IVO FENCL
Zoolog Desmond Morris se loni 24. ledna dožil devadesáti. Je autor knihy Nahá opice (1967, česky 1971), jednoho ze 100 nejprodávanějších titulů všech dob, a děl Nahé oko (2001), Nahý muž (2008) a Nahá žena (2004, česky 2006). A maluje a vystavuje, to od roku 1948. Vyšlo 8 publikací o jeho výtvarném díle (2500 obrazů), vystoupil ve víc než 700 televizních pořadech, znal Francise Bacona, Joana Miró, Henry Moora; a přece až teď je tu se Životy surrealistů, okamžitě přeloženými.
André Breton surrealismus roku 1924 definoval jako psychický automatismus a diktát myšlení oproštěný od kontroly rozumu, aniž se výsledek eticky a esteticky uhladí. Podle Morrise, který vzdal analýzu surrealistické literatury, lze rozlišit 5 typů podobného výtvarna: Paradoxní, atmosférický, metamorfický, biomorfický a abstraktní.
Abstraktní surrealisté přitom představují tvary, které nejsou jen „vzorek na zeď“. Ti biomorfičtí vynalézají nové figury a my nesvedeme dohledat „zdroj“, ačkoli figury jsou autentické. – Atmosférický surrealismus je dle Desmonda Morrise natolik intenzivní, až působí realistická kompozice snově; je to například případ rané tvorby „malíře jediné nahé ženy“ Paula Delvauxe. Ale nejsnáze identifikovatelné jsou metamorfický a paradoxní surrealismus. První atakuje reálné tvary, a přece identifikujete původní zdroj. A paradoxní surrealisti? Prvky zobrazují realisticky a občas i piplavě, nicméně iracionálně. Asi jako když René Magritte (1898–1967) přimaloval botám prsty a noční košili ňadra.
V Čechách je dnes podobným surrealistou určitě Jiří Slíva. Oponujete? A že on své obrázky dopředu promýšlí? Dokažte to. Ostatně i Magritte kalkuloval a užíval nejméně deseti prostředků ozvláštnění.
1. Neobvyklá kombinace: Například trup sedícího muže jako ptačí klec.
2. Prohození: Mořská panna s nohama ženy a hlavou makrely.
3. Průhlednost: Oblaka viděná skrz ptáka.
4. Nereálná velikost: Jablko plní pokoj. Úředníci jako kapky deště. Vlak jede z tunelu v krbu.
5. Nepatřičnost: Orel v kabátě.
6. Stav beztíže: Levitující skalisko.
7. Proměna: Orlí hlava raší z hory.
8. Obměna skupenství: Jachta ustrojená z vln. – Nejdrzejší ovšem stejně vždy bude svévolné pojmenování, kdy je – dejme tomu – kůň Dveřmi. René Magritte však je sice ten neznámější surrealista, ale ne zcela pravý, a někdy dokonce bývá považován za jednoduchého tvůrce vizuálních hříček. Nudilo ho, jak přiznal, nápady (pracně) přenášet na plátna, dle Morrise byl nicméně géniem konzistence a výběru vizí. Vytvořil tak neanalyzovatelný vlastní svět. „O tajemství se nemůže mluvit,“ řekl jednou. „Tajemství nás musí ovládnout.“ Podobá se to čínskému úsloví (citovanému Picassem): „Nenapodobuji přírodu, funguji jako ona.“
Pokud jste dočetli až sem, asi vás napadlo, že jste surrealisty trochu i vy. Sami. A že to není zcela nesnadné. Kdo ví; snad se surrealistou skutečně může stát každý, i ptejme se, proč tomu v praxi tak není.
„Na první pohled se tvorba některých fantazijních malířů docela podobá dílům opravdových surrealistů, ale ve skutečnosti stojí surrealismu asi tak blízko, jako se má Disney k Hieronymu Boschovi,“ říká Desmond Morris, nicméně skutečnou odpověď nemá ani on. Jen nás ujistí, že využití jakékoli z patera výše vyjmenovaných kategorií není záruka vzniku kvality a uměleckého díla. A ví: „Dost lidí si surrealistické postupy osvojilo, aniž by dosáhli zajímavých výsledků.“ – Částečná odpověď zní: V oblasti výtvarného umění víc než jinde platí, že jde i o kolektivní dohodu, o rozhodnutí smluveného společenství. Toho příkladem je do velké míry i surrealista Marcel Duchamp (1887–1968).
Neměl jen štěstí (a charisma), hle však: i v českém vydání Morrisovy knížky se jeho působivý, teatrální portrét (z roku 1927), kdy se opírá v opulentním kožichu o newyorské zábradlí, náhodou dostal přesně na stranu 100. Kdo však může předvídat? Uplynou ještě léta a nelze vyloučit, že bude tento „nejvlivnější umělec dvacátého století“ našimi potomky označen za šarlatána. Hodnocení „stále probíhá“, říká Morris. Ale Duchampův medailon přece uzavře smířlivě: Navzdory absenci skrupulí, nebo zrovna díky ní, se tomuto umělci povedlo změnit směr moderního umění, ačkoli toho ani moc nevytvořil.
Byl to však Duchamp, kdo před 101 rokem (1917) vystavil pod názvem Fontána pisoár. Aniž se podílel na jeho vytvoření. Když se Duchampa ptali, co s výjimkou KONTEXTU, do něhož některé své objekty umístil, je na nich zvláštní a hodno ceny, řekl: „Nesou můj podpis a je jich omezený počet.“ „Změnil hodnotu připisovanou tradičním, zručně tvořeným dílům vyučených umělců, kteří se lopotili ve svých ateliérech,“ konstatuje Desmond Morris. „Když mu nabízeli slušné peníze za to, aby zase začal malovat, odmítl s tím, že už udělal vše, co chtěl, a že se nebude opakovat jen kvůli výdělku. Nabídli mu ještě víc peněz, aby vedl galerii v New Yorku, a znovu odmítl. Raději žil tak, že ždímal peníze z bohatých přátel, občas zvítězil v šachovém turnaji a vytvářel limitované edice svých nejslavnějších děl. Udělal navíc terno smlouvou s Arturem Schwarzem, který v Itálii vyráběl kopie jeho nejdůležitějších prací. Velmi dobře se prodávaly, protože všechna muzea na světě chtěla mít ukázky Duchampa.“
Ale ještě ke kategoriím. Morris je charakterizuje v předmluvě a podle očekávání dodává, že hodně surrealistů v průběhu dráhy tvořilo více z uvedených metod. A který byl nejvšestrannější? Jistěže Max Ernst (1891–1976). V různých momentech užil veškeré Morrisem definované přístupy. Právě jeho mysl měl taky Breton za surrealismem nejposedlejší. „Věřím, že nejlepší, co lze udělat, je zavřít jedno oko a jeho pohled obrátit dovnitř,“ řekl Ernst. Věřím, že to nedělal, když přecházel bulváry.
Cosi horšího se přihodilo na Montparnassu jeho kolegovi Victoru Braunerovi (1903–1966). Tento génius se narodil v židovské rodině v Karpatech a roku 1938 mu levé oko vyrazil sklenicí či lahví španělský surrealista Oscar Dominguez (1906–1957). „Zvláštní je,“ píše Morris, „že o sedm let dřív namaloval autoportrét, kde je zobrazen právě s jedním vážně raněným okem.“
Po úrazu neplakal a napsal příteli: „Lovec, aby lépe mířil, na chvíli zavírá levé oko. Voják, aby lépe střílel a zabíjel, na chvíli zavírá levé oko. Střelec v souboji na přesnost zavírá na chvíli levé oko, aby lépe vyslal střelu nebo šíp do středu terče. Co se mne týče, zavřel jsem své levé oko navždy a bylo to zřejmě náhodou, že jsem dostal možnost nahlédnout do samého středu života.“
„Braunerovo rozmanité dílo je živoucím výrazem vpravdě surrealistického ducha a je těžké pochopit, proč není ceněn více,“ podotýká Morris. „Kdyby byl hollywoodským hercem, byl by dnes řazen mezi ty béčkové. Ale uvidíme. Uvidíme, zda se v budoucnu dočká většího uznání a vyrovná se ostatním významným surrealistům. Rozhodně by si to zasloužil.“
Ale ještě k Ernstovi. „Bez oddychu tvořil, neúnavně zkoušel něco nového!“ A Morris připomíná i příznačnou příhodu jeho dětství. Rovněž Ernstův otec byl malíř, ale snaživě kopíroval skutečnost, i když jednou zachytil krajinu a vynechal strom. Do kompozice nepasoval. A Ernstův otec k Maxově údivu šel a strom porazil.
Morris vnímá 8 typů surrealistů. Oficiální, dočasné (vč. odpadlých a vyloučených), nezávislé, nepřijaté, přirozené a antagonisty. Což jsou ti, kteří tvořili surrealistická díla, ale „nemuseli“ Bretona a teoretizování. Anžto Breton byl malicherný a arogantní diktátor, homofob a záludný, nabubřelý pokrytec. Záviděl jiným uměleckou kariéru, nesnášel rodinu a děti a ženy měl za dobré leda k posluhování a… Dusil ho celý oceán předsudků.
Byl to syn chladné, dominantní ženy, která ho v dětství bez emocí fackovala. Chtěl, aby se surrealisti chovali jako nemyslící děti, což úplně nešlo. Měli ignorovat veškeré požadavky společenského systému, ale sám André si vychutnával jejich sváry a záměrně je rozdmýchával. Líbila se mu role soudce nebo aspoň rozhodčího. Vyloučil z hnutí Dalího, Ernsta, Moora, Braunera, Picassa a minimálně patnáct dalších géniů, některé opakovaně, a Chagall, Magritte, Klee, Miró a Man Ray hnutí sami odmítli, často právě kvůli němu. Jen Marcel Duchamp byl jedním z nějakých deseti Bretonových miláčků, kterým prošlo porušování pravidel.
Vedle 27 mužů představuje Morris i pět žen – výtvarnic, ale vždy i múz. Nejatraktivnější byla určitě Leonora Fini (1907–1996), o které dlouho mluvila celá Paříž. „Picasso se do ní úplně zbláznil, Eluard jí skládal básně, Jean Genet o ní psal obdivné dopisy a Cocteau ji nazval bohyní. Ernst byl fascinován její skandální elegancí a brzy se stali milenci. Ale měla výhrady; zjistila, že má vždy vztah se čtyřmi nebo pěti ženami najednou. Velmi intimní vztah si však vytvořila s fotografem Henrim Cartier-Bressonem (1908–2004), který ji při společné cestě do Itálie zachytil na explicitních fotografiích.“
Když Fini navštívil roku 1936 americký obchodník s uměním Julien Levy, prožil s ní krátkou milostnou aférku a představil ji Dalímu, „ale ten byl vůči ní trochu ostražitý. Zřejmě proto, že si všiml, že jde o ženskou verzi jeho samého, co se provokatérství týče, a tudíž – možná – rivalku“. – V Paříži pak žila v tomtéž domě s třemi partnery naráz a jezdili tak na dovolenou, tisk psal o „Republice Leonor“. Mívala i 23 koček, spala s nimi a vynořují se z jejích obrazů. Vadu však také měla, společnou bohužel více surrealistkám. Odpuzovalo ji mateřství, a jak Morris píše, sebevraždě prý přemýšlela jen jednou; když se dostala do potíží s potratem.
Roku 1952 se Fini v Římě seznámila s polským spisovatelem Constantinem Jelenskim, zvaným Kočka, což jí sedělo, i stali se rovněž brzy milenci. Zapadl k ostatním a staral se o obchody, organizoval výstavy a chránil Fini před starostmi života.
Každého z 32 umělců Desmond Morris představuje portrétní fotografií a jen jedním, ale typickým příkladem díla (v případě Maxe Ernsta dvěma). Fotografie vybral tak, aby tvůrce zobrazovaly už v době, kdy surrealistické hnutí ještě bylo na vrcholu. Jak jen to je možné, vyhýbá se Morris známým portrétům z pozdější doby a při výběru reprodukcí 33 děl se omezil na práce vzniklé do roku 1945, tedy ve vrcholném období hnutí; kdy byl sám dítě.
Desmond chápe, že jde u surrealismu víc o životní styl než o hnutí; a spíš o filosofický koncept než umělecký směr. A ten „styl“ měl být reakcí. „Může-li tradiční společnost vést k něčemu tak odpornému jako válka,“ shrnuje Morris, „musí být sama odporná. Dadaisté se proto rozhodli, že jediným řešením bude vysmát se jí do tváře, a jejich vulgárně posměšné akce působily takové pohoršení, že André Breton, sedě v pařížské kavárně a přemýšleje o budoucnosti, usoudil, že bojovat proti zkostnatělému společenskému řádu je třeba serióznějším způsobem.“ – Tak vznikl surrealismus. Ale předznamenaly ho zvláštní, „z jiného vesmíru“ dodané malby Giorgia de Chirica (1888–1978) z let 1909–1918; například Dětský mozek (1914). A pojem surrealismus užil „na papíře“ už roku 1917 básník Apollinaire.
Morris zde načrtl i životy Dalího, Picassa, Mana Raye, Jeana Arpa, Hanse Bellmera, „Sandy“ Caldera, Paula Delvauxe, Wilhelma Freddieho, Alberta Giacomettiho, Arshile Gorkyho, Wilfredo Lama, Conroy Maddoxe, André Massona, Roberto Matty, Edouarda Mesense, Wolfganga Paalena, Rolanda Penrose a Yvese Tanguye a malířek Eileen Agarové, Leonory Carringtonové, Dorothey Tanningové a Meret Oppenheimové.
Desmond Morris: Životy surrealistů. Přeložil Denis Kostomitsopoulos. Vydalo nakladatelství Bourdon. Praha. 272 stran. ISBN 978-80-906996-3-2