MICHAL ČERNÍK

V roce 2008 jsem do Sýsovy knihy Akce Heydrich dělal rozbor písma Jana Kubiše a v závěru poměrně obsáhlého rozboru jsem pod svůj podpis napsal: „Spisovatel, který se už přes čtyřicet let baví děláním rozborů písma, ale za grafologa se nepovažuje.“

Grafologie jako součást psychologie či psychiatrie se dnes už stala vědní disciplínou, která vstupuje do dalších oblastí jako neurologie, sexuologie, gerontologie, kriminalistika, historie, diagnostika, psychoterapie, a to jsem určitě nevyjmenoval všechny. Já s minimem základních znalostí udělal téměř dva tisíce rozborů písem, většinou ústně, ale i písemně, a přesto se považuji pouze za empirika. Empirické poznání se vůbec nedá stavět nad vědu, ale přitom někdy její poznatky může až obdivuhodně gradovat.

V polovině 60. let se mi dostala do rukou americká brožurka praktické grafologie či grafologie pro každého. Měl jsem ji půjčenou z liberecké knihovny, což byl téměř zázrak, protože grafologie tehdy byla považována za pavědu a knihy o ní byly vyřazeny z fondů knihoven. Brožurka vyšla někdy koncem 40. let a seznamovala čtenáře s tím nejpodstatnějším, co musí každý grafolog znát. To znamená základní typologie písem a písmen a soubor jejich specifických znaků. Brožurku jsem si téměř celou ručně opsal a obkreslil. Xeroxy v té době ještě nebyly veřejnosti k dispozici.

Poté jsem četl knihu Roberta Saudka Grafologie v soudní síni. Saudek byl náš proslulý grafolog ve 20. a 30. letech, působil jako soudní znalec a k rozboru písma přistupoval jako vědec velmi pedantsky. Rozebíral pět vlastností důležitých pro kriminalisty a soudce, pohyboval se na rozhraní grafologie a písmoznalectví.

V třetí knize, na název ani autora si už nevzpomínám, autor popisoval příhody, kdy rozebíral písmo pouze z prvního dojmu. Je to podobné, jako když se setkáte s člověkem, kterého neznáte, nevíte o něm nic, ale už jeho zevnějšek, pohyby, chůze, fyziognomie, mluva a oblékání vám v prvních okamžicích o něm prozradí téměř vše. Saudkova vědecká racionalistická metoda mne nepřitahovala. Intuitivní metoda třetí knihy bylo ohromně vzrušující čtivo.

V té době jsem ale ještě neuměl docenit význam empirie, empatie či intuice. Určující při rozboru písma byla pro mne ona americká praktická grafologie. Vedle toho jsem četl autory jako Fromma, Junga, Freuda, Vondráčka a dozvídal se o složité psýše člověka. Například Vondráčkova kniha Fantastické a magické z hlediska psychiatrie byla pro mne určující v poznávání složitosti lidské psýchy. Stále víc jsem si při rozborech uvědomoval, že metoda praktické grafologie je svazující. Osobnost člověka je daleko složitější, jednotlivé znaky v písmu je třeba vidět v souvislostech. Poznatky z praktické grafologie však pro mne zůstaly jako startovní.

Přistupovat k rozboru písma čistě technicky, racionalisticky je jedna z metod; ta byla vlastní právě Robertu Saudkovi, který navíc používal lupu a měřítko. Ale myslím, že je vlastní i některým současným grafologům-badatelům. Racionalistickou metodou určíte základní vlastnosti a za takový posudek pak můžete dát ruku do ohně. Pro mne je grafologie víc zábavou. Grafolog musí pracovat se všemi myšlenkovými pochody – analýza, syntéza, zobecnění, abstrakce, fantazie. Je však třeba mít ještě něco navíc, tedy životní zkušenost, empatii a básnickou fantazii, jakýsi šestý smysl. To označení básnická fantazie použila grafoložka Julie Flanderková ve své útlé knížce Grafologie pro každého, která vyšla roku 1947. Pro mne je empatie určující, bez ní bych člověka nerozkryl. Nemám před sebou jen písmo, vždy si tak trochu dotyčného pisatele i představuji, ožívá mi. Nikdy ovšem na empatii nemůžu sázet stoprocentně, samozřejmě může být šálivá. Právě kvůli tomu ji někteří grafologové racionalisté neuznávají. Každý grafolog má svou metodu, svou filozofii, jak přistupovat k písmu a nemůže přebírat myšlení a metodu jiného. Jestliže vidím knihu o grafologii od dvou či tří autorů, pak je ta kniha nejspíš pouhou kompilací.

