KAREL ŘEHÁK
Před svítáním v kempu
Vodní hladina
si ještě pohrává
s radostnými rozkošemi
uplynulého dne.
Unavené hvězdy
ze své blednoucí výšky
sledují již malátné jazyky
táborového ohně
a odevzdaně poslouchají
potrhané zvuky
poslední kytary.
Krystaly spánku
se v dočasných příbytcích
začínají rozpouštět.
Chvála dialektiky
V impulzech času
a ve struktuře myšlenek
poznáváš principy
nezvratného vývoje.
A na těch
třeba ti vytrvat
i bez požehnání proroků.
Po noční
V ranní lázni pára stoupá,
na víčkách už sen se houpá.
A teď rychle, rychle spát
a potom věcem smysl dát.
Poezie
Jako když dítě naříká
a nemůžeš mu pomoci.
Jako když síly ubývá
a už jsi zapomenut.
To znamená
zachytit zdánlivě nepostižitelné,
nést téměř neunesitelné
a věřit, že i slova jsou
křišťálem lásky.
Budoucí přítelkyni
Maliny světel prudce dozrají,
k branám nebeským nepůjdu lhát.
A až tě políbím, budeš se ptát.
Maliny světel náhle potemní,
k branám pekelným nepůjdu lhát.
A až mě políbíš, budu se ptát.
Otázky nás obou spojí se vzájemně,
sen ale zůstane jediný sám.
A žádné výkřiky nestrhnou oblohu,
jen tiché zachvění přiběhne k nám.
Několik slov
Stará žena
s asi pětiletým chlapcem
nastoupila do autobusu
a na uvolněné místo
se posadila
s klukem na klíně.
Její ruka svírala
jeho drobnou dlaň
a jejich povídání
se odvíjelo v magické tónině
a pohledy jejich očí
si vzájemně dokazovaly
souznění plné prostého
lidského tepla a citu.
Znám nemálo veršů o ženách
a chci k nim připojit
těchto několik slov.
Ty dva cestující si připomínám
stále a stále častěji.
Strážník tratě
V letní noci
často sedával venku
a již před prvním vlakem
bystřil jeho pozornost
časně ranní ptačí zpěv.
Těch melodií,
které si pak s neskrývanou radostí
pohvizdoval po celé dny.
Svítilnou šněroval koleje
a s každým odjíždějícím vlakem
bylo ho víc o vrásku
a méně o úsměv.
Až spustil závory naposled.
Těch melodií…
Po letech
Stěny zkříženýma rukama pendlovek
pohnutě odolávaly závanům starého rádia.
Nánosy včerejších zpráv se válely na podlaze.
Přikrčený Bakchus
pomalu vylézal z lahve,
aby s podlomeným zdravím
nadával vychrtlému hostiteli.
Ten s prázdnou sklenkou v ruce
neustále opakoval:
Rok a byl konec.
Chtěl jsem, ale nešlo to.
Teď mě ani neznají.
Rok a byl konec.
Třicetileté panoráma pravdy
trčelo mezi stěnami
a na dně lahve
nemocný Bakchus podřimoval.