ALEŠ HUŠÁK

Nerad mluvím spatra. Ne, že bych to neuměl, ale tak, jako to umí pan prezident, to si opravdu netroufám. Snadné by bylo, kdybych hodnotil stav dopravy v Praze, nebo různé myšlenkové proudy uvnitř klimatického hnutí, rozhodně si to ale netroufám u tak křehké věci jako je řeč kmotra knihy básní. Takže se prosím na mě nezlobte, že jsem si řeč k Panoptiku napsal. Ony si ty verše zaslouží, abych k nim byl jemný a zároveň přesný, emotivní ale také logický.

Být kmotrem je vážná věc. Nemluvíme pochopitelně o kmotrech tak, jak o nich mluvil nejmenovaný předseda vlády této země, ale o kmotrech, kteří se zavazují postarat se o potomka spřízněné rodiny nebo kamaráda. Je to závazek na celý život, slib, který v sobě obsahuje závazky dokonce finanční. Ne, Petr po mně nechtěl peníze. Petr chtěl, abych se stal průvodcem jeho knihy při prvních krocích reálným životem a dohlížel na její žití v letech příštích. Udělám to rád, a proto jsem také tuto roli přijal.

Jak přivítat novou knihu básní? Myslím si, že jedině jinou poezií, veršem, který ty nově narozené přivítá mezi již existujícími. A tak si poslechni, jako verše křtící, kousíček z Halasova Ladění, Sněžky českého veršotepectví.

Když probudí se hlína, je to myš

Je-li sklu zima, zaroste větvičkama

Ryba je hastrmanní lžička Víš

A slza Slza je voda, co je sama

Petr mi rozhodně nedal jednoduchou úlohu. Především a hlavně tím, jak svou sbírku nazval. Panoptikum…

Determinace názvem je determinace osudu. Nejsou to verše nové, ale zánovní. Originálně kdesi ležící zaprášené v koutě, nyní vyzvedlé a oprášené a představené. A ani se nedivím, že v tom čase minulém se bdělému cenzorovi cosi na nich nezdálo. Ale to už je Petrův úděl. Být nepohodlný každému režimu a provokovat…

Ne aby sbírku nazval třeba „Snění v osudu“ nebo „ S můzou ve Tvých dlaních“. Ne, ani si nevzal poučení z titána české poezie Nezvala, který když už hovoří o tlampačích z Wall street, nazve báseň Zpěvem míru. Takové předloženosti se Petr nedopustil a natvrdo řekl a říká Panoptikum. Všem příštím cenzorům a kritikům navzdory.

A proto budu kmotrem knihy rád. Slovy starých pořádků, potřebujeme takových knih víc. Potřebujeme víc veršů a více poezie, protože každá země je tak kulturně silná, kolik má básníků. Ve vší té záplavě denní politické literatury, která se na nás valí ze všech možných koutů internetu, je poezie stále tou chudou myškou. Váhavě se vydává na náměstí mezi davy, a je zvláštní, že ji pro sdělení Myšlenky stačí tak málo slov, o to silnějších, o to údernějších.

Básníci spolu nesoupeří, protože vnitřní cítění nemůže být konkurenční, a neexistují žádné světové tabulky důležitosti básníků. Je to kvůli tomu, že každý po sobě samém osloví určitou skupinu lidí, a pro tu je bohem, i když třeba jen na chvíli. A šťastný je národ, který má básníků hodně, protože tím více má snílků. V takovém světovém srovnání patří oba naše národy, a to říkám schválně v prostorách Slovenského domu, mezi světové mocnosti anebo spíše, řečeno jazykem básnickým, vlastníme obrovské obchodní domy s poezií. Jmen netřeba.

Knížka poezie je úžasná věc. Můžete ji dát jako dárek. Leninovy spisy nebo Moravcovy projevy (míním Emanuela, ne Václava) odsunete stranou, ale Majakovského přečtete, stejně jako Durycha, i když si s nimi politicky nesednete. V tom je síla veršů.

Darovat knihu poezie, to nikoho neurazí. Ti hloupí se tváří stejně potěšeně jako ti, kdo z toho budou mít opravdovou radost.

Knížka veršů může dlouho zdobit místo ve vaší knihovně, a buďte si jisti, že vás za to budou veškeré návštěvy obdivovat. U Rudé záře nad Kladnem se vám to nestane.

A nezapomeňte, že vlastnictví knih poezie z vás automaticky dělá intelektuála. Vzpomínám si, jak jsem svého času navštěvoval jednu z nejtemnějších postav Prahy, jehož jméno se ani nesmělo vyslovit. Mimochodem velmi chytrého a vzdělaného člověka, který byl ale v zajetí svých démonů. Ale na toaletě, kterou jsem jako každý musel občas navštívit, měl u zrcadla seřazenou sbírku velikánů české poezie, kterými bylo možné listovat. Opravdu. Vzpomínám na to vždy, když si místo toho čtu na onom místě zprávy na telefonu.

Knihou veršů můžete i nakonec podložit stůl, u kterého sedíte. Brzy zjistíte, že báseň podepírá stůl jinak než politická literatura nebo kniha hororů. Stůl se cítí pokojněji.

A tak bych přál Panoptiku, aby byl přední ozdobou knihoven a tou nejvíce ohmatanou knihou. A Petrovi děkuji, že se zařadil do té celé řady snílků, kteří napsali verše, kterými se nakonec někdo potěší. Anebo, kterými byl nebo bude někdo vzburcován.

Já osobně ale nejvíce Petrovi přeji, aby se Panoptikum stalo knihou, kterou vezme do ruky náctiletý mládenec, aby je u romanticky zapálené svíčky recitoval dámě svého srdce, které bude ještě ten večer tímto klíčem odemknuto.

Nu a nakonec, protože řečeno už bylo dost, musím prozradit, že s Petrem pochopitelně maříme náš čas také nekonečnými hodinami politických debat. A já jsem se rozhodl Panoptiku věnovat dnes večer ještě jedny verše, kterými Petrovu sbírku básní přivítám. Viktor Dyk byl předním českým politikem a také básníkem. Čeho bylo více, už se dnes nedozvíme. Někde v parlamentním archivu bychom asi našli jeho připomínky k zákonu lihovému nebo zákonu o drahách, já bych ale spíše přečetl jednu jeho báseň o tomto národě. Báseň, která nám po něm zbyla z roku 1910, kdy boj za sebeurčení dostával hmatatelné obrysy, a zůstávalo necelých osm roků do vzniku samostatné republiky. Myslím si, že báseň potvrzuje, že mnoho věcí se stalo, ale mnohé zůstává i dnes, po skoro sto letech, stejné. A tak přes jedno století, vítej Panoptikum. Snad mi to Viktor Dyk mít za zlé nebude.

Smutná píseň vesnického šprýmaře (Pohádky z naší vesnice)

Kupředu jdeme, je-li vhodná chvíle,
vhodná-li chvíle, jdeme zase zpět.
Při kterémkoliv nás tak vidím díle:
ne dobří, zlí ne. Něco uprostřed.

Vábeni věčně vším, co pro nás cizí,
jdem šumařiti v chladný pro nás svět.
Na půli cesty tato náhle zmizí.
- Ne sví, ne cizí. Něco uprostřed.

Zvedneme ruku. Potom zase klesne.
Dnes oheň v nás. A zítra zase led.
Hrozí se dnes, a zítra sotva hlesne.
- Ne živí, mrtví ne. Tak něco uprostřed.

Předneseno ve Slovenském domě v Praze