LUDVÍK DIVIŠ

Na lednovém setkání brněnské pobočky česko-kubánské společnosti se rozvinula zajímavá diskuse. Hostem byl slovenský mládenec, který coby student geografie strávil několikatýdenní stáž na Kubě a v diskusi se jej jedna starší dáma zeptala, jakže je to teď na Kubě s piercingem, tetováním, dredy a dírami v nohavicích. Mládenec řekl, že se s tetováním i piercingem nejednou setkal, a že se Kuba v těchhle věcech evidentně začíná docela otevírat světu. Dáma si povzdechla, že to za její návštěvy Kuby před mnoha léty nebylo a že je to škoda, načež se zvedl Aleš Hubert a poněkud pohoršeně připomněl, že nažehlené košile dobré soudruhy nedělají, a že on zná spoustu dobrých levičáků velmi nekonformního vzhledu. A že ať si vzpomeneme na naše skvělé svazáky z let osmdesátých. Takové krásné košile a kravaty, a jak pak panečku v devadesátém obrátili o 180 stupňů. To měl svatou pravdu, jenže to nefunguje ani obráceně. Pokud si dnes někdo do gatí udělá půl tuctu děr, autentického levičáka to z něj taky neudělá, ani kdyby mu bylo, s prominutím, vidět až na pytlíka.

Chvíli jsem si pak ještě s Alešem povídal a téma mi začalo docela vrtat hlavou. Když někdo za minulého režimu nosil háro, nebo něco tak, dával tím najevo nespokojenost s normalizačními soudruhy, a když je někdo nekonformní dnes, může být klidně levicový až na dřeň. Význam stejného znaku se může proměňovat, ba i zvrátit do pravého opaku, jak nás poučují lingvisté a sémiotici (vonjať je rusky smrdět).

A je tu i řada dalších háčků. Víte, na jedné z fotek nám náš stážista na tom setkání ukázal kouzelný kubánský suvenýr. Jednalo se o nějaký starý měřák, jehož stupnice byla přecejchována ve smyslu: Uvědomělý revolucionář – méně uvědomělý – … – kontrarevolucionář – imperialistický diverzant. Jak by to bylo pěkné, kdybychom něco takového měli doopravdy. Bez problémů si dovedu představit jedince, u kterých by byl nutný i přepínač rozsahů, aby se ručička nenamotala na osu… Jenže přesně takhle jednoduše věci nefungují.

Napadají mi při této příležitosti dva koncepty úplně odjinud – z evoluční biologie.

Prvním z nich je tzv. radiace. Taková brukev zelná je naprosto nenápadná rostlina a oči až přechází při představě, co se z ní všechno povedlo za pár století či tisíciletí vyšlechtit: hlávkové zelí, kapustu, růžičkovou kapustu, květák, brokolici, kedlubny, romanesco, kadeřávek… zkrátka napohled zcela nepodobné věci.

Druhým konceptem je pak tzv. konvergentní evoluce, které funguje zcela opačně. Například vačnatci a placentární savci se vývojově oddělili už v dobách, kdy se ještě pletli pod nohy obřím dinosaurům. Přesto pak na různých kontinentech podobné podmínky a podobné ekologické niky vymodelovaly tvory až pozoruhodně podobné: vlk – vakovlk, veverka – vakoveverka, krtek – vakokrt a tak dál. (Oba příklady jsem převzal z knihy R. Dawkinse Největší show pod sluncem, kterou i jinak vřele doporučuji.)

Kam mířím? Víte, s maloměšťakem (a o toho v úvodní diskusi šlo, ač nebyl možná vůbec zmíněn) je to hodně podobné jako s brukví nebo s vakovlkem. Na jedné straně se dokáže přizpůsobit takřka čemukoliv a změnit se vpravdě k nepoznání, na druhou stranu dokáže neskutečně dobře předstírat, že je něčím úplně jiným. Pokud bych pro něj měl vůbec najít nějaký základní znak, byla by to právě jeho neskutečná přizpůsobivost. Moderní je říkat „flexibilita“, naši prarodiče používali spíše výraz bezpáteřnost. Zkrátka a dobře: „Větrné korouhvičce připadá střelka kompasu příliš dogmatická.“ Už jenom za tenhle aforismus bych Jiřímu Žáčkovi dal Nobelovu cenu. Jak se pak ale měšťákovi dostat na kobylku, když má tak dobré mimikry?

Metaforicky nám může opět napovědět evoluční biologie. Mnohé nejasnosti o košatém větvení stromu života – původ kytovců například – pomohly rozlousknout genetické analýzy; ty totiž vnější podobnost či rozdílnost nepomýlí. Podobně, pokud byl dědeček normalizační soudruh, co jako první podepisoval „Poučení“ a tatík se pak hrdě bil v hruď za modrého ptáka, byl bych u vnoučka opatrný, byť i elegantně pohazuje bujným smotkem dredů. Jak se říká, geny neutlučeš.

Hodně napoví i analýza prostředí, které toho kterého jedince utvářelo a utváří. Jak vtipně nedávno napsal jeden z autorů A2larmu, ekologie a zdravá výživa dnes nejsou pro chudé, to něco stojí. To už musí člověk mít dnes nějaké postavení, aby si tohle mohl dovolit. Ze zdravého a trvale udržitelného životního stylu se nám tak pomalu, ale jistě stává věc módy, ba statusový symbol, klasický to symptom veškerého maloměšťáctví: „Soused (ze Silicon Valley, ne ten ze slumu o sto kilometrů na jih) má elektromobil, já musím mít taky a ty solární panely poženu ještě o dva metry výš!“ Je to dokonce ještě horší, řekl bych. Samotná rebelie, nekonformnost a odpor k establishmentu se stávají žádaným marketingovým artiklem. (A dají se s tím i vyhrávat volby!) Vpravdě mazaný způsob, jak vytvořit novou, odolnější generaci maloměšťáků (říkejme jim buržuj 2.0), poté, co je ta stará v teréňácích už totálně profláklá. Rebelové s pětimístným platem v eurech, zářivý vzor nové pokrokové mládeže.

Největší háček tohohle typu rebelie ale teprve přijde. Naťukla to už loni Stanislava Kučerová svou úvahou o (pseudo-)neomarxismu, který správně označila za pravý opak levice a v podstatě další stádium bujícího individualismu.

Já to řeknu ještě otevřeněji. Všechny ty individuální rebelie od 68‘ dál jsou pravým opakem toho, čím naši pradědové a dědové vybojovali všechny ty sociální vymoženosti, které nám neoliberalismus posledních čtyřicet let požírá. Všechny individuální rebelie jsou neslučitelné s uvědomělou a disciplinovanou kolektivní akcí, která jediná má šanci měnit svět.

Věci nejsou tím, čím se zdají. Tuto starou pravdu z časů klasické řecké filozofie nám nově připomínají dnes již kultovní sci-fi filmy jako Matrix nebo Total Recall. (Kdo si ten druhý připomenul na letošním Future Gate, neprohloupil. Nevěřte ani vlastní paměti, kdo ví, co vám do ní kdo nahučel a proč :–)) Věci nejsou tím, čím se zdají. Na první pohled se zdá, že se vše točí okolo Země, ale pravdu měl přece Galileo. Vždyť kdyby bylo hned evidentní, jakže se věci mají doopravdy, tak by byla pro kočku veškerá věda, ba veškeré přemýšlení. Stačilo by se jen (přihlouple) koukat.

Nenechte se zmýlit dredy. Může je nosit i třeskutý maloměšťak. Mohou se stát dokonce jeho hlavním symptomem, dostatečným pro vyhlášení karantény.