VĚRA BERANOVÁ
10. února zemřel Pavol Vilikovský, slovenský prozaik, překladatel, publicista, který jako jeden z mála překročil slovenský, československý, český dvorek. Narodil se 27. června 1941 v Palúdzke u Liptovského Mikuláše, zemřel v Bratislavě, ve které prožil celý život. Opustil útulnou pracovnu, křeslo po tatínkovi, obrázky Martina Benky a taky své kresby, dýmky, které častěji čistil, než z nich kouřil. Svět měl před sebou ve formě velkého globusu, který také někdy svítil.
S jeho úmrtím se vyrojila řada analýz jeho literárního díla jak doma, tak v různých zahraničních periodikách. Je označován za největšího současného prozaika, také jednoho z prvních postmodernistů. I když se jakýmkoli označením bránil. Také neměl rád, když byl tázán při nejrůznějších příležitostech, co kdy a jak chtěl svým textem sdělit světu, co chtěl svou knížkou vyjádřit. Vždy se ošíval, když měl mluvit o sobě, a to i v soukromí. O co méně mluvil o sobě, o to více se zajímal o svět kolem sebe. Nebyl to však zájem prvoplánový, ve svých soudech byl vždy opatrný, i když to bylo v přátelském kruhu. Opatrnost tady pramenila ze znalosti, schopnosti širšího pochopení a výkladu. Přesto si nebral servítky. Vždy jej zajímalo postavení Slovenska, Slováků v dějinách, a tedy i v současnosti, ať to byla současnost 70. a 80. let, či současnost po roce 1989. Právě na přelomu 70. a 80 let. přijal s velkým zadostiučiněním vystoupení Lasici a Satinského. Kde ani nehodnotil jejich dobovou kritiku současného stavu, ale schopnost kritiky do vlastních řad, především z hlediska národnostního. Tehdy s nadšením hlásal, že opravdový, svébytný národ vzniká a existuje tehdy, když je schopen dělat si sám ze sebe srandu. V této souvislosti si přítomní Češi či Moravané uvědomovali jisté paralely s českými poměry, s koncem obrození či vznikem První republiky. Možná ještě palčivěji se zamýšlel nad domácí problematikou v posledních letech. Byl kritizován za mnohá slova, která směřovala do vlastních řad. Tehdy odpověděl: „U vlastního mně to nejvíce trápí, lépe hledat špínu ve vlastních řadách, ne v těch cizích.“ Konkrétně kritizoval situaci v nakladatelstvích, pokles kultury jazyka obecně, kdy prohlásil přímou souvislost jazyka a myšlenek, které nese: „Nečistým jazykem se také kazí myšlenky.“
Zajímala jej také otázka československá, možná i proto, že jeho otec byl Čech, významný historik, zabývající se staročeskou literaturou. V překladatelské práci pokračuje i dcera Zuzana.
Pavel Vilikovský mimo svou literární práci přeložil řadu textů, zvláště v 80. letech, kdy nemohl a také nechtěl publikovat své texty. Tehdy jej doslova doběla rozpálila slova jakéhosi tzv. kompetentního posuzovatele textu, který vyžadoval nějaké změny. Tehdy se přátelům nezdálo, že by ta změna byla tak podstatná, ale autor neustoupil. Jeho práce na překladech byla velmi pečlivá. Uvědomoval si, jako jeho bratr, že „překladem si kultura uvědomuje sebe samu“. S vlastními překlady vznikala pro něj celá řada problémů. Vzájemné překlady česko-slovenské mu byly dost proti mysli. S humorem předčítal slovenský překlad Švejka. K této problematice se vracel a v jednom rozhovoru z roku 2013 připustil, že v jistých situacích, například když se jedná o literaturu faktu, kdy jde o specifické odborné termíny, je překlad asi potřebný. Jeho úvahy o překladu se nevázaly jen na česko-slovenský či slovensko-český problém. Uvědomoval si komplikovanost překladu například v souvislosti s překladem knížky z prostředí Londýna, kdy ve slovenštině hledal adekvátní výrazy pro londýnský slang. Překladu se věnoval se vší odpovědností. Dokonce když byl hnán termínem odevzdání textu, pracoval s přesným hodinovým rozvrhem, a tak přátelé s pochopením organizovali rádoby pravidelné sedánky.
Cesta k úspěchu nebyla pro Pavla Vilikovského zdaleka přímočará a jednoduchá. Po absolvování gymnázia v Bratislavě se rozhodl pro studium FAMU v Praze. Když na to vzpomínal, divil se vlastní odvaze. Tehdy tam studovaly takové osobnosti, jako byla Věra Chytilová, Jiří Menzel nebo Evald Schorm, kteří byli o něco starší a především znalí českého kulturního prostředí. Vzpomínal, jak studenti dostali za úkol najít v Praze lokace určitého typu, když on se v Praze vůbec nevyznal. Rozhodl se tedy pro literaturu a v letech 1960-1966 studoval na Filozofické fakultě UK obor slovenština-angličtina. V Bratislavě pak působil v periodikách, jako Slovenské pohlady, Romboid, byl také redaktorem vydavatelství Tatran. V pozdějších letech si pochvaloval svou nezávislost.
Mimo vlastní tvorbu a překladatelské úkoly jej vždy zajímal stav současného světa, ke kterému se v posledních letech měl možnost vyjadřovat více méně veřejně. Poukazoval na nepravosti, které viděl v mnoha rovinách, a to v celém západním světě. Co jej až iritovalo je to, že se právě na tyto nepravosti nepoukazuje v domácím, slovenském prostředí. My bychom se v těch našich českých poměrech k tomu mohli vřele připojit.
Knižní tvorba Pavla Vilikovského je rozsáhlá, různorodá. Každá nová knížka nese jedinečný titul, který svým způsobem provokuje, například: RAJc je preč z roku 2018, Pes na cestě z roku 2010. Když měl autor redaktorce vysvětlit, kde se vzal tento titul knížky, vlastně zklamal tazatelku. Vzpomněl si, že slyšel zprávu o pobíhajícím psu na silnici, a tak tedy vznikl název knížky. Rád překvapoval prostou odpovědí na rádoby složité otázky. Z roku 2005 to byla knížka Čarovná papagáj a iné gýče. V roce 1989 vydal burleskní novelu Večne je zelený. V roce 1965 to byla prvotina, sbírka povídek, která ovlivnila mladou generaci, Citová výchova v marci, v českém překladu, o dva roky později, vyšla jako Citová výchova v březnu.
Smysl pro nadsázku, jemnou ironii projevil také v textech, které nebyly nikdy publikovány a byly určeny přátelům a kamarádům. Například, ve věnování své prvotiny, tedy v roce 1965, svému celoživotnímu kamarádovi, tehdy začínajícímu historikovi Václavu Čadovi, s kterým prožil jednoroční vojenskou službu v Novom Meste nad Váhom, napsal:
„Vážený súdruh nadporučík, dovoľte mi prehovoriť. Dovoľte mi, aby aspoň v krátkosti som vyjadril to všetko, čo pre mňa znamená pobyt v armáde pod Vašim prísnym, ale otcovským vedením. Urobil zo mňa muža . Mnohé veci som pochopil. Niektoré som nepochopil, ale tie možno pochopím na manévroch. Niektoré asi nepochopím nikdy.
Váš červený četár Pavel Vilikovský“