Když už jsem zmínil Julii Flanderkovou, začátkem 80. let mi jeden právník a jedna socioložka nezávisle na sobě dali k rozboru celkově šest písem, které předtím dělala Flanderková. Oba mi potvrdili, že jsem při rozboru dospěl ke stejným závěrům jako ona, ale že jsem šel ještě dál do větších detailů, až k dětství. I mne samotného překvapilo, jak se rozpory z dětství (zde šlo o výchovu prarodičů a o výchovu technokratů) zapisují do písma dospělého člověka.

V druhé půli 80. let jsem si dovolil udělat v olomouckém divadle grafologické šou. Byli jsme tam s Jiřím Žáčkem na besedě. Ke konci pak lidi z obecenstva dali do krabice svá písma a já jedno po druhém vytahoval, přečetl text, a pak dělal rozbor písma. Poté se vždy přihlásil dotyčný pisatel a vyjádřil se k mému rozboru. Ani jednou jsem se nezmýlil. Tehdy jsem měl víc sebevědomí, dnes mám víc pochybností, takže nevím, jestli bych se do podobného šou pustil.

V té době přišel dramaturg televize Luděk Nekuda s nápadem, že by lidi na tabuli psali diktovaný text a já bych dělal rozbory. Odmítl jsem to. Za takový přístup by mne totiž rozmetal každý grafolog a každý psycholog a psychiatr. V televizi měli představu, že grafologie je technická záležitost proveditelná i z písma na tabuli a že se z toho dá dělat zábavné představení.

Po revoluci vznikla Česká grafologická komora, vyšlo poměrně hodně knih, v časopisech byla spousta grafologických rubrik a pořádají se různé grafologické kurzy. U některých knih jsem poznal, že jde o pouhou kompilaci bez většího autorského přínosu, a hlavně v časopisech se projevoval diletantismus. Někteří si udělali z grafologie živnost. Za půl hodiny konzultace si dnes účtují přes tisíc korun, za větší, důkladnější rozbor mezi dvěma až třemi tisíci. Že bych se živil grafologií, jsem neuvažoval ani v době, kdy jsem byl třikrát bez zaměstnání. A že bych pořádal nějaké kurzy, semináře a přednášky, to mne už vůbec nenapadlo, od toho u nás máme profesní odborníky z České grafologické komory.

V prvé řadě je grafologie pro mne dobrodružstvím a zábavou. Přináší mi radost, když se mi podaří pisatele rozkrýt do maximálních detailů. Většinou je překvapen ten, kdo mi rukopis dává, často jsem překvapen i já, co všechno se v písmu skrývá. Kdykoliv jsem nastupoval do zaměstnání, snažil jsem se co nejdříve podívat se na písma svých nadřízených i kolegů. Mockrát mi to pomohlo zvláště ve vztahu k nadřízeným, kdy jsem věděl, co od nich mohu očekávat. Pochopitelně si uvědomuji písma přátel a známých, anebo jako redaktor (ještě před počítačem) jsem si vždy uvědomoval písma čtenářů, uvědomoval jsem si temperament pisatele, způsob myšlení, někdy povahu.

Vždy jsem říkal, že by grafologie měla být určující v personalistice. Téměř neomylně vám písmo prozradí, jaké má člověk předpoklady k tomu, aby dělal zaměstnání, na které si dělá ambice. Procento omylnosti v tomto případě je velmi minimální, protože způsob myšlení a schopnosti každého člověka jsou v písmu na první pohled rozpoznatelné. U nás se grafologie začala v personalistice uplatňovat až někdy ke konci 90. let minulého století, kdy k nám přišly zahraniční firmy. V této oblasti ji považuji za věrohodnou.

Při rozboru písma mám dvě metody. Spatřím písmo a mám toho člověka jako na dlani, mohu o něm hned povídat. Začínám tedy pocitově, intuitivně, nechávám se strhnout výraznými znaky v jeho písmu. V představách mi ožije, jako by se mi o něm v hlavě promítal klip. Obvykle je takový člověk čitelný i v životě. Teprve potom se dívám na jednotlivé znaky písma a provádím jakousi racionální korekci.

Jindy dostanu písmo, dívám se na něj, vidím sice základní typologické znaky, které se vždycky dají určit, ale pořád cítím, že jsem pisatele víc nerozkryl. Písmo ve mně vězí a najednou přijde okamžik, třeba za několik hodin, kdy prolomím jeho bariéru a pisatele dešifruji.

Ústně mi rozbor trvá půl hodiny až hodinu, písemně až celý den, někdy i víc. Jako je člověk pro jiné lidi čitelný či nečitelný v životě, tak stejně je i pro mne „čitelné“ jeho písmo.

V každém případě rozbor písma vyžaduje maximální nasazení, pro mne je to tvůrčí proces. Ale jsou dny, kdy jsem v útlumu, to je pak lepší žádný rozbor nedělat.

Uvádí se, že grafolog chce znát pohlaví pisatele, věk, zaměstnání, případně vzdělání, a také potřebuje vidět podpis. Já jsem vždy chtěl znát jen pohlaví. Pokud bych věděl všechny ostatní údaje, tak mám třeba i padesát procent v kapse. Někdy jsem se přece jen musel zeptat na věk a zaměstnání. Nikdy jsem nechtěl, aby mi zadavatel o pisateli napřed něco povídal. Nikdy jsem nechtěl vědět, zda onu osobnost znám nebo ne, abych mohl k rozboru přistupovat naprosto svobodně, ničím neovlivňován. Teprve až potom, v druhé fázi rozboru, jsem mohl se zadavatelem diskutovat o pisateli.

Mnozí se ptají, proč z písma nelze jednoznačně určit pohlaví nebo věk. Zdá se jim podezřelé, že grafolog nedokáže rozeznat tyto základní, snadno ověřitelné kategorie. Zatím jsem se nesetkal s tím, že by nějaká kniha vykládala příčinu tohoto jevu, ale všude připouštějí patnáct až třicet procent nerozlišitelnosti pohlaví v písmu. Domnívám se, že u žen jde o větší míru mužských hormonů; jejich písmo má pak znaky mužského písma, aniž by se tím vylučovaly typologické či charakterové vlastnosti pisatelek. V mém prostředí se s takovými písmy setkávám často; jde o redaktorky, šéfredaktorky, manažerky, právničky, podnikatelky, inženýrky, které se uplatňují v zaměstnáních, kde obvykle dominují muži. Říkám, že mají mužské myšlení, které stojí na racionalitě a rozhodnosti. Naopak větší množství ženských hormonů u muže způsobuje, že má zjemnělé, jakoby ženské písmo. Tito muži jsou víc introvertní, trpěliví, pečliví, nevýbojní, citliví, mají soucit, empatii, raději se vyhýbají střetu s realitou, často bývají skvělí diplomaté.

Poznat skutečný věk je těžké. Já určuji skutečný věk, fyzický věk a mentální věk. Většinou se dá snadněji určit mentální a fyzický věk pisatele nežli skutečný.

Člověk v šedesáti má písmo jako čtyřicátník, ale také pak vypadá i mladistvě. Naopak ve třiceti už může být člověk zakonzervovaný natolik, že bych mu mohl hádat o dvacet víc. Hlavně u umělců se setkávám s rozporem věku skutečného, mentálního a fyzického. Ve vztahu ke své umělecké profesi může být umělec naprosto vyzrálou osobností, je tedy mentálně o mnoho let starší, zatímco ve vztahu k praktickému životu nebo k druhému pohlaví je nevyzrálý, je tedy mentálně mladší.

U velmi mladých žen jsem se častokrát setkal s písmem velmi zakonzervovaným, mentálně byly o hodně starší. Jako osobnosti už byly hotové, neměly perspektivu dalšího vývoje a i za dvacet let bude jejich písmo stejné. Naopak u mladých mužů jsem se dost často setkával s nedospělým či nevykrystalizovaným písmem. Jako osobnosti ještě zdaleka nedospěli, byli tedy mentálně o dost mladší. Jejich cesta k plné dospělosti se bude souběžně zobrazovat i v písmu, ale i ve stáří budou mentálně mladší.

Třeba Jaromír Tomeček, s kterým jsem se znal víc než tři desítky let, měl ve svých sedmdesáti, osmdesáti, ale i devadesáti letech stále energický rukopis, že bych mu hádal o třicet let méně. Mentálně byl tedy velmi mladý, mentální věk většinou harmonuje s věkem fyzickým. Byl i velice činorodý a vitální. I přes velkou věkovou rozdílnost jsme k sobě měli blízko.

Jestliže má pisatel podpis totožný s textem, pak to svědčí třeba o harmoničnosti a vyváženosti jeho osoby, která nemá potřebu se stylizovat, předvádět se a posuzuje se střízlivě. Je tím, čím je. Naopak zdůrazněný podpis svědčí o důrazu na své já.

Pro mne je velmi zajímavým dobrodružstvím srovnávat dva i více rukopisů mezi sebou a odhadovat vztahy mezi pisateli. Například jedna maminka mi poslala písmo dcery a jejího manžela. Z rozboru písem mi vyšlo, že jako osobnosti svými povahami a představami o způsobu života stojí proti sobě, že se jejich střety budou stupňovat a nejspíše se kvůli tomu rozvedou. Asi za půl roku mi paní napsala, že právě z důvodů mnou uvedených se mladí rozvádějí.

Vztahy mezi partnery jsou tak často čitelné, že by se grafologie dala uplatňovat jako „předmanželská a manželská poradna“. Dělal jsem i rozbory písem celé rodiny – třeba rodiče a dvě dospělé děti – a nastínil vztahy mezi nimi. Také ovšem záleží na tom, kdo mi písmo zadává k rozboru, protože zadavatel a já můžeme pisatele vnímat z úhlu svých rozdílných temperamentů a povah úplně jinak.

Kdysi mi kolega v práci dal k rozboru písmo své manželky. S mým rozborem nesouhlasil. Až po letech se s manželkou rozvedl, a jak mi pak sdělil, bylo to právě kvůli mnou jmenovaným vlastnostem, které tenkrát nebyl schopný vidět.

Písmo je věrným obrazem mozku pisatele. I skryté vlastnosti, které se v člověku běžně neprojevují a mohou se projevit jen ve vypjatých situacích, se dostávají do písma. Člověk v písmu nemůže ze sebe nic zapřít, skrýt, i kdyby chtěl. Mnohokrát tedy objevím i skryté vlastnosti, o kterých často neví ani zadavatel či sám pisatel. Ony skryté vlastnosti se však mohou projevit později. Správnost svých rozborů odhaduji na devadesát procent. Písmo člověka usvědčuje.

Několikrát se mi stalo, že jsem pisatele svým rozborem předjímal. Kdysi jsem dělal pro jednoho známého rozbor písma mladíka, kterého jsem neznal. Rozbor jsem ukončil tím, že má k životu defétistický vztah, je v nějaké depresi a vzhledem k tomu, že je velmi jemný až zženštilý, mohl by se pokusit i o sebevraždu a odpovídal by mu plyn. Snad jsem v písmu cítil i nějaké sebevražedné sklony. Za rok mi onen známý potvrdil, že dotyčný pisatel se třikrát pokoušel o sebevraždu plynem. O písmu jiného člověka, velmi inteligentního šéfredaktora nakladatelství, jsem při pouhém pohledu na jeho písmo prohlásil, že mi připomíná granát, který právě explodoval, a on se rozptýlil do prostoru. V písmu se projevovala psychická porucha. Za pár měsíců se pisatel zastřelil.

Pro rozbor nezáleží na tom, jestli je písmo čitelné či nikoliv. V některých grafologiích se uvádí, že by se měl při rozboru sledovat i obsah textu. Já obsah textu nesleduji, aby mne neovlivňoval. To, zda je písmo čitelné či nečitelné, už ovšem samo o sobě o něčem vypovídá. Čitelnost může svědčit třeba o jasném logickém myšlení, přesnosti, pečlivosti, smyslu pro řád, harmonii, ale může být i výrazem určité stylizace a snaze po výtvarnosti písma, může svědčit o prostotě a nehranosti, ale také může svědčit o fyzické síle, o pomalém, těžkopádném nebo zemitém myšlení. Vyjmenoval jsem jen některé vlastnosti, protože, jak už jsem řekl, znaky písma je třeba vidět v souvislostech. Důležité je, zda děláte rozbor z nějakých soukromých poznámek anebo z dopisu, tedy zda jde o typ pomalého nebo spontánního písma. Spontánní písmo pisatele mnohem víc prozrazuje.

Tak jako má každý člověk jinou tvář a jinou povahu a jiné myšlení, tak stejně jedinečné je i písmo. A přesně to, jaký člověk je, se promítá do písma. Nejlépe se mi rozebírají písma lidí, kteří jsou inteligentní a něčím výrazní, kteří si nesou případně i nějaký rozpor. Mnohem hůře se odhalují ženy, které vystudovaly střední nebo i vysokou školu, jsou společensky inteligentní, harmonické, flexibilní, spolehlivé, příjemné, nekonfliktní, nemají žádné výraznější znaky, kterými by se odlišovaly od jiných, nejsou ani nijak ambiciózní, a i když jsou zaměstnané, dávají přednost rodině. Mohl bych je nazvat univerzálními manželkami. Ale to je také většinou vše, co o nich mohu povědět. Jejich písma jsou si velmi podobná a téměř zaměnitelná.

Jsou však osobnosti, které si nesou tak velký rozpor, že mají dva druhy písma. U jednoho známého jsem kdysi před lety spatřil, jak komusi psal dopis, a povídám mu – ale to přece nejsi ty, ty píšeš jinak. On s údivem mé konstatování potvrdil, vyndal z tašky svůj zápisník a ukázal, jak píše ve skutečnosti. Řekl jsem mu, že je jako Jekyll a Hyde, nese si v sobě rozpor dvou rozdílných osobností, které se v něm perou. To se událo před více než třiceti pěti lety. V průběhu let jsem poznal, že se opravdu chová jako Jekyll a Hyde, nějaký čas byl jeho rozpor až existenčně hraniční. Poznal jsem ještě jednoho tak rozporuplného pisatele. Oba byli velmi inteligentní, velmi ambiciózní, vstupovali do politiky, kde popírali svou přirozenost a byli někým jiným, zatímco v soukromí byli sví. A to se projevilo i ve dvojím písmu.

Někdy se mi stalo, že jsem poznal rozpoložení pisatele, protože jsem znal jeho předchozí písmo. Vzhledem k tomu, že mám velmi dobrou vizuální paměť, srovnával jsem si v duchu předchozí písmo s tím novým a ptal se, co je příčinou toho rozpoložení. U neznámého pisatele mohu v písmu vycítit rozčilení, podrážděnost, nervozitu, anebo naopak poznám radost, euforii – ale těžko rozeznám, zda jde pouze o momentální stav a co je příčinou.

Mnohokrát se zadavatel ptal na zdraví pisatele. Když vidím neurotické písmo, pak vím, že je to člověk emočně labilní, má nějaké neurotické onemocnění nebo psychosomatické problémy. Takový člověk například trpí depresemi, úzkostí, těžko usíná, má neklidný spánek, sužují ho bolesti hlavy, má špatné trávení nebo bolesti žaludku, je často unavený a podobně. I když šedesát i více procent onemocnění pochází od mozku, další diagnózy patrně určit nejdou.

Mnohokrát jsem dostal otázku, zda se dá grafologie naučit. A vždy odpovídám, že to je stejné, jako se dá naučit psaní veršů, povídek, fejetonů, komentářů, reportáží, jako se dá naučit skládání hudby, písní, nebo malovat nebo hrát. Někdo prostě na to nemá, i když bude mít skvělé učitele a bude pilným žákem a bude znát psychologii a knihy o grafologii. Grafologie je tvůrčí proces stejně tak jako jiná tvůrčí práce. Pro mne to není jen řemeslná rutina. Když jsem byl mladší a dělal jsem třeba podrobněji tři rozbory najednou, býval jsem potom vždy dost vydaný z energie, někdy mě mírně bolela hlava. Při rozboru písma mám ohromné nasazení, mozek pracuje naplno, asi jako když píšu báseň. Jsou dny, kdy jsem v útlumu, a to je pak lepší nedělat žádný rozbor.

Pokud důvěrně znám nějakého člověka, dokážu odhadnout i charakter jeho rukopisu. Prováděl jsem všelijaké pokusy. Z písma jsem se snažil popsat fyziognomii, postavu, pohyby a chůzi pisatele, někdy to přímo vyplynulo při rozboru písma, jindy jsem se mýlil. Pokoušel jsem se také z fotografie vydedukovat podstatné typologické vlastnosti člověka a typ písma. I v případě člověka, kterého důvěrně znám, lze přibližně odhadnout základní charakter rukopisu. Také jsem srovnával písmo s charakteristikami podle numerologie a horoskopů. Všechno jsem dělal ze zvědavosti, ale poměrně dost často mi výsledky až překvapivě rezonovaly. Musím přiznat, že bych za správnost takových dedukcí nedal ani malíček. Nevím, jestli se dnes takovými srovnávacími metodami u nás věda zabývá a nakolik těmto iracionálním disciplínám přiznává vážnost.

Za těch víc než čtyřicet let jsem se setkal s různými zvláštnostmi. Řeknu alespoň tři z nich.

První jsem zažil v redakci polského časopisu ve Varšavě. Zmínil jsem se, že taky dělám grafologii. Jedna redaktorka mi na stůl předložila pohlednici. Text byl psaný v polštině, ale mně připadalo, jako by se přede mnou zjevil Japonec. Vyjmenoval jsem vlastnosti pisatele, které jsou typické pro Japonce, popsal jsem jeho fyziognomii, postavu i pohyby, jeho vkus, jako bych popisoval Japonce. Pointou bylo, že jsem se nezmýlil a že šlo o písmo nejlepšího polského japonologa. I když byl Polák, nejspíš po nějakých svých prapředcích zdědil „japonské“ geny.

Řeknu druhý příběh. Ve Starém Smokovci se na spisovatelském setkání asi patnáct slovenských spisovatelů dozvědělo, že dělám rozbory písma. Večer mne pozvali (byl tam se mnou ještě Josef Peterka), a předložili mi soupis asi patnácti adres, každý text byl psán jiným pisatelem, které jsem neznal, ale znali je mí zadavatelé. Upozornil jsem, že dělám šou, protože žádný grafolog by s tím minimem a v takových podmínkách do rozboru nešel. Ale cítil jsem se v kondici a rozebíral jsem písmo po písmu. Nikde jsem se nespletl, až u jednoho. Byla to adresa nějakého muže. Popisoval jsem povahu člověka sebevědomého, excentrického, flexibilního, inteligentního, tvůrčího, přitom racionálního muže, prostě osobnost. Do toho básnířka Daniela Hivešová prohlásila, že je všechno pravda, co jsem o tom člověku řekl, ale adresu že psala ona. Reagoval jsem, že je do něho platonicky zamilovaná, že převzala jeho osobnost a tedy i jeho písmo. Přiznala, že byla do něho platonicky zamilovaná, že si uvědomovala, jak začíná myslet a jednat jako on a jak se jí proměňuje i písmo a podobá se jeho písmu. Dále řekla, že v seznamu adres je i její vlastní písmo z poslední doby, a já ukázal na písmo, které psala a které jsem již rozebíral. Mimochodem ten muž byl známý bratislavský divadelní režisér. Příