Ludvík Vaculík na IV. sjezdu Svazu československých spisovatelů v červnu 1967 prohlásil, že „za dvacet let nebyla u nás vyřešena žádná lidská otázka“.
Jakou lidskou otázku podle Vás vyřešil a jakou nevyřešil za třicet let kapitalismus?
V 60. letech došlo u nás k ideologickému „tání“. Zastánci občanských práv a svobod se dostávali stále více do sporů s vedoucími představiteli strany a vlády, v jejichž rukou veškeré řízení společnosti splynulo. Napětí mezi konzervativními představiteli mocenského centra a svobodomilovnými literáty vyvrcholilo na sjezdu Svazu československých spisovatelů v červnu roku 1967.
Snad nejkritičtější referát tu tehdy přednesl Ludvík Vaculík. Zabýval se otázkou zneužívání moci. Moc korumpuje osoby vládnoucí i ovládané. Odsuzoval nerovnost občanů, jiné postavení členů strany a jiné postavení nestraníků. Odmítal poddanskou dušičku ovládaných i holdování vládcům. Kritizoval rozpory mezi dikcí Ústavy a jednáním stranických orgánů. Odmítal zásahy moci v oblasti kultury, omezování svobody slova, cenzuru, všemocný stranický dozor. Vyjádřil podiv nad tím, že lid sice jako by uchopil býka za rohy, ale přesto nepřestal být kopán. A že socialismus za 20 let nevyřešil ani jednu lidskou otázku.
Reformní hnutí vyvrcholilo o rok později „Pražským jarem“. To bylo ovšem vstupem armád pěti spřátelených socialistických států potlačeno. Zavládla urputná nápravná dogmatická provládní „normalizace“. Postupně sice slábla, ale v podstatě vydržela dalších 20 let. Až v listopadu 1989 došlo k převratu. Byl všeobecně vítán s nadějí a v očekávání, že nešvary režimu budou konečně odstraněny a napraveny. Že socialismus získá více žádoucí racionality i vstřícné lidskosti.
Nestalo se tak. Vůdčí představitelé převratu ohlásili „návrat do Evropy“ a „vítězství pravdy a lásky“. To první znamenalo návrat do kapitalistických struktur Západní Evropy a USA, tedy zrušení dosavadního budování socialismu a obnovu někdejšího kapitalismu. Ale to si jen málokdo přál.
A tak máme neoliberalismus a kapitalistickou svobodu. Ale to je svoboda bez řádu a bez odpovědnosti. Bez citu, vkusu, ohledů. Bez kulturních tradic. Svoboda ke zlému překřikuje, odstrkuje a potlačuje svobodu k dobrému. To ona přinesla privatizaci a restituci, největší přesun majetku v novodobé české historii. Přesun převážně za pomoci nečestných a nepoctivých, mafiánských způsobů a praktik. Nenaplnil se a nemohl se naplnit ikonický slogan převratu o „vítězství pravdy a lásky“. Nezaujatý pozorovatel bez nejmenších pochyb prohlásil: „Nezvítězila pravda, nezvítězila láska. Zvítězily prachy.“ A jeden z největších kritiků minulého režimu, citovaný literát Ludvík Vaculík, také v polistopadové době prozřel a řekl: „Po pádu komunismu se vrátily důvody a příčiny, pro které vznikl.“ Ale přibyly i nové, můžeme dodat. Touhy po zisku a ideály bezpracného života jsou lhostejné k nespravedlnosti a k nesouměřitelné nerovnosti mezi lidmi, k brutalitě, hrubosti a surovosti, k vulgárnosti a oplzlosti. Jsou lhostejné k rozkladu státu a duchovního bohatství, k paměti národa. Rozsévají bez nejmenších výčitek svědomí loupeživé nepřátelství mezi národy a zkázu života na celém světě. Jejich vinou soumrak civilizace houstne.
STANISLAVA KUČEROVÁ
Pro odpověď by nám nestačilo ani dva tisíce slov, natož pár vět. Nechci se ironicky uculovat, jak to uměl Vaculík. Nyní, když po třiceti letech od zrušení beztřídní společnosti skutečně zvítězila lež nad pravdou (viz většinu našich médií) a žurnalistická (i jiná) etika je ze slovníku minulého režimu, kdy si opět musíme zvykat na rozdělení společnosti na bohaté a chudé i na vykořisťování člověka člověkem, či vykořisťování státy Státy, je k smíchu hledat jádro pudla tak pomíjivé záležitosti, jakou je „lidská otázka“. Svoboda, jejíž mantinely jsou určovány penězi a právem silnějšího či ostrými lokty, není svobodou.
IVAN ČERNÝ
Když máme hodnotit a porovnat slova LudvíkaVaculíka a naši situaci, tedy posledních třiceti let, měli bychom si ujasnit, co to vlastně je lidská otázka. Dovoluji si tvrdit, že odpověď najdeme právě v tom, jaká si zvolíme kritéria. V dnešním našem světě jistě budou převažovat kritéria hmotná, samozřejmě podmíněna subjektivním pohledem. Dějiny nás však přesvědčují, že to nebylo tak vždy. V této souvislosti se neubráníme prosté otázce: Co lidského zbude po nás, jaké dědictví odkážeme? Bude to jen ten odkaz hmotný? Doufám, že se najde i odkaz duchovní, i když jej dnes není ani moc vidět.
K hledání jisté odpovědi nám může pomoci otázka: Co, kdy a také kde bylo považováno za lidské? Toto hledání nás svádí k porovnání napříč historickými etapami, jehož se každý historik varuje jako čert kříže. Otázka je však tak provokativní, že si ji jistě položí i ten nejpravověrnější historik. Jak je tedy dnes vyřešena lidská otázka? Co je dobré a co zlé pro dnešního člověka?
Z oblasti materiální bychom jistě snesli řadu příkladů pro i proti. Jistým vodítkem by ve slušné společnosti mělo být posuzování lidské otázky z pozice těch nejslabších. Asi by se Ludvík Vaculík velmi divil. Jak se ony samozřejmé hodnoty, které v době, kterou on posuzoval, vytratily z naší současnosti. Jen namátkou: jak je to s bydlením, možnostmi studia, dostupností kultury? Jaké je procento lidí žijících na pokraji bídy, dosažení práva atd. To jsou v podstatě ta kritéria hmotná. A co ta duchovní? Můžeme začít úrovní vzdělání. Preferování pokleslých, lépe řečeno žádných estetických hodnot. Kvalitní opravdové umění jistě existuje, ale doslova se topí v nekonečném balastu. Bohužel průměrný divák či posluchač tíhne k tomu, co je přístupné, co se nabízí, co primitivním způsobem nasytí jeho potřebu, vznešeně řečeno, krásy. Umění a kultura obecně plní především jen tu jednu z velkého trsu funkcí. Jen baví a často k tomu užívá už mnohokrát přežvýkané prostředky. Otázka zněla: řeší se dnes a jak lidská otázka, její podstata? Ptá se dnes někdo, jací jsme, kam jdeme? Chce opravdu někdo vědět, jací jsme byli? Co potřebuje člověk počátku 21. století? Ne, to nikoho nezajímá. Ale abychom byli upřímní. Už se ozývají hlasy, že takto to dál nejde, bohužel ale ty neproniknou neprůstřelnou hradbou těch, kteří jsou spokojeni sami se sebou. Mají funkce, moc, bazén a novou ženu.
VĚRA BERANOVÁ
Kapitalismus za posledních třicet let vyřešil otázek celou řadu, a to tím, že se zřekl odpovědnosti za odpovědi.
Otázky zůstaly a rychle jich přibývá. Kapitalismus si ponechal jedinou, tou je optimalizace zisku včetně odstraňování překážek. Jednou z nich je odstraňování nespokojenosti lidí, na kterých záleží, protože jsou schopni vytvořit komplikace. I to se přestává dařit.
Řešení jiných otázek je kapitalismu z principu cizí. Mít větší ambice než schopnosti je sebevražedné. Církve slibují spravedlnost na onom světě. To je přiměřená ambice. Zkoumejme další cesty, možná nejsou všechny slepou ulicí!
IVAN DAVID
Za uplynulých 30. rokov nebola využitá možnosť urobiť svet lepším. Neznížilo sa riziko vojnovej konfrontácie, zvýšili sa hrozby globálnych rizík, ktoré sa nás zásadne dotýkajú. Nedošlo k reálnemu zníženiu odcudzenia človeka, k svojmu postaveniu v spoločnosti, k svojej sebarealizácii, ani k prírode. Iste došlo k pozitívnym zmenám v osobných slobodách, pre mnohých však nezriedka bez reálnej možnosti ich naplnenia. Sme spoločnosťou rizikovou a marketingovou. Marketing vytvára falošné potreby, ktoré konzumná spoločnosť následne uspokojuje. Marketing ovládol aj demokratické inštitúty, ako sú voľby, či referendá. Mediálnymi prostriedkami je v ľuďoch vytvárané falošné presvedčenie o pocite vlastného šťastia a spokojnosti. Tak sa zmierňuje potenciálne napätie a vytvára mylná predstava, že dialektiku možno nahradiť falošným zmierením. Svetová spoločnosť je dnes latentne revolučná. Zmeny vo svete i v našej spoločnosti po roku 1989 riešenia zásadných výziev nepriniesli. Svetový poriadok, ktorý poznáme, sa určite zmení. No čo z toho chaosu vznikne je veľmi ťažké predpovedať. Môže ísť o pokrok, ale aj regres. Rok 1989 nebol poslednou zmenou ani našej spoločnosti. Ak raz v dnešnom svete neriešených rizík a latentnej revolúcie opäť dôjde ku zmene, prajem si, aby bola civilizačným pokrokom a uskutočnila sa bez krvi.
ALOJZ LORENC
Teprve v těchto třiceti letech jsem si mnohem plněji než dříve uvědomil, co všechno se podařilo a nezdařilo. Dáš-li psovi kost, je tvůj. Ani v toku desetiletí však neztrácím naději a víru, že nic na světě není navždycky. Podařilo se nikoliv naplnit, ale věrolomně zcizit myšlenku Mahátma Gándhího o tom, že pravda a láska zvítězí nad lží a nenávistí! A ukradenou myšlenku cizoložsky nestoudně vtisknout pod jiným jménem a příjmením v zemi pod Řípem dokonce do školních učebnic nevinných.
ZDENĚK HRABICA
Třicet let
Třicet let svobody, tak dlouho po sametu.
Radši si před prahem poctivě zametu!
Tři desetiletí a jak rychle roky letí.
Třicet let mládí je na pochodu, kde je rozum,
snad jsi jej neprohrál v kartách? Starý film
z Novy je na stříbrném plátně promítán.
Klíčem otvíráš dům se zahradou a na náměstí
je stále něco pohádkového a něco prokletého.
V koutku duše ještě hledáš šanci.
Už je tu však ledový okťábr –
listopad se vším všudy, jak se patří
a ráno mráz pod nohama praská.
Doba zase praská ve švech. Zatím jsou to
jenom ledy, jejichž slova tají. Balóny se štěstím.
Kdo by chtěl bilancovat, musí umět počítat,
někdo musí dávat době punc, jistý šmrnc!
někdo musí razítkovat papíry.
Třicet let svobody, nedlouho po sametu.
IVAN FONTANA
„Lidskost“, lidská otázka ve Vaculíkově pojetí byla pouhý slovní obrat. Podstatné je, že Únor a léta po něm z mnoha občanů teprve udělala LIDI! Dala jim naději a šanci povznést se!
A teď? S notnou dávkou shovívavosti lze říci, že značná část občanů vnímala rok 89 jako NADĚJI. Blíže nespecifikovanou. Tento náboj optimismu přispěl k tomu, že poslední léta Československa přijímali tito spoluobčané jako přechodnou dobu „utahování opasků“, po kterých „…budeme dál, já vím“. Nepochybně tomu přispěly i roky míru. V tomto rámci jsem schopen pochopit, proč řečem o svobodě stále mnozí věří, zatímco právě to slovo „mír“ je skoro na indexu. S pojmem lidských práv se už zachází spíše účelově. A selektivně. Ekonomická nerovnost se sama ani s pomocí nových technologií neodstraní!
Je mi blízký názor, že základním lidským právem je právo na přežití. Tedy právo na život a právo na mír. Tedy právo na ochranu života a právo na obranu míru. No a to kapitalismus neřeší. A řešit nebude.
JAROSLAV KUBÍNEK
Společenský převrat přináší zpravidla změnu vlastnických vztahů, přerozdělování velkých majetků. Ten u nás změnil společenské vlastnictví na soukromé a, chtě nechtě, přesně podle Marxe rozdělil společnost třídně. Zbohatlíci, kteří přišli k obrovskému jmění za noc či dvě většinou za pusinku v období popřevratové prvotní akumulace kapitálu, kdy zákony byly cíleně „elastické“, jak říkal kdysi V. Klaus, se pasovali do nejvyšších pater společnosti. Lidská práva jsou ústavně zakotvena vznešenými slovy platnými pro všechny, avšak třída vyvolených si může reálně dovolit naplnit je vrchovatě. Má i s rodinami vystaráno. Střední vrstva žije podle míry výdělků, avšak nic moc a její životní úroveň stagnuje, či spíše upadá. Ostatní do počtu se musí pořádně ohánět, aby zajistili rodinám živobytí, v praxi s nejnižší realizovatelností lidských práv. Bývalé sociální jistoty – jako materiální základ lidských práv – jsou v troskách a i ten zbyteček je na úbytě. Pravda, v okolí je více zboží k nákupům a též možností cestovat po světě, ale to závisí hlavně na obsahu peněženek. Nadstavba společnosti je od základny rovněž odvozena třídně a v reálu nejvíce slouží nejmajetnějším se vším, co k ní patří, včetně stran a politiků s nimi spojených. Zatím nenastala situace, kdy dolní patra společnosti výrazně už nechtějí žít jako dosud a horním patrům tak žít nedovolí. Nicméně kyvadlo času se již vydalo po eliptické dráze k opačnému pólu a nazrává vědomí potřeby zásadních změn. Navíc v situaci permanentních rizik, kdy závazky globální bezpečnosti jsou demontovány, mezinárodní právo dostává rány. Chaos zvyšuje nebezpečí velké války.
Doba je gravidní narůstající revoluční dynamikou. Těžko určit odkud přeskočí jiskra ideje, která zapálí masy a v jaké podobě materiální síly je povede k činům. K. Marx ne bezdůvodně předpověděl, že jejich forma a stupeň ofenzivy vždy závisí od formy a stupně odporu odcházející třídy. Čekal bych, že to přijde k nám nejdřív odjinud z Evropy.
STANISLAV SUJA
V pozitivním smyslu samozřejmě žádnou. Ovšem pokud jde o „konečné řešení lidské otázky“, tak tam je jeho úspěšnost značná. Odstraňování posledních zbytků lidskosti mu jde opravdu rychle.
JAN KRISTEK
Biologické systémy jsou založené na obživných, sebezáchovných a reprodukčních, pečovatelských reakcích. Selekce působí nitrodruhově i se zevním prostředím. Zvířecí společenství jsou nadána podle Kropotkina sociogenesí – vzájemnou pomocí, U lidí dosud není vyřešeno, jak má sociogenes fungovat, jak společnost vést. Socialismus byl v řadě ukazatelů úspěšným experimentem při řešení nelidskostí, vzniku válek, pracovní doby, dětské práce, volebního práva, práva na stávku, zejména vykořisťování, inicioval pád kolonialismu, rasismu, nerovnosti pohlaví, propagoval internacionalismus. Završení zabraňoval antagonismus soustav, odčerpávající zbrojením ekonomické zdroje a udržující násilí. Socialismus vznikl a šířil se v zemích technologicky zaostávajících vůči zemím západním, selhal při konfrontaci s kapitalismem za vědecko-technologické revoluce v mikromechanice, chemii a elektronice. Viditelná progrese za poslední čtvrt století se v ČR týká tohoto úseku. Humanismus je do kapitalismu vnášen uměle, po staletí je za odporu jako cizorodý tolerován. O porušování reálné humanity v ČR svědčí existence bezdomovců, zadluženost obyvatel, rozpor mezi možnostmi a dostupností zdravotní péče, devastace životního prostředí, přetrvává technologické zaostávání, poklesla kvalita školství. Nejsou řešeny globální problémy s oteplováním. Nastává emigrace chudého jihu na sever. V nadstavbě dominuje falšující ideologie, kult finančních úspěchů, egoistické myšlení ve smyslu „co za to“, glorifikovaná svoboda se změnila namnoze v bezohlednost, demokracie je zaměňována za ochlokracii aktivistů. Při lidské variabilitě je z principu obtížně vytvořit systém reálné humánní společnosti.
ANTONÍN DOLEŽAL
Podle mne žádná opravdu lidská otázka (duchovní a filozofická úroveň) nebyla vyřešena, ani nepamatuju, a ještě nové přibyly. Nedávno jsem si vzpomněl na takový krásný film, co jsem viděl, ještě když jsem žil v Německu: Šťastné a Veselé se to jmenovalo a bylo to o vojácích, kteří na Vánoce roku 1914 spontánně na mnoha úsecích fronty uzavřeli příměří a slavili Vánoce s „nepřítelem“. Když na to teď vzpomínám, uvědomuju si, že to byla vlastně labutí píseň křesťanství, které je od té doby v kómatu. Strašná válka, kterou Bedřich Engels tak mrazivě dobře předpověděl, mu nalomila páteř tak, že od té doby živoří o berlích. Šanci dostal socialismus, nezadařilo se ale úplně, a posledních třicet let bylo vlastně jen návratem civilizace do doby, o které Jarek Nohavica zpívá v „Těšínské“, tj. zhruba do roku 1910.
Přibyl ale technický pokrok, schopný vyhladit lidstvo.
LUDVÍK DIVIŠ
Na toto neumím odpovědět, protože nevím, co je a co není „lidská otázka“. Já znám dokonce mnoho lidských otázek, ale vidím to trochu jinak. Jak praví jeden starý moudrý vtip o muži, trýzněném pochybami o smyslu života, který vážil dlouhou cestu za rabínem, široko daleko proslulým moudrostí. „Promiňte, ctihodný rabi, přišel jsem zdaleka, abych vám položil otázku, jaký je smysl života?“ Rabín povstal a uhodil jej do tváře. Když muž zapíjel své zklamání v hospodě, řekl mu jeden rabínových žáků: „Rabín vás uhodil, abyste si uvědomil, že dobrou otázku nemáte chtít vyměnit za banální odpověď.“
JAN SCHNEIDER
Emoce a naděje chóru jsem sdílela. Ale když mému (tehdejšímu) partnerovi Ludvíkovi Vaculíkovi bylo odepřeno promluvit k demonstrantům z balkónu Melantrichu a pak opakovaně i z tribuny na Letenské pláni a bylo mu doslova řečeno: „S vámi se nepočítá,“ začala jsem tušit, že ve scénáři, ať už se na něm podílel kdokoliv, se s návratem k demokratickému socialismu zřejmě taky nepočítá.
LENKA PROCHÁZKOVÁ
Souhlasil bych s Vaculíkem, i když to není zdaleka pravda. A přidal bych k tomu i patnáct klečících žebráků, které každý den potkávám. A taky cestování, ano, ano, pokud nežiješ v té pětině, které se banka vyhýbá. A taky lékaře, kteří vystudovali za státní peníze a záhy mizí za kopečkama (vyšších bankovek).
VÁCLAV HONS
Na začátku uvádím problém: „Co je to lidská otázka.“ Dohaduji se, že by se mohlo jednat také o volnost pohybu a prostupnost hranic. Ovšem to je dvojsečné, protože hranice je prostupná také v opačném směru, což ohrožuje českou společnost. Evropská unie naprosto selhala při ochraně schengenského prostoru a za toto selhání nepřevzala odpovědnost.
Pod masivním propagandistickým tlakem je rozšířený názor, že máme svobodu a demokracii. Pocit svobody a demokracii je dán jejich chápáním. Stávající svobodu bych přirovnal ke svobodě krav na louce, která má elektrický ohradník. Pokud se kráva nepřiblíží k ohradníku, může se cítit jako svobodná; podobně občan, pokud se chová podle představ mocenské a politické elity. Demokracie je vláda lidu, pro lid a prostřednictvím lidu. Faktický vliv občana na dění ve společnosti se však blíží nule. Systém, který je politology nazýván postdemokracií, charakterizuje formálnost. Nejedná se o reálnou, ale spíše nominální demokracii.
PETR SAK
Kapitalismus u nás po plyšáku restaurovaný především vyřešil umělou a nelidskou přezaměstnanost, která tu čtyřicet let budování socialistické společnosti byla zavedena a svou povinností pracovat porušovala základní lidská práva.
Václav Havel: Komunisté vás budou strašit nezaměstnaností, není to pravda, ničeho se nebojte (listopad 1989, Letenská pláň).
Nyní tedy u nás v republice máme konečně zdravou politiku aktivní zaměstnanosti a statisíce nezaměstnaných, byť v období současné hospodářské konjunktury je nyní nezaměstnanost nižší. Ale všeho do času, za rok za dva podle expertů dorazí další hospodářská krize, takže nesmutněme a neházejme hned flintu do žita. Bude líp!
Václav Havel: Dvacet let tvrdila oficiální propaganda, že jsem nepřítelem socialismu, že chci v naší zemi obnovit kapitalismus, že jsem ve službách imperialismu, od něhož přijímám tučné výslužky, že chci být majitelem různých podniků… Byly to všechno lži, jak se záhy přesvědčíte, protože tu brzy začnou vycházet knihy, z nichž bude zřejmé, kdo jsem a co si myslím (v prosinci 1989 před volbou prezidenta ČSSR).
Po dobu několika roků mi bylo umožněno poznat, jak blahodárně třeba na psychiku člověka působí pobyt v evidenci úřadu práce jako uchazeč o zaměstnání. A to nemluvím o přirozeném zeštíhlení již nesmyslně zbytnělé peněženky a zdravosti půstu. Podpora v nezaměstnanosti je spravedlivě vyplácena jen po několik měsíců. Poté už na podporu není žádný nárok. To aby nezaměstnaní zbytečně netloustli a tak netrpěli třeba vysokým tlakem či hrozbou cukrovky, metly to lidstva z přežranosti. Času na přemýšlení o své budoucnosti mají tyto nepotřebné lidské zdroje dost a dost.
Václav Havel: Pro mne není rozhodující, s jakým slovem jsou sociální jistoty spojovány, ale to, jaké jsou. Já si představuji, že by měly být daleko větší, než jaké poskytovalo to, co mnozí nazývají socialismem (prosinec 1989).
Cestování v MHD a ve vlacích je dnes také zdravé, neboť těla nás spolucestujících si musí sama vybudovat imunitu, a to díky sice ne zrovna vonícím bezdomovcům s mnoha prima nemocemi včetně tubery, s parádními otevřenými bércovými vředy, jen zčásti zakrytými onucemi či nějakými hadry. Slabší kusy odpadnou, ale to na věci nic nemění. Konečně také můžeme chytit nějaké ty blechy či vši, ty chtěj přece taky žít, taky mají právo na život a sát krev. I na ubytovně naší firmy se zadařilo štěnicím, taky mají právo na život, v noci jen sají krev mých kolegů tam bydlících, zbytečně zuřivě přes den pátrajících po těchto užitečných tvorečcích, naštěstí pro ně dobře poschovávaných. Netuší tito pomýlení lidičkové, jak zdravé je takové pouštění žilou.
Václav Havel: Pro mne není rozhodující, s jakým slovem jsou sociální jistoty spojovány, ale to, jaké jsou. Já si představuji, že by měly být daleko větší, než jaké poskytovalo to, co mnozí nazývají socialismem (prosinec 1989).
To všechno se po sametové revoluci povidlo, a je toho ještě mnohem víc! Máme tu profesionální armádu s polními kaplany, pilně se účastnící US mírotvorných uhlovodíkových misí ve světě, dále máme Armádu spásy a další bohulibé instituce, vyvařující pro bezdomovce poblivky a krmící je každoročně o svátcích vánočních za osobního žehnání arcibiskupa Duky, aby jim jejich pobyt tady v tom slzavém, co to říkám, hezkém kapitalistickém údolí duchovně prozářil. Dokonce milé bezdomovce občas nechají i přespat komfortně vsedě u stolu v pro ně vyhrazené cimře. I díky tomu v kanalizačních a teplovodních šachtách a pod mosty pak není taková tlačenice, což je pro ostatní bezdomovce výhodné. Lidská práva především!
Václav Havel: Možná se ptáte, o jaké republice sním. Odpovím vám: o republice lidské, která slouží člověku, a proto má naději, že i člověk poslouží jí. Za svůj třetí úkol považuji podporu všeho, co vede k lepšímu postavení dětí, starých lidí, žen, nemocných, těžce pracujících, příslušníků národnostních menšin a vůbec všech občanů, kteří jsou na tom z jakýchkoliv důvodů hůře než ostatní. Žádné lepší potraviny či nemocnice nesmí být výsadou mocných, ale musí být nabídnuty těm, kteří je nejvíce potřebují (1. 1. 1990 v novoročním projevu).
Po sametové revoluci se vůbec vrátila spousta roztomilých nemocí, od svrabu a planých neštovic až po tuberkulózu, nu, taky mají právo tu být. Jejich práva, stejně jako bezdomovců, nemohou být přece donekonečna pošlapávána, jako tomu bylo za komunistů! Bohužel levicové socky jsou věčně nespokojené. Nadávají a stěžují si na všechno. Neumějí si přiznat, že příčinou všech problémů jsou oni sami a nikoliv malé důchody či platy. Nevěří totiž sami sobě a volí raději ty socijální jistoty v socijálistickém otroctví s plnými těřichy, než svobodu, poznanou nutnost, se kterou se ovšem spojuje i odpovědnost a příslušný díl nejistot a lidských práv. Doufají (ovšem zcela marně, o to se už naši přátelé v US postarají) že se zas jednou vrátí doba, kdy si budeme zadky vytírat novinami, protože v krámech nebude toaleťák a budeme stát tři hodiny ve frontě na banány.
Co se nepovedlo? Žel bohu protiraketový US vyhledávací a naváděcí radar EBR, potřebný pro US antirakety, umístěné v Polsku a Rumunsku, se zaparkovat v Brdech nepovidlo. Severokorejské a íránské balistické rakety nám a ostatním svobodymilovným státům Západu tak dál hrozí. Ale díky členství České republiky v čistě obranné alianci NATO jsme zabezpečeni alespoň před agresivně mírovým Putinovým Ruskem, které ohrožuje dodávkami ropy a plynu nás, západní Evropu a hlavně nebohé US. Zničení Ruska v globálním nukleárním konfliktu bude ve prospěch celé, dnes už beztak přelidněné planety. Po 3. světové válce zbylé (asi možná jen trochu svítící) lidstvo bude ale moci začít konečně budovat Nový světový řád, svou světlou (radio)aktivní, multikulti a genderově vyváženou (ne)zdegenerovanou budoucnost.
Naši ukrajinští benderovští přátelé jiné přání nemají. Ano, jsou tu ještě ty rusofilní proruské konspirační weby, které kalí vodu, že, ale s těmito pomýlenými lidmi si Velký Bratr jistě hravě poradí. Ostatně jejich podrobné seznamy jsou již zpracovány Evropskými hodnotami a dalšími spřízněnými bratry v informační zbrani, a připraveny k dalšímu použití. Panáčkové, jak se do lesa volá, tak se z něho ozývá!
Konečné řešení lidské otázky za dodržování lidských práv sexuálních LGBTQ menšin všech pěti pohlaví a miliónových chlívků pro demokracii se už za zpěvu Anety Langerové blíží! Lidé, bděte!
JAN POLÁČEK
Jeho tvrzení nerozumím. Všeobecně říkáme, že práce vytvořila člověka. Každý v socialismu měl práci. V pracovním procesu člověk nevyráběl jen užitné hodnoty, ale měnil i sebe sama. Práce pro něj byla současně kulturním procesem. Pomáhala uspokojovat každodenní potřeby. Člověk prostřednictvím práce zvyšoval své uvědomění, rozvíjel své duchovní i fyzické schopnosti. Člověk na základně svého vědění, vědy, vzdělání, na základě názorů estetických i světonázorových zvyšoval své schopnosti, um, přispíval ke své spokojenosti.
Není nutné jen potvrzovat, že práce stvořila člověka, ale především je potřebné posuzovat rovněž podmínky, které osobnost člověka vytvářejí. Člověk v celé šíři naplnění svých ideálů, tím, čím má být, může dosáhnout jen prostřednictvím společnosti. Výsledky práce v socialismu, v historickém vývoji, dokládají obrovské úspěchy ve všech oblastech lidského bytí. Opravňují k hrdosti, ale současně navádí k obavám o ohrožení člověka. Člověk se může stát manipulovatelným. Nebezpečím byl a je systém typu hitlerovské byrokraticko-mocenské říše. Nesprávný počin jednotlivce či úzké mocenské skupiny vedl a vždy vede k ohrožení naší národní kultury tvořené po staletí, výsledky práce člověka neslouží všem.
Zmocňování se tohoto světa by nemělo být záležitostí jen úzkých skupin společnosti, ale všech příslušníků společenství. Hromadění hmotného bohatství samo o sobě neřeší problémy lidské existence a spokojenosti.
Svět techniky oplývá složitými systémy a určitou vnitřní zákonitostí. Dochází-li k porušení zákonitostí ze strany některých subjektů, dochází k deformacím, je porušována rovnováha vývoje člověka. Prudký rozvoj techniky sice mohl a může podporovat další dobývání hodnot z přírody, které však člověk nestačí zažít intelektuálně, esteticky, morálně apod. Dochází ke krizi, kterou může řešit jen spravedlivá demokratická socialistická společnost.
Žijeme v období obrovského rozvoje vědy a techniky, v němž se ale zároveň opožďuje naše myšlení. Myšlení, znalosti, představy, postoje lidí se opožďují za rychlým rozvojem technické civilizace. Etika se opožďuje za technikou i politikou, což silně ovlivňuje psychiku člověka. Člověk ztrácí jistotu své existence. Tím více v kapitalistické společnosti. V demokratickém socialismu člověk dostává šanci neustále řešit dialektický vztah mezi sebou a svým dílem. Souběžně rozvíjí kulturní revoluci. Zvyšuje se kultura člověka jako rozhodující výrobní síly.
Vzestup dějin a pořádek ve společnosti nezáleží na přírodní determinaci, ale především na lidských činech. Člověk by měl usilovat o maximum své svobody, o maximum prostoru pro svou seberealizaci, o lidské podmínky vzájemné interakce individuálních a celospolečenských zájmů. Člověk se může rozvíjet pouze ve svobodných poměrech. Jeho život pod tíhou povinnosti a tak zvaného musismu může být pouze dočasný.
Řešení současné komplikované situace dnešního člověka závisí mj. na formě světového názoru. Světový názor může být podmínkou k tomu, aby člověk mohl pochopit současné rozdíly a nestal se obětí různých zájmů. Takový názor, který je produktem dějin, který odstraňuje naivní, neživotné polopravdy, který nabádá k utváření smyslu života člověka.
Hlavním smyslem života člověka je jeho produkce a reprodukce. Uspokojování této činnosti závisí na materiálně technické a duchovní základně společnosti, která podmiňuje jeho sociální postavení, tj. sociální, politické a duchovní procesy. Nelze opomíjet ani další faktory, jako je úroveň politiky, práva, vědy apod. Tyto profese, za určitých podmínek, mohou kladně či záporně ovlivnit potřeby a zájmy, zrychlit či zpomalit společenský pohyb, nebo vést k likvidaci výdobytků generací.
Pan spisovatel by jistě dnes myslil jinak. Asi měl jiné důvody se zviditelnit. Jako levicově smýšlející člověk věděl, že socialismus byl nejrealističtější ekonomickou a politickou platformou. A to i přes mnohá pochybení, které měl odstranit čas, cílevědomá práce, znalosti.
Naproti tomu kapitalismus přece vědomě okrádá normálního člověka o jeho jistoty, o jeho spokojený život, ubírá mu práci, nemá velký zájem o jeho kulturní rozvoj, vyžaduje jen poslušnost.
RUDOLF HEGENBART
Domnívám se, že pojem tak obecný, jako je „lidská otázka“, může zkoušet „řešit“ jedině filozofie. Společnosti – a jejich řády – tedy v těchto případech kapitalismus či socialismus – se musí (musely) snažit řešit otázky mnohem konkrétnější: politické, ekonomické, sociální, národnostní, vojenské, kulturní, ekologické, bezpečnostní, právní, etické, vědecké, ideologické, náboženské, zdravotní… atd. Odpovědět tudíž na otázku, co vyřešil a co nevyřešil za třicet let kapitalismus u nás, by vyžadovalo nejspíš rozsáhlé encyklopedické dílo. Nejstručněji to proto vyjádřím ve vztahu k heslům, která oba systémy hlásaly při svém vzniku a následném vývoji: Socialismus (současnými vítězi obsedantně cejchovaný jednak coby totalita, jednak coby komunismus, tj. řád, jenž zatím nikdy nikde neexistoval) obecně sliboval sociálně spravedlivější společnost, sociální jistoty, lepší a rostoucí životní úroveň pro všechny pracující – životní úroveň, jejíž samozřejmou součástí bylo i bezplatné zdravotnictví a školství, stabilní penzijní systém, významná podpora mladých rodin, relativně levné bydlení a potraviny, masová přístupnost kultury a sportu atd. A to socialismus nepochybně splnil. Nástup kapitalismu (cudně maskovaného reklamním názvem „tržní hospodářství, ještě lépe „demokracie“ bez přívlastků, nejlépe pak „svoboda“) byl u nás v listopadu 1989 spojen s obecnými hesly „nejsme jako oni“, „svoboda a demokracie“, a hlavně „láska a pravda zvítězí nad lží a nenávistí“. Ukázalo se, že nová privilegovaná kasta je opravdu nesrovnatelná s takovými směšnými troškaři, jakými byli „papaláši“ v dobách reálného socialismu, a hony na vnitřního nepřítele po celých třicet let zběsile eskalují, stejně jako posedlá nenávist vůči ideologicky prefabrikovaným vnějším nepřátelům (Rusku a Číně). Způsob, jakým se bleskově zformovali noví zbohatlíci (nouveau riche) v 90. letech minulého století, je otřesnou historií monstrózního rozkradení národního majetku, zčásti cestou jeho likvidace, zčásti jeho ovládnutím cizími nadnárodními společnostmi. Svoboda (od čeho…? a k čemu…?) je ve většině důležitých oblastí života každého člověka zásadně podmíněna finančními možnostmi a reklamně redukována především na svobodu cestování a možnost studia v zahraničí (pro ty, kteří na to mají); životní úroveň je zúžena na úroveň konzumu (podle toho, kdo na co má)… a takto bych mohla pokračovat dál a dál. Poslední heslo o vítězství pravdy a lásky nad lží a nenávistí se stalo parodií sebe sama. A pokud jde o demokracii, stále neurvaleji se ti, kteří v demokratických volbách neuspěli, pokoušejí dostat k moci nedemokratickými metodami, nemluvě o přísně „demokratickém“ diktátu bruselských byrokratů. A to už zcela vynechávám problémy, jež stále rychleji přerůstají lidstvu přes hlavu v globálním měřítku, přesněji v měřítku globálního kapitalismu. Naštěstí se už nedožiji toho, až se opět někdo bude za dalších třicet let ptát, co se zde udělalo pro řešení „lidské otázky“. Ale bude se ještě vůbec na to někdo ptát?
IVANA BLAHUTOVÁ
Cože? Kapitalismus že by někdy něco vyřešil? Snad jen, že bohatí ještě víc bohatnou a chudí chudnou. A to nejen u nás, ale všude ve světě.
Někde jsem četl, že se trochu změnil slogan prezidenta Havla – lež a nenávist zvítězila nad pravdou a láskou… Bohužel.
ZDENĚK TROŠKA
I když Ludvík Vaculík chodil do stejné měšťanky ve Valašských Kloboukách, časově jsme se minuli. Dnes vím, že podstatou kapitalistické akumulace je „přirozené rozvírání nůžek“, kdy bohatí bohatnou, chudí chudnou, neboť v rukou minima lidí se nakonec hromadí maximum prostředků, tedy majetku, s kterým dovedou zacházet jen ti nesobečtí, k nimž kdysi patřil i Baťa, jenž dal Vaculíkovi vzdělání.
Rozjetý vlak kapitalistické akumulace, živený tradičním sobeckým genem, se dnes pokoušejí regulovat Číňané, ovlivnění konfuciánskou tradicí.
Pokud jde o dějinná řešení, to v Rusku kdysi ztroskotalo, neboť podle Michaila Gorbačova Říjnová revoluce oddělila člověka od vlastnictví.
Ve vlastnictví je asi ono čertovo kopýtko a „zákonitá“ příčina globálních pnutí. V duchu vzniklých nerovnosti jsou totiž řešeny veškeré lidské otázky a kapitalistická akumulace zákonitě naráží na hranu totálního minima majetných a robustního maxima nemajetných.
A právě této nerovnosti podléhá řešení lidských otázek. Kapitalistická akumulace zisku je svojí podstatou těžko dokáže vhodně řešit, neboť vyvolává další neřešitelné lidské otázky.
IVO ODEHNAL
Dovolím si tvrdit, že řešení tzv. lidské otázky (co to vlastně je: postavení člověka ve společnosti, otázka jeho svobody ve společnosti i jeho vnitřní, jeho postavení v daném systému výrobních sil a vztahů, tedy i bezprostředních vztahů mezi lidmi) je spjato s celou historií lidské existence, tedy že se řešila ve všech společenských formacích a režimech. Z toho důvodu bych řekl, že Ludvík Vaculík tehdy přeháněl a byl neobjektivní, neboť jednak socialismus řešil lidskou otázku za pochodu už od doby svého vzniku a vzhledem k danému stupni svého vývoje nemohl vše vyřešit, už také proto, že byl množinou jednotlivců, přistupujících k tomuto problému buď přehnaně kolektivně, nebo naopak (či i v souladu s některými kolektivními cíli) přehnaně individualisticky, čili sobecky. Tedy jak kdysi V. I. Lenin vytknul Maximu Gorkému: Vy umělci rádi přeháníte! Zcela jistě tedy socialismus nevyřešil optimální poměr mezi kolektivními a individuálními právy (svobodami) a povinnostmi jednotlivce, a to nejen v tom smyslu, aby byly v rovnováze, takže např. zákon akce a reakce na to způsobil, že vyvolal přílišný důraz na individualistická práva (bez odpovídající odpovědnosti ke kolektivu), čehož bylo zneužito k pádu Prvního socialismu (neboť tlupa neuvědomělých hlupáků měla příliš před očima, co tím sama pro sebe získá, než ztratí). Chybu ale primárně vidím ve stalinistických a neostalinistických funkcionářích a představitelích ČSSR, kteří uvěřili tomu, že stalinismus je marxismus-leninismus. Pokud by byli opravdu znalí Marxe a šlo jim o diktaturu pracujících a nikoliv o diktaturu KSČ, museli by dojít k přetvoření státu ve vyvážený systém občanských, výrobních a zájmových samospráv, s tím související nahrazení státního vlastnictví výrobních prostředků spoluvlastnictvím všech občanů a tím i vyváženosti individuálních a skupinových práv, stejně tak jako individuálních a skupinových povinností a odpovědnosti jednotlivců ke společnému majetku. Strašení individualistickým kapitalismem se nepovedlo, neboť strašákem se stal státní kapitalismus Prvního socialismu. Až tohle pochopí nejen všichni členové KSČM, ale sami pracující, bránící se dosud osobní odpovědnosti za firemní (stejně jako kdysi za státní) majetek jako čert kříže, přijde Druhý socialismus (samosprávný), neboť lidskou otázku řeší za pochodu (i v kapitalismu) pouze míra svobody pracujícího člověka ve výrobě, ve vlastnictví a při nakládání s výrobními prostředky (nikoliv jen u voleb) a tím i míra Marxova osvobození práce jako míra naplnění niterného vztahu každého člověka ke splnění své celoživotní seberealizace.
JINDŘICH FAJT