podle mne ocitl ve své poslední fázi, kdy se naplno ukazuje jeho neslučitelnost s humanismem a demokracií – protože kumulace zisku úzkých skupin je v přímém rozporu se zájmy většiny. Dokonce bych si dovolil tvrdit, že jediná otázka, kterou tento systém s naléhavostí větší než velkou nastolil, zní, zda je lidstvo vůbec schopné přežít.

MAREK ŘEZANKA

 

Kapitalismus se po roce 1989 úspěšně vypořádal s neblahým dědictvím po předcházejícím režimu, totiž s jeho pojetím dostupnosti bydlení. Pomocí pouček o trhu rozmetal, co se dalo. Zatím se nedaří na troskách stavět, protože chybějí ryze kapitalistické nástroje.

Komunista Vaculík v roce 1967 zmalomyslněl a ztratil víru v pokrok. Kapitalismus uspěl, i když ne systémově, se zaváděním sociálních a jiných podpor, které dřív nebyly zapotřebí. 

JIŘÍ JÍROVEC

 

Washingtonským konsensem zavedený systém řízení zemí/národů poražených ve studené válce nemá asi s Vaculíkovými představami o kapitalismu (přechodném modelu sociálního státu) mnoho společného.

Jaképak řešení lidských otázek: Vítěz bere všechno, pomocníci byli odměněni, starý státní management odstraněn, nejlepší aktiva předána, zbytek ponechán k postupnému vyhnití. A lid dostal, co mu patří, asi to heslo o pravdě a lásce.

PAVEL ČECH

 

Lidskou otázku či lidská práva dnes komentuje kdekdo. Je módní tvrdit, že jsme v této oblasti dosáhli nevídaných úspěchů. Svobodou slova počínaje a právem na soukromé vlastnictví konče. S tímto nyní nemíním polemizovat. Jistě to za mne udělají jiní. Připomenu jinou skutečnost. Jako lékař se setkávám s přesvědčením lidí, že mají právo na nejlepší léčbu. Není to tak. Mají právo jen na nejlepší léčbu, kterou jim je systém ochoten uhradit. A tak je to s každou lidskou otázkou. Lidské otázky budou vždy narážet na mantinely ochoty těch druhých. Vyřešeny tedy nebudou ještě velmi dlouho.

MICHAEL DOUBEK

 

Lidská otázka je věčná a stále živá, to Ludvík Vaculík dobře věděl, ale upřímně řečeno žádná otázka netne tolik do živého tak do hloubky jako právě tato. Jestli se pohne tak jako balvan, jednou za tisíc let, krůček po krůčku a bude to spíše při erozi nebo při potopě. Krize v oblasti humánní je vleklá a všudypřítomná. Otázku a nejen tuto, která se zdá být téměř zásadní, řeší filozofové, kterých není mnoho, a jsou to tvrdé palice, jež chodí často okolo horké kaše, ale řeší ji stále také každý z nás. Kolik má facet, tolik tváří. Od revolucí se očekává odpověď, ale domnívám se, že tak hned nepřijde a nevím, jestli vydržíme čekat, nejsme totiž zrovna příliš trpěliví a rozhodně nehrajeme pasiáns, ale spíše ruletu!

MOJMÍR SOUKUP

 

Prozatím se lidská otázka – otázky stále řeší a řešení není v dohledu. Poněkud kostrbatě hledáme a hledáme, v záplavě pravd a polopravd se suneme pouští zvolna kupředu, víme, že pokud se někdo má dobře, druhý se má hůře. Až pravda zvítězí, staneme se konečně vědoucími lidmi, milujícími bližní i tento nám vyhrazený maličký svět.

VÁCLAV DUŠEK

 

Odpověď na mnohé otázky dneška je komplikovanou záležitostí. Většinou schází objektivní přístup, rozhoduje politická orientace. Mnohým současníkům pomohla k různým kormidlům. Nikoli odborné znalosti, schopnost vést plavidlo ke smysluplnému cíli. Staré chyby jsou opakovány jako samozřejmost, umělci jsou zase hodnoceni především podle občanských postojů. Současný kapitalismus je schopen dlouho řešit, ale nikdy nevyřešit žádný zásadní problém. Za vším vězí manipulace, prospěchářství, intriky, servilita, všemocná otázka peněz. Nadnárodní vlivy. Hodně se hovoří o ochraně klimatu. Zajisté jde o závažný problém. Pořádají se různé konference. Mnohdy působí zmanipulovaně, dochází k trapnému zneužívání dětí. S neuváženými postoji se střetáváme i na vlastním hřišti. Cui bono? Ochrana klimatu ano, ale bez devastace ekonomiky. Postačí kůrovci. O zásadních otázkách by měli rozhodovat výlučně odborníci.

V kulturní oblasti je markantní, že nebylo vyřešeno téměř nic. Hodně se investuje do památek, ale zase s nadsázkou – každá ves chce mít vlastní rozhlednu, vlastní trosky dávné tvrze. Budiž, snad to ovlivňuje vztah k rodnému kraji. Stranou zájmu však zůstává to nejdůležitější, s čímž se denně střetáváme: živá kultura. Víme, co zůstalo po předcích. Co však zůstane po nás? Živé kultuře se pozornosti hrubě nedostává. Libovat si mohou veřejnoprávní televize a film. Pomiňme úvahu o kvalitě, to je samostatná parketa. Podpora české literatuře nebo divadlu je zanedbatelná. Často je argumentováno průměrnou mzdou. Příjem většiny herců má blízko k příjmům nepedagogického personálu ve školách. A literatura? Jeden konkrétní příklad: Opravdu nikomu nevadí, že v důstojné samostatné podobě je v této zemi k běžnému dostání pouze jeden skutečně literární časopis?

FRANTIŠEK UHER

 

Již před dvěma dekádami let konstatoval filozof Karel Kosík, že „zkušenost s ekonomickou transformací ukázala, že restaurace kapitalismu nevyřešila ani jednu z podstatných otázek současnosti, pouze je všechny zatemnila nebo odsunula, a nepřímo tak vyzvala kritické myšlení, aby nemeškalo a dalo se do práce.“ Na této odpovědi není ani dnes co upravovat. Snad jen, že mnohé se prohloubilo a v skutek uvedené kritické myšlení si dává sakra načas. Ovšem přirozeně také záleží na naší optice, co považuje za ony „lidské/podstatné otázky“ a v jakém rozpoložení se nacházíme. Ze sociálního inženýrství jde i strach. Přes všechno je ale život až mrazivě krásný.

MICHAL MACHÁČEK

 

Ne, ne, nekonal se „socialismus s lidskou tváří“… A o nastoleném kapitalismu darmo mluvit. Stačí si jen promítnout, co se od války do roku 1989 vybudovalo (velkolepá vodní díla, moderní fabriky, školky, školy, tisíce bytů přidělovaných lidem zdarma, potravinová soběstačnost ve velmi dobré kvalitě – co dnes je BIO, tehdy byl standard).
Když tohle vyprávím na besedách mladým lidem, mají to za sci-fi. Já zase považuji za sci-fi, že se stokilometrový úsek dálnice OLOMOUC–OSTRAVA stavěl bezmála 30 let a dodnes se vedou soudní spory o kvalitu a cenu. Přitom na dopravní infrastrukturu za ta léta zmizely stovky miliard, ne-li bilionů korun. Výsledek: máme nejhorší dálniční síť široko daleko.
Vím, o čem mluvím, měl jsem možnost navštívit na osmdesát států světa a porovnávat. Bylo mi z toho srovnání smutno. A o cenách za nové byty a za nájemní bydlení vůbec, darmo mluvit. Natož o výši důchodů… Vězeňskou kouli hypoték ukovanou k nohám převážně mladých lidí na takřka celý život si mládež dosud vůbec neuvědomuje… To teprve přijde – až se stanou nepotřebnými, anebo třeba onemocní, což opravdu nikomu nepřeji.

FRANTIŠEK MANDÁT

Jediná, podle soudobé propagandy nepochybně základní lidská otázka, kterou u nás kapitalismus za třicet let beze zbytku vyřešil a na kterou si dobře vzpomínám, je otázka „Máte banány?“ Kdysi se totiž zmíněné exotické ovoce objevovalo v obchodech na Mikuláše a před Vánoci, ale jinak jen zřídka. A vždycky se na ně stály dlouhé fronty. To dnes jsou banány ve všech českých hypermarketech i mnohých vietnamských večerkách k mání 365 dní v roce a beze všech front! Ba co víc – bývají už levnější než brambory. Snad se je tedy Češi naučí jíst i k pečeným kuřatům a smaženým řízkům!

JAROSLAV ČEJKA

 

Otázka se jeví jako jednoznačná, ale odpověď na ni jednoznačná nebude. Podle Ludvíka Vaculíka a signatářů všemožných prohlášení a petic bylo vše jasné, socialismus nevyřešil jediný lidský problém, a ejhle, opravdu např. koncem šedesátých let měli studenti Francie, Německa i Československa zhruba stejné problémy, dané definicí slova „svoboda“ a autority, které se chtěli zbavit.

Ale nechme stranou mentální obrazy: většině lidí, alespoň ve městech, se za oněch třicet let jistě zvedla životní úroveň, jen menšina opravdu strádá (jen vidět není, neboť se za své strádání stydí – v režimní doktríně si každý může za svůj úspěch či neúspěch sám). Rostly platy, rozšiřovala se síť škol, takže dnes není žádný nepřekonatelný problém dostat se na školu střední ani vysokou, pokud nechybějí finance na živobytí nebo vůle si je vydělat. Rozšířila se nabídka zboží na trhu, a také se podstatně zvýšil počet obchodů a prodejních míst, pokud máte auto a zajedete si do měst. Rozšířila se dopravní obslužnost, byly vybudovány nové chodníky, rekonstruovány mnohé budovy a komunikace. To vše ve srovnání s rokem 1989.

Srovnejme si rok 1959 s rokem 1989, a stěží bychom mohli nezaznamenat podstatný růst životní úrovně. Rostly platy, zmodernizovala se také síť škol. Rozšířila se dopravní obslužnost, byly vybudovány nové komunikace (opakovat vše snad netřeba). Jen se toho postavilo nějak více než za těch 30 let tzv. svobodných, nová města a také dálnice D1, pokud si pamatuji. Jistě nebylo založeno tolik vysokých škol, možnosti cestovat do tzv. západního světa byly omezeny devizovými přísliby. Spisovatel byl osobnost, mnoho tvůrců působilo paradoxně ve svobodném povolání: v době svobody každý musí mít občanské povolání, aby se uživil, a literatura je „soukromou záležitostí“. Poslední třicetiletí v “péči o člověka“ nepředstavuje až tak velký „pokrok“, že?

A co léta 1929 až 1959? Změnil se režim hned několikráte, a to z československého, liberálního a kapitalistického na koloniálně protektorátní (válečný kapitalismus) a smíšený režim poválečné obnovy se změnil na tzv. lidově demokratický, formálně existoval socialismus až od roku 1960. Pokud necháme stranou události válečné, plundrování československé ekonomiky, servis zvláště východní „protibolševické“ frontě a genocidu, i po těchto třiceti letech se celkově zvýšila životní úroveň, úroveň služeb, spotřeby etc. etc., samozřejmě úměrně důsledkům let válečných, let strádání. Zdá se mi však, že existuje cosi jako technický pokrok, vůle k odstranění tíživé extenzity a intenzity práce a její nahrazení produktivitou a prosperitou, pokrok, jenž je na politicích, režimech, systémech a změnách nezávislý, resp. se prosazuje přes ně, tyto přesahuje, různé změny si někdy vynucuje a je nezastavitelný (snad jen s výjimkou katastrof přírodních, kosmických nebo jaderných).

Vulgárně a pragmaticky vzato: jistě bych dal přednost zubaři v roce 2019 před jeho kolegou s vybavením z roku 1989. A dentistovi z roku 1959 před většinou dentistů z roku 1929. A co auta, televizní obrazovky a nabídky pořadů? Nesrovnatelné. A přece mi to vše lidskost, humanitu jako celek nezakládá.

Kapitalismus jako takový samozřejmě nevyřešil a nemohl vyřešit jediný lidský problém, pokud „lidským problémem“ rozumíme nastoupenou cestu k vyšší humanitě a plnějšímu osvobozenému lidství (od bolesti, odcizení, chudoby). Menšině dal bohatství, většině motivaci k tomu, aby byli bohatí ještě bohatšími. Na druhou stranu: je možné vše kolem nás redukovat na pojem kapitalismus a realitu do roku 1989 na socialismus? Kapitalismus v podobě paralelní a parazitní ekonomiky existoval i za socialismu, a socialismus (ekonomická autorita státu, dotační politika, přerozdělovací procesy, extrémně daňové zatížení zboží a služeb etc.) stále existuje i v systému kapitalismu, jemuž se říká eufemicky „svoboda a demokracie“. Opravdu pravý, brutální kapitalismus poznávají např. ti, kteří jsou obětí exekucí, jež vyhánějí z domovů a zahánějí do bezdomovectví. Může jít o „výkon práva“ exekutora i o rozhodnutí soudu, lidskosti se nedovoláte.

Soudobá – zatím ještě částečně smíšená – společnost, v níž se objevuje ještě řada prvků a tendencí, které s kapitalismem nejen volné soutěže nejsou zcela kompatibilní (Evropská unie budí dojem podniku socialistického), společnost česká a evropská, generující mezi jiným gigantický nesplatitelný dluh, zatím nemůže být nazývána plně kapitalistickou. Až budou odstraněny všechny sociální programy, dotace, až se přiblížíme např. Spojeným státům, až je doženeme a předeženeme např. placením školného na vysokých školách nebo intenzitou exploatace pracovní síly (pokojská chápe jako součást své mzdy spropitné, tak milosrdně se k ní „dárce práce“ zachoval…), až člověka plně zredukujeme na sílu, která nemá ničeho než schopnost pracovat a takto se reprodukovat, teprve tehdy budeme moci mluvit o kapitalismu. A ptát se, zda tento kostlivec vyřešil nějaký lidský problém jinak než smrtí ekonomicky bezcenných.

ALEXEJ MIKULÁŠEK

 

Kapitalismus se vyjádřil k otázce osobní existence: Nejsme již součástí vzájemně solidární společnosti, která nás chránila proti propadu při ztrátě výkonných sil. Poučil nás, že jsme se ocitli v tvrdé soutěži individualistů pod heslem „urvi, co můžeš“; v aréně, kde se pěstuje snaha, kdo se nad koho povýší.

Vděčnost i frustrace z kapitalismu jsou ovlivněny okolnostmi, probíhajícími před našima očima na něm nezávisle. V pozitivním směru jej pozdvihuje technologický rozvoj, který nám nastoluje pocit blahobytu; proto jej mnoho lidí chválí. V negativním smyslu jej hyzdí rozvoj demoralizace a dekadence, které mu v celkovém dojmu ubližují, přestože nejsou jeho vlastním produktem, ale odpudivou nešťastnou koincidencí.

Zavedení kapitalismu u nás současně zodpovědělo, že lidé jsou nepoučitelní. To, že důvodem zavedení socialismu byla potřeba vyprostit se z kapitalismu, národu uniklo. Místo toho, aby opravoval socialismus k podobám svobodným a velkorysým, vydal se na cestu o 70 let zpět, aby celý proces uvedl opět do nové recyklace.

PAVEL KALVACH

 

Domnívám se, že prohlášení Ludvíka Vaculíka platí nadále. Je snad možno pouze pochválit možnost cestování za hranice. Na druhé straně je však hrůznou skutečností uplatňování „lidských práv“, např. právo dítěte zvolit si vlastní pohlaví, právo zloděje nebýt při krádeži vyfotografován a právo sexuálního násilného vraha odmítnout nabídku dobrovolné kastrace. RADIM UZEL

 

Lidská otázka… Strašně široký pojem, stejně jako lidská práva formulovaná Listinou základních práv a svobod. Co je jinak za posledních 30 let, co mě napadá hned, aniž bych musel vzpomínat?:

Svoboda vyznání už není pouze proklamovaná. Svobodně můžeme vyznávat jakéhokoli boha, který nenabádá k nenávisti k druhým.

Pokud na to máme (peníze, zdraví, zájem), můžeme cestovat, kam se nám zlíbí, a poznávat krásy a kulturu cizích zemí.

Formálně tu máme svobodu slova, projevu. Pokud však slovo nesouzní s mainstreamem, je ignorováno. Výjimku činí Haló noviny, do jisté míry Literární noviny a některá nezávislá internetová periodika. Vše ovšem jen na způsob Hyde Parku, vykřičet se na domácím dvorku, dále hlas zpravidla nedolehne.

Naopak zaručeno už není právo na spokojený, slušný život. Jde nejen o finance a střechu nad hlavou. Společnost zhrubla, zploštila se, znecitlivěla, zesobečtěla, bohužel už si to ani neuvědomuje, je to normální, bližní se sobě vzdálili.

Někteří lidé ztratili právo na důstojný život zcela, lidé bez domova, žebráci. Pro někoho se doslova stali obtížným hmyzem. A koho to trápí z těch, co by to hlavně trápit mělo…?

JAROMÍR ŠLOSAR

 

Kapitalismus od začátku a v posledních třiceti letech zejména měl vážnější starosti než nějaké lidské otázky, především starost, jak dosáhnout maximálních zisků, a lidské problémy (lidí nemohoucích se bránit), které přitom napáchal všude, a tím spíše v bezvýznamné zemičce bez strategického významu, s radostí hodil na krk charitě, neziskovým organizacím a hlásání nezadatelných lidských práv. A myslí, že je z obliga. – Lidská práva vepsal na vlajku svých demokracií už nějaký čas předtím, a jim jaksi nedošlo, že hlásáním lidských práv nepřímo přiznávají, že nezadatelná svatá práva kapitalismu jsou vesměs nelidská. – Neziskové organizace se činí, až se práší za kočárem, totiž za jejich mercedesy a leteckými speciály, pěšky by nikam nedošly. Žebroní pro svou činnost, a z toho, co vyžebrají také na ještě soucitných lidech, padne podle zpráv v médiích někdy až devadesát procent na jejich provoz. – A vůbec: jsou lidské otázky zazobaných tytéž jako lidské otázky bezdomovců? A spíš než o nějaké otázky nejde o elementární lidskost? Má vůbec místo ve světě obdivujícím sílu, v němž slabší mají padáka?

MILAN BLAHYNKA

 

V dějinách člověka se řeší stále stejné lidské otázky. Mění se jen odpovědi a ty přicházejí vždycky první.

LYDIE ROMANSKÁ

 

Kapitalismus nemůže vyřešit žádnou lidskou otázku, neb je sebedestruktivní a neslučitelný se životem na zeměkouli.

MILAN KOHOUT

 

Kapitalismus nevyřešil příčiny válek, protože k nim má stále tendenci.
Kapitalismus vyřešil u nás i ve světě co může pán a co kmán. A takto to má podle věrozvěstů kapitálu být napořád. Věřím, že bude stále dost těch, kteří budou toto „řešení“ intenzivně nabourávat.

MONIKA HOŘENÍ

 

Myslím, že ideologie nikdy žádné otázky uspokojivě nevyřešily. To jen lidé…

DUŠAN SPÁČIL

 

Především nevím, co mu značil pojem „lidská otázka“. Pokud jsou míněny plné výklady předraženého zboží, komerce na trhu kulturních hodnot, sociální nesoulad, o němž lidé Vaculíkova typu vždy tvrdili a tvrdí, že je potřebný, zašlapání ducha a vývoz Ducha, čili nekulturnost na jedné a násilná katolizace společnosti na druhé straně, pak ano, polistopadové třicetiletí je ráj. Jenže jde o to, pro koho. Ale to, míním, Vaculík nemyslel. Myslel asi plnou rehabilitaci politických vězňů, svobodu slova apod., co se kratičce pokusil realizovat rok 1968/69. Toho jsme ovšem teď dosáhli jen zčásti. Především není naplněna vize rovných šancí.

MARTIN KUČERA

 

V kapitalismu si někdo může koupit vilu, zatímco druhý nemá ani na vílu. Zbyla mu aspoň víra?

EVA FRANTINOVÁ

 

Myslím, že odpověď na anketní otázku je vlastně nějakým způsobem obsažena v celém Vaculíkově úryvku, když vyjmenovává, jaké lidské otázky nebyly vyřešeny. Připomenu, že projev je z roku 1967, tedy 22 let po skončení nacistické okupace. Dnes máme 74 roků po válce a 30 let od listopadu 1989 a vyjmenované problémy nabubřely do ohromného rozměru, kapitalismus nemá na to, aby je vyřešil. Zde jsou spisovatelova slova:

„Je třeba vidět, že za dvacet let nebyla u nás vyřešena žádná lidská otázka – od primárních potřeb, jako jsou byty, školy, prosperita hospodářství, až po potřeby jemnější, které nedemokratické systémy světa vyřešit nemohou – jako je pocit plné platnosti ve společnosti, podřízení politických rozhodování kritériím etiky, víra ve smysluplnost i malé práce, potřeba důvěry mezi lidmi, vzestup vzdělanosti celých mas. A bojím se, že jsme se nepovznesli ani na dějišti světa, cítím, že jméno naší republiky ztratilo dobrý zvuk. Vidím, že jsme nedodali lidstvu žádné původní myšlenky a dobré nápady, že např. nemáme svůj návrh, jak vyrábět a netopit se ve zplodinách vyrábění, že zatím tupě následujeme odlidštěnou civilizaci amerikánského typu, opakujeme chyby z Východu i Západu, naše společnost nemá orgán, který by hledal, jak by se dalo rachotivému a zakouřenému vývoji životního slohu nadejít úspornou zkratkou.“

A pokud si klademe otázku, proč tomu ještě po půlstoletí tak je, opět postačí jiný úryvek z Vaculíkova projevu, v němž se zabývá fenoménem moci a ve kterém i po letech najdeme výstižné odpovědi:

„Moc ovšem dává přednost lidem, kteří jsou svým vnitřním ustrojením jako ona. Protože však je jich nedostatek, musí používat i lidí jiných, jež si pro svou potřebu upravuje: Pro službu moci se přirozeně hodí lidé bažící po moci, dále lidé samou povahou poslušní, lidé se špatným svědomím, lidé, jejichž touha po blahu, prospěchu a zisku si nedává morální podmínky. Upravit lze lidi mající strach a mnoho dětí, lidi dříve ponižované, kteří důvěřivě přijímají nabídku nové hrdosti, dále pak lidi od přírody hloupé. Na určitý čas, za určitých okolností a pro určité úkoly jsou přechodně použitelní i různí morální absolutisté a nezištní, avšak špatně informovaní entuziasté, jako jsem já. Úprava lidí zná v podstatě několik starých prostředků. Tělesná i duševní pokušení, pohrůžka utrpením, uvádění do kompromitujících situací, používání udavačů, uvrhování člověka do neoprávněných podezření, jímž se brání demonstrací své loajality, uvrhávání člověka do rukou špatných lidí a pokrytecké zachraňování jej odtamtud. Zasévání obecné nedůvěry.“

I toto jsou slova, která dosvědčují, že přes padesát let staré Vaculíkovo poselství je dnes aktuálnější a naléhavější než v době svého vzniku.

VLADIMÍR KOLÁR

 

Kapitalismus z lidského hlediska „nejlépe“ vyřešil to, že člověk netráví volný čas se svými nejbližšími, protože ve snaze o jejich zabezpečení zůstává od rána do večera v práci.

PETR KOJZAR

Byly doby, kdy se stále něco „řešilo“. Tolik věcí, že si kdekdo myslel, že se nikdy nic nevyřeší. Gustáv Husák o několik let později řekl o Vaculíkovi, že byl trochu kapriciózní. V tom horkém létě 1967 ale kromě „budování socialismu“ a jeho vítězství (1960) už byl dávno odsouzen „kult osobnosti“ (1956 a 1961), Ota Šik, Jan Kopecký a Jiřina Švorcová se stali „mladými“ členy ÚV KSČ a rozsáhlá amnestie pro politické vězně režimu po necelých dvanácti letech jeho trvání (1960 a dále) byla doprovázena rehabilitacemi. Týkaly se nejen komunistů odsouzených se Slánským a spol., jak říkal Antonín Novotný, „mlynářů, kteří roztáčeli mlýny, které je potom semlely“, ale i dalších odsouzených. Jen těch „politických“ od Státního soudu, které měl na mysli nechvalně známý § 231, bylo na tisíce.

Lidé, kterým se dostalo alespoň zadostiučinění a často i finančních náhrad za léta strávená ve vězeních a v pracovních táborech, nebyly vždy „lidsky“ vítáni. Jejich životní situace se ale podstatně zlepšila. Přesto se i tehdy ještě někteří komunisté, a byli mezi nimi i mně blízcí učitelé Univerzity Karlovy, obávali, že ti, kterým toto všechno nestačilo, chtějí „vyhodit socialismus do povětří“. Kdo by věřil, že o několik let později si budou titíž lidé, jako tzv. vyloučení a vyškrtnutí členové KSČ, stěžovat dokonce u mezinárodní veřejnosti, že jim autoritativní režim zabavuje rukopisy.

Nevím, zda byl IV. sjezd ČSSS studován jako „hovor pro hovor“, jak na stať Viléma Mathesia Společenské základy krásného hovoru odkazuje Jana Hoffmannová ve své studii Fatická funkce jazyka, konverzace a její žánry (in Sas.ujc.cz/archiv/3685). Všechny tam přednesené projevy byly formou dialogu s politickou moci. Tento druh komunikace jako „hovor pro radost z hovoru“ se nám po letech zdá „samoúčelným hovorem pro hovor sám“ (tamtéž cit. d.) Byla to tedy skutečně jen „hra, zábava, zdvořilost, flirt na vysoké estetické úrovni“, které se dostalo s ohledem na krizi státní moci mimořádné pozornosti? Vaculík vyzýval k hledání odpovědi na otázku, zda byla vyřešena „lidská otázka“. Odpověď nedostal, a dostat ji ani nemohlo. Protože pro každého byla a stále ještě je „lidská otázka“ něco jiného.

Po Listopadu 1989 se ale něco opravdu změnilo. Bylo a zdá, že stále ještě je možné koupit demokracii na úvěr a na splátky. Zadlužit se fyzicky i morálně, a když bylo třeba, téměř beztrestně sprovodit ze světa věřitele, stejně jako dlužníky. Demokracie rozkvetla s kosmetickou vadou, zazpíval Karel Kryl a musel odejít. Třídní boj se objevil pod prapory jiných barev s novými symboly. Jsou jimi penězi urážená láska mezi bližními i soudruhy, hory plastů, fatálně znečištěné životní prostředí, neméně osudově zanikající lidská důstojnost. Žijeme „v globálu“ a lidské tváři se vysmíváme víc než před třiceti lety.

Války a jejich padlí hrdinové nezmizeli. Je jich dokonce víc. Ale už je nepočítáme. Bitevní linie jsou vyznačeny jako kyber-prostor, nenávist k nám přichází prostřednictvím smartphonů. Co je lidskou nebo nelidskou otázkou naší doby? Hodnotami staré doby většinou opovrhujeme. Doba nová žádné nevytvořila. Tak můžeme parafrázovat slova nekrologu na F. X. Šaldu v roce 1937. Zdá se, že dnes není zbytečné je citovat. I když, kdybychom uvedli jméno jejich autora, málokdo by jim chtěl uvěřit.

ZDENĚK ZBOŘIL

 

Položila bych otázku jinou: Co nám dal socialismus a co kapitalismus? Jde o srovnávání nesrovnatelného. O kolotoč ve všem konání o sto osmdesát stupňů. Nelze vycházet ani ze současných statistik, příruček a vyprávění těch, kteří v období reálného socialismu žili, pamětníků. Neboť právě ti bývají ve valné míře umlčováni a usměrňováni těmi, kdo dobu nezažili. Proč? Protože nová, mladá generace nechce slyšet na rozmluvy o tehdejším životě. Je tak opilá, nafetovaná, neřku-li přímo infikovaná těmi, kdo nemohou bez větru kapitálu žít. V současné době se přitvrzuje. Co nově natočený film, to ideový boj proti bývalému režimu. Zpočátku to byly obrazy s až hrubě nastíněnými komunistickými předáky, v prvoplánových záběrech. Dnes jsou chrleny seriály a filmy, které už zavánějí fantasmagorií, sci-fi, dekadencí a neuvěřitelnými výmysly, což má zastrašovat mladé a i ty snad ještě váhající, aby se, nedej bože, nevrátila doba opravdového socialismu. Vždy se tvůrci těch nesmyslů zaměří na StB, funkcionáře strany, ukážou pár otlučených omítek a na to aplikují plytký děj o příšerné době. Kdysi dávno bylo strašeno západní ideologií, že komunisti požírají své děti. Nedivila bych se, kdyby se toto téma objevilo v některém českém filmu. Hrůzná nebyla doba, ve které jsme žili. Na hrůznou ji přetvářejí ti, kteří tyto nesmysly nalévají neviditelným trychtýřem na pole dosud neoraná. Co zbývá mladým, nezkušeným a dennodenně máčeným tou stokou pomluv. Prostě přijmout a splynout s názorovou hladinou těch hlásných trub. Socialismus nebyl jen procházkou růžovou zahradou. Měl své chyby, problémy, kotrmelce. Měl své vedoucí představitele, z nichž se někteří nechávali opít svou mocí. Ale který režim je jich prost! Náš člověk stále nechápe, jak je kapitalistický systém odlidštěný, jak mu nezáleží na jedinci a jeho problémech. Když je uveden v platnost nějaký zákon, tvářící se lidumilsky, opak je pravdou. Vždy z něho těží kapitál. Proto také nese název kapitalismus. Lid chce být klamán, dostává pochoutky zábavných show, ale podstata mu uniká. A o to jde na prvním místě. V podstatě má lid dojem, že žije svobodně a v blahobytu. Pokud socialismus nevyřešil veškeré lidské otázky, zajišťoval alespoň všem lidem v něm žijícím právo na práci, vzdělání, zdravotní péči, bydlení. Tak jako plyne doba, tak by plynul i vývoj v takové společnosti a jistě by tento řád neustrnul a nezakonzervoval by se v 60. a 70. letech. Kapitalismus razí tvrdě své zásady: lidé si nesmí být rovni, v ničem. Nesmí mít stejná práva, stejné finanční možnosti, stejné zákony. Pokud někdo vybočuje z těchto názorů a pokouší se „narovnávat“ vztahy mezi lidmi, ať už ekonomické, společenské apod., je postupně likvidován. Sice ne fyzicky, ale i tak k tomu moc nechybí. Ludvík Vaculík režim moc nechválil, ba naopak. Sjezd probíhal v době, kdy docházelo k tzv. politickému oteplování a usilování o „socialismus s lidskou tváří“. I to už se v jeho textu projevilo. Neměl sice ve všem pravdu, ale je nutno si uvědomit, že mluvil o chybách socialismu. My hovoříme o chybách kapitalismu. Když budeme aplikovat jeho řeč na naši současnost, lze ji téměř celou akceptovat jako realitu naší doby, žel. Skoro se dá říct, že Vaculík vizionářsky předpověděl, co vlastně kapitalismus lidstvu nikdy nemůže dát, co nemůže nikdy ohledně lidské otázky vyřešit. Protože se tyto dva protipóly nemohou v ničem protnout a shodnout. I když se jeho názory týkaly naší společnosti 22 let po roce 1945. Fakta, která uvádí, lze skutečně napasovat na chování kapitalistických lídrů a to nejen v ekonomické sféře, ale hlavně v politice. Nemohu než porovnat způsob, jakým se řešila lidská otázka do roku 1989 a jakým je řešena v době dnešní. Každý jedinec by mohl na svém příkladě demonstrovat, jak se to povedlo. Dobře víme, že se nůžky, v porovnávání života obyčejných smrtelníků a „nadlidí“, co se týká existenčních problémů, otázek názorových, vnímání umění a kultury, vlastenectví, rozevřely tak široce, že se divíme, jak vůbec ještě drží svými rameny pohromadě.

BOHUMILA SARNOVÁ

 

Polistopadový režim vyřešil přístup ke vzdělání. V letech předcházejících byla možnost studovat na vysoké škole podmíněna ideologicky. Sám jsem to zažil. Považuji to za jediný problém, který polistopadový režim vyřešil.

JIŘÍ TUŠL

 

Budu stručný. Za posledních dvacet let z pohledu světových událostí se uskutečnily imperiální válečné agrese proti Srbsku, Afghánistánu, Iráku, Sýrii, Libyi kam se podělo základní lidské právo, jakým je právo na život? Kolik lidských práv bylo smeteno při drancování Ukrajiny? Mohl bych pokračovat. Ocitli jsme se v pasti obludných lží těch nejmocnějších. U nás většina sdělovacích prostředků rezignovala na etiku, objektivitu, pravdivost a názorovou pluralitu, občané s kritickými názory nemají do médií přístup. Pokud budu osobní, tak již třicet let jsem nejen pro veřejnoprávní média a pracovníky v kultuře jako básník a autor knížek pro děti nežádoucí, prostě člověk druhé kategorie, patrně s doživotně vypáleným cejchem Nepřítele. Tohle ocejchování se však netýká jenom mé osoby, ale mnohých mých kolegů, kteří si zachovali nezávislé myšlení a v charakteru nemají hrb. A tak si jen můžeme připomenout slova Ludvíka Vaculíka z počátku tohoto století: „Komunismus padl. Ale příčiny, kvůli kterým vznikl, jsou tady. Copak bylo marné všechno to, co jsme dělali?“

MICHAL ČERNÍK

 

V uplynulých třiceti letech byla podle mne vyřešena nejméně jedna závažná lidská otázka. Týká se poznání. Nikoli jen teoretického, ale především praktického. Ani tisíc bývalých večerních univerzit marxismu-leninismu by nesvedlo říct o kapitalismu víc než jeho nynější společenská praxe. Dnes a denně tato praxe přesvědčuje soudné lidi, kterých stále přibývá, že kapitalismus přes veškerou svoji snahu, ať již např. prostřednictvím parlamentu či soudů, nemá sílu překročit svůj stín. Překonat, byť ve jménu pravdy a lásky, programového hesla tzv. sametové revoluce, Hobbesovo známé homo homini lupus, tedy člověk člověku vlkem. Kauzy H-systému, OKD a další o tom vypovídají dostatečně výmluvně. A v tom je obsažena i odpověď na druhou část anketní otázky.

STANISLAV ZEMAN

 

Na více než pět desítek let stará obvinění ze strany Ludvíka Vaculíka se v tomto kontextu rozhodně vyplatí podívat se konkrétně. Zjistíme tak, že na uvedeném spisovatelském sjezdu zmiňoval v souvislosti s – z jeho pohledu – „nevyřešenými lidskými otázkami“ především nedostatečné řešení bytového problému, špatný rozvoj školství či malou hospodářskou prosperitu. Poválečná dvě desetiletí dále kritizoval za to, že údajně nepřinesla „pocit plné platnosti ve společnosti, podřízení politických rozhodování kritériím etiky, víru ve smysluplnost i malé práce, důvěru mezi lidmi nebo vzestup vzdělanosti celých mas“. Po takovém výčtu konkrétních Ludvíkem Vaculíkem kritizovaných otázek pak musí být i zběžnému pozorovateli více než zjevné, že dnes, po třech desítkách let od počátku restaurace kapitalismu u nás, patří tyto problémy nejen k nevyřešeným, ale k stále se prohlubujícím. Jejich řešení se pak nachází zcela jinde, než jak se Ludvík Vaculík společně s dalšími členy dříve váženého PEN klubu snažil naznačit, když před druhým kolem první přímé volby prezidenta republiky nebetyčně trapně pěl, že“kníže má k lidu blíže a vzniknou-li potíže, pak pomůže nám kníže – náš kníže, s ním překonáme potíže…“

MILAN KRAJČA

 

Jenom namátkou. Školství v rozvalu. Zpackaná inkluze možná pomůže desítkám hendikepovaných, ale znechutí statisíce normálních školáků. A tisíce učitelů. – Upadající zdravotní péče. Davy lékařů odcházejí za lepším do ciziny. Kdo bude léčit pacienty, kteří za lepším jít nemohou? Papuánští šamani? – V Česku se prý rozkrade přes 300 miliard ročně, ale justice se exemplárně vyřádila na dr. Rathovi, jemuž policejní komando podstrčilo krabici od vína se sedmi miliony. Komedie! Mě víc zajímá, kdo potrestá zloděje miliard. A jestli vůbec. – Neschopní zemědělci masivní chemizací a problematickou nadprodukcí řepky a spol. zavinili degradaci půdního fondu: půda neudrží vodu a zemi hrozí fatální sucha. – Kdo stvořil solární barony, kteří pobrali nehorázné stamilionové dotace? A jaký bakšiš z toho měli zkorumpovaní státní úředníci? – Můžeme svobodně cestovat do kdejaké Tramtárie, ale polovina Čechů jede tak akorát do Prčic, neboť žije na hranici bídy. Stejně jako polovina důchodců – přitom je jasné, že důchody budou klesat a dnešní maturanti žádný důchod mít nebudou. Co s tím? – Rodí se málo dětí; možná proto, že dítě je drahý špás, anebo proto, že budoucnost vypadá dosti neutěšeně. Jenomže, přátelé, jestli budete souložit, ale ne rodit, zaručeně to s vámi dopadne špatně. – Škoda že se nedozvíme, jak by se na českou realitu 3. tisíciletí díval Vaculík dnes. – Ale abych nezapomněl na pozitiva, získali jsme jedno významné právo – právo házet rajčata a vajíčka na prezidenta. Jupí!

JIŘÍ ŽÁČEK

 

Lze považovat rozsáhlé majetkové restituce, které se v polistopadovém vývoji týkaly menšiny občanů, za uspokojivé řešení základní lidské otázky?

VLASTISLAV HNÍZDO

 

Kapitalismus zaměřený na řešení lidských otázek není. Člověk mu neslouží za cíl, ale za prostředek, za potravu či pohonnou hmotu. Systém bez zábran pohlcuje jeho schopnosti, síly, čas a v neposlední řadě i duši. Stejným způsobem nakládá s přírodními zdroji. Ne nadarmo nesou ekonomové technický titul Ing. a nikoliv titul humanitní. Jejich úkolem je zdokonalovat a udržovat mechanismus v chodu, případně jeho chování vylepšovat tak, aby se nenarušil základní princip a zároveň se eliminovaly škody páchané na přírodě či lidských osudech (nespokojené masy jsou nebezpečné, proto je třeba je krmit a bavit – nic nového pod sluncem). Na scéně kapitalismu je člověku přidělena role pracovní síly a nositele kupní síly. Pokud jim nedostojí, není pro něho využití a stává se nepohodlným odpadem.

Od dob svého vzniku zaznamenal kapitalismus vývoj, prošel mnoha stádii a zdánlivě se polidštil. Svou roli v tom hrála levicová hnutí pracujících, která se začala rozmáhat v 19. století. Ve 20. století byl pak konfrontován se vzniklým socialistickým blokem jako oblastí sociálních jistot. V té době dokázal dopřát svým občanům tolik ekonomického i sociálního komfortu, že se mohli cítit spokojeni. Socialismus, jehož původním smyslem naopak bylo lidské otázky řešit, byl zase vystaven konkurenci silných ekonomik západního světa. Po pádu železné opony se tato svým způsobem oboustranně výhodná polarita zrušila. Západním zemím se otevřely nové trhy a dočasně tak vyřešily krizi z nadvýroby a v zemích východního bloku zavládla krátká euforie z nově nabyté svobody.

Předchozímu režimu neboli socialismu jsou vytýkány tyto nedostatky: ekonomická nesvoboda, omezená svoboda projevu a pohybu, diskriminace odpůrců, hospodářské zaostávání za vyspělými západními ekonomikami, v kultuře pak uzavřenost a cenzura a celkově nedůstojné postavení člověka, jemuž je upíráno právo rozhodovat o zásadních otázkách své země.

Co z toho se tedy podařilo od roku 89 napravit? Francouzská revoluce je známá svým heslem liberté, equalité, fraternité – volnost (svoboda), rovnost, bratrství. Nejen tomu, kdo studoval ekonomii (nebo hrál stolní hru Monopoly), je dneska jasné, že dva z těchto požadavků si protiřečí. Socialismus si vybral rovnost, převrat v roce 1989 měl v emblému svobodu. Ekonomická svoboda aplikovaná ad absurdum vede zákonitě k nerovnosti. Peníze přinášejí peníze a jejich nedostatek s sebou nese bezútěšné lopotění za základními potřebami, zadlužování a chudobu. Ekonomické (a s nimi veškeré další) výhody a nevýhody se dědí a prohlubuje se nerovnost mezi vrstvami obyvatel. Jedním z nejobludnějších jevů naší doby je zadluženost dětí. Nově nastupující kapitalismus nemusel řešit chudobu, zato ji sám vytvořil. Kam se podělo důstojné postavení člověka, jestliže je nucen žebrat a umírat na ulici nebo se protlouká jako mizerně placená pracovní síla, jejíž situaci zaměstnavatel zneužívá. („Jestli nevezmete tu noční, vyškrtneme vás z evidence. Nikoho nezajímá, že jste se po denní dvanáctce nevyspal.“)

Rok 89 k nám přinesl fenomén soukromého podnikání. Soukromý sektor je vítaným obohacením společnosti a poskytuje jí rozmanitost, po níž člověk touží. Pokud pokrývá oblast služeb, gastronomie, maloobchodu se spotřebním zbožím apod., je rozhodně přínosem. Tento druh podnikání není nutně spojen jen s kapitalismem. Před rokem 89 fungoval např. v NDR (kdo ochutnal lahodné kobližky na Rujaně?), v Polsku, Maďarsku nebo v bývalé Jugoslávii.

Pak jsou tu oblasti, kde je klasický podnikatelský přístup na škodu. Kultura, zdravotnictví nebo školství poskytují hodnoty, které nemají vlastnosti obyčejného zboží. Pokud se tak s nimi nakládá, dochází k tomu, co dnes vidíme kolem sebe: rozmáhá se laciná a dobře prodejná kultura, zdravotnická zařízení se snaží „prodávat“ místo léčit a žáci soukromých škol se chovají jako platící zákazníci (náš zákazník – náš pán). Stejně devastující pro naši společnost bylo zprivatizování klíčových průmyslových odvětví, která nás tradičně reprezentovala v cizině. Tím spíš, že padly do rukou zahraničních majitelů.

Co se týká svobody slova, zdá se současný režim poměrně velkorysý. Díky moderním informačním technologiím máme možnost chrlit do světa své názory a brodit se bažinou tak různorodých informací a dezinformací, až z toho jde hlava kolem. Veřejný virtuální prostor je zaplněn spoustou balastu, v němž se důležitá informace snadno přehlédne a ztratí. Jakou má potom hodnotu, jestliže její obsah zůstane nevyužitý?

Zatímco dřív bylo jasné, co říkat a co ne, abyste se nedostali do problémů, dneska si tak jisti být nemůžete. Smíte sice beztrestně nadávat prezidentovi (o čemž se před 30 lety nikomu ani nesnilo), pečlivě však važte svá slova na adresu svých spolupracovnic. Jedna nevinná poznámka a už jste popotahováni za sexismus. Na pracovišti tedy platí – mlčeti zlato, ale ani to vám nezajistí bezproblémový život. Nemusíte vůbec projevovat své politické ani jiné názory, a přesto vás postihne podobný osud jako někdejší politické oponenty. Přijdete o práci bez ohledu na to, jestli jste něco podepsal nebo podepsat odmítl. Prostě jen proto, že jste nadbytečný. Zatímco dřív jste měli možnost volby, dnes se jen modlete, aby na vás nepadl los. Kapitalismus s vámi nejedná v rukavičkách, ani když nejste jeho odpůrci. Natož pak pokud jimi jste.

Za minulého režimu hlásala oficiální ideologie bratrství se Sovětským svazem, zatímco lidé pošilhávali po značkovém zboží ze západních katalogů. Po roce 89 se oficiální kurs otočil o 180 stupňů, oči lidu se však nepřestaly upírat k Západu. Heslo dneška zní Zpátky do Evropy. Můžeme po ní cestovat prakticky bez dokladů, naše příjmy jsou ale pořád poloviční než např. v sousedním Německu. Nabízí se otázka, jestli se nestáváme jen odbytištěm neprodejného zboží, zdrojem surovin a laciné pracovní síly a místem vhodným pro umístění neatraktivních provozů.

Už 30 let máme možnost podílet se na veřejném životě prostřednictvím svobodných voleb a tím demokraticky rozhodovat o osudech své země. Parlamentní demokracie by měla plnit roli vykonavatele vůle většiny. To platí, pokud mají voliči dostatečné historické a ekonomické vzdělání a jsou seriózně informováni. Jinak se stávají pouhým nástrojem mocenských bojů politických stran. Kolik z nás by před 30 lety na přímou otázku „Přejete si, aby Plzeňský pivovar padl do rukou Japonců?“ nebo „Přejete si, aby naši zemi jako čestný host navštívil generál Pinochet?“ odpovědělo „Ano“? K čemu pak svoboda volby, jestliže nedohlédneme její následky?

Ze všeho, co bylo řečeno, vyplývá v kostce následující: kapitalismus nastolený u nás po roce 89 poskytl lidem více možností a vzal jim dosavadní jistoty. Proto ho ocení ten, kdo je mladý, zdravý a silný, nebojí se dobrodružství, touží poznávat svět a nebaví ho vyplňovat cestovní doložky či vyřizovat jiné formality. Naopak slabí, staří, nemocní či jinak postižení se ocitají ve výrazné nevýhodě, která se dědí z generace na generaci. Začínají tak vznikat třídní rozdíly, které tu dřív nebyly, ale to bych se opakovala.

Na závěr nechám promluvit hrdinu Galswortyho románu Moderní komedie. Byl to chudý tiskařský dělník, ale na otázku, jestli by si přál komunismus (nebo socialismus) odpověděl záporně. Pokud se společné bohatství rozdělí rovnoměrně, zbyde na každého jen málo, uvažoval. On osobně by to málo nikdy nevyměnil za naději, že se mu přece jen nějak podaří zbohatnout (v knize se mu to nepovedlo, přestože odjel z Anglie do Austrálie). Tahle naděje, bez ohledu na to, nakolik je opodstatněná, je největším trumfem kapitalismu, důvodem, proč ho mnohdy volí i ti poslední z posledních. (Co když se usměje štěstí zrovna na mě – to by se v plánovaném hospodářství stát nemohlo). Hrdina románu krásně definoval moderní náboženství, ideologii kapitalismu. Dokud vidí člověk naději ve svém osobním zbohatnutí, má kapitalismus šanci a může vodit za nos i ty, kdo na něm nejvíc tratí. Jakmile se takový pohled na svět prolomí, jakmile člověk pochopí sám sebe a všechny své možnosti, přestane se chovat jako homo economicus a nastane změna. Ale to už bych překročila téma ankety. Až někdy příště…

ELIŠKA KOPPOVÁ

 

Vyřešil a založil stát na demokratických hodnotách, nevázaný na výlučné ideologii a náboženství. Zaručil svobodu pohybu, podnikání a právo na svobodné vyjadřování, shromažďování a šíření svých názorů.
Vyřešil svobodné sdružování, zakládání politických stran a spolků a možnost podílet se na správě věcí veřejných včetně svobodných voleb. Jen zákon stanoví, která jednání jsou trestná. Součástí ústavy jsou Helsinské dohody společně vyjednané Východem a Západem v 70. letech minulého století.

Nevyřešil opětné bezplatné zdravotnictví, obranyschopnost, potravinovou a ekonomickou soběstačnost, zaměstnanost, vlastenectví a prohlubuje účelovou revizi historie formou: Dnes se nelže – dnes se vynechává.

KAREL SRP

 

Od války po rok 1967 se vyřešilo tolik lidských otázek, že v celé dlouhé historii neznám takový okamžik, kdy by se komplexně vyřešilo tolik lidského. Byl to takový skok, že i samotný kapitalismus to zaskočilo.

A jakou otázku nevyřešil kapitalismus? Kapitalismus nemůže vyřešit lidské otázky, protože nemůže existovat bez válek, parazitování a okrádání zbytku společnosti, zejména těch nejchudších, nemůže existovat bez politiky hladu a ekonomického násilí.

ROMAN BLAŠKO

 

Vaculík možná narážel na Masaryka, kdejaký snob ho tehdy citoval. Tatíček, dopouštěje se permanentně mravních názorů, kritizoval už za první republiky, že „rodině schází otec“. Považte, už tenkrát si všiml absence mužství ve výchově, vedoucí k zženštilosti. K 69 pohlavím to dohnali dlouho poté jiní. Pravil také, že „rovností ženy s mužem získá život rodinný i veřejný“.
Bolševici (všimněte si, že neříkám bolševičky), vzpomenouce v raných šedesátkách na pokrokovost otce vlasti, založili „Osvobozenou domácnost“, ovšem na rozdíl od amerických barvotisků let pohirošimských nedali hospodyňkám pračky rovnou automatické a se sušičkou, ale pouze motorem mechanizované valchy značky ROMO. S horním plněním. Což bez sušiček bylo tudíž blbě. Žena muže ovšem bít nemůže. Ale feminismus mohl být už tehdy košatější, času na něj i sex mohlo být víc. Film Dáma na kolejích z roku 1966 a tužby v něm vyzpívané to nespravil. Jaká by to hanba byla, kdyby žena muže bila? „Politika má být vědou, řízením společenského života“ jako otázku lidskou nastolil též v roce 1966 už mrtvý a oplakávaný Masaryk. „Kdo šetří, má za tři, tak praví náš lid!,“ konstatovali autoři socialismus a spořitelnu propagující písně.
Kapitalismus automatizací a elektřinou vyřešil otázku osvobození domácnosti, sofistikovanými robertky, chlupatými bičíky i hormonální antikoncepcí osvobodil sexuální potřeby ženy, ale muže politiky ponechal jak opice se rvoucí, bankéře bohatnoucí a úroky z šetření nulové. Dodnes. Veřejný život za ta léta získal jen množství plesnivých knih v budkách po už nepotřebných telefonních automatech a mezi nimi Mravní názory Masaryka Tomáše Garrigue z roku 1923.

ŠTĚPÁN KOTRBA

 

Budu s dovolením konkrétní: Spisovatel v Čechách, který píše knihu rok dva, obdrží za ni – pokud ta knížka vůbec spatří světlo světa – honorář ve výši 5-7,5 % z prodaných výtisků. Kolik výtisků se prodalo, oznámí autorovi nakladatel. Kontrola přes to žádná. Praxe je taková, že za vydanou knihu autor dostane 25-30 tisíc korun. Honorář ve stejné nominální výši jsem dostával za své detektivní romány před třiceti a více lety, což ovšem tehdy reprezentovalo slušný celoroční plat. Zajímalo by mě, kdy stát konečně začne řešit i otázku spravedlivého a důstojného odměňování něčeho tak ekonomicky nelukrativního a pro české Ministerstvo kultury tak zbytečného, jako je česká národní literatura.

VLADIMÍR PŘIBSKÝ