PETR ŽANTOVSKÝ
Co jsem viděl na světě?, táže se pár stránek před koncem své nové knihy český básník, glosátor, publicista, fejetonista a v tom všem vždy trochu provokatér. Autor, který si, jak se říká, nebere před ústa ubrousek. Karel Sýs. Osoba, která rozpoutala v českých mediálních i politických kruzích neskutečné běsnění. Proč? Dopustila se strašného, skoro až hrdelního zločinu: dovolila si totiž převzít z rukou hlavy státu, prezidenta Miloše Zemana, jedno z nejvyšších státních vyznamenání (za zásluhy o kulturu). To se v Česku považuje za nepřijatelné. Naopak hrdinou se dnes stane ten, kdo vyznamenání odmítne. Že to je na hlavu? Jistě. V normálním světě. Ale naše republika už dávno normálním světem není a stěží ještě kdy bude, když se tak podíváme kolem sebe po Evropě i za velkou louži.
Leč neodbočujme. Co jsem viděl na světě, zněla ta Sýsova otázka z knihy Osudy dobrého básníka K. za studené války s podtitulkem Z deníku politického (s)prostopášníka. Nevím, zda ten podtitul by šel bez úhony na smyslu přeložit do jiného jazyka. Ten „prostopášník“ ještě jistě ano, ale to naklonované „s“, naznačující, že půjde taky trochu o nějakou „sprosťárnu“, tomu dává peprnost. A taky hodně vypovídá o autorovi.
Ta již dvakrát zmíněná klíčová otázka je svým způsobem odpovědí zároveň. Obsahuje totiž v zásadě vše podstatné, co se dá o knize říci. Co říci o knize, která se nedá popsat? Na jednom místě tam autor ironicky píše „Lidé, spěte!“. Odpovídám mu: „Lidé, čtěte!“
Je to fascinující pásmo postřehů, leporelo příběhů prožitých v různých časech s různými lidmi, někdy jmenovanými po správnu (a s úctou, jako Kamil Lhoták), jindy s despektem (jako Michail Sergejevič Daladier a Adolf Bush). Jsou tu sny o nebyvším a krutá pravda o jsoucím. Je to rychlovlak dějin. Jen si to představte. Píše se rok osmnáctistý devadesátý pátý, bratři Lumiérové vypouštějí na ekran valící se lokomotivu, míří na vás, právě na vaše sedadlo, už vás skoro má – a vy nemáte kam utéct. Tak tenhle pocit jsem si odnesl ze Sýsovy knihy pamětí-nepamětí.
Taky už toho pamatuju docela dost, i když o patnáct let míň než Karel. Nesoupeřím s ním. Skvělý český, žel již nežijící, spisovatel a můj přítel Václav Erben mne už někdy před dvaceti lety nabádal: „Nikdy nepiš memoáry, přejede tě auto.“ Poslechl jsem ho, ostatně co je komu do mého života. Jen tu a tam porůznu vypouštím prchavé vlaštovky historek, jejichž smyslem a úkolem je svléknout donaha některé z ikon dneška.
Karel Sýs je ve svých pata-memoárech důslednější. Bere to od podlahy a nebojí se. Už mu toho mnoho nemohou vzít. Za to, že od konce 60. let minulého století (debutoval básnickou sbírkou Newton za neúrody jablek, 1969), patřil k nejpilnějším a nejoriginálnějším českým autorům svého druhu, byl potrestán výhostem z české literatury ihned po listopadu 1989. A to přesto, že nikdy nikdo nepřišel s nějakým autentickým svědectvím, že by své práci (vedle literární, taktéž novinářské a redaktorské) kohokoli odsunul či vykázal, jak se tehdy zhusta dělo, což všichni pamatujeme. Sýs se stal prostě symbolem nežádoucího. Jako takový „užívá radostí života“, třeba že ho nakladatelé nechtějí vydávat a distributoři prodávat. Co pak zbývá autorovi? Jak říkal Jan Werich: do šuplíku nepíšu, šuplíku nemám, co sdělit. Kdo četl Sýsovu novou knihu, ví, že opravdu co sdělit má. A stojí za to mu naslouchat, i když vás někdy provokuje (což činí často, úmyslně a rád), i tehdy, když s ním nesouhlasíte, to není podstatné. On klade otázky, vy si odpovídejte.
A ještě jedno je třeba dodat: Karel Sýs zde nezapřel novináře ani básníka. Jeho jazyk je nabroušený jak turecká šavle, poletuje mezi metaforami, střídá kratičké aforismy na půl řádku s odstavci jen o málo delšími. Jako by neměl dost času. Jako by nechtěl plýtvat slovy, která nezbytně nepotřebuje k tomu, co chce a co nutně musí říci. Je věcný a nevybíravý.
Titul knihy Osudy dobrého básníka K. za studené války umožňuje hned trojí asociaci. Samozřejmě v první vlně tu švejkovskou. Ale vzápětí tu kafkovskou. Sýsův K. je sice Karel, ale zrovna tak to může být onen K. bloudící Zámkem nebo procesovaný v Procesu. Nu a třetí spojitost – válka. Studená, horká, polovlažná, teplá, ještě teplejší, s teplými či proti nim, to už si přeberte, jak libo. Válka je vždy strašná. I ta naše dnešní. Válka, která umlčuje múzy a z múzáků dělá nuzáky. I o tom náš autor, jak výše naznačeno, něco zatraceně ví. Nu, tak co mu lze popřát závěrem? On zakončuje svou knihu větou „Kdo rozumíš, rozuměj“. Tak já mu přeju, abych těch rozumějících bylo čím dál víc.
Přetištěno z Literárneho týždenníka č. 1-2/2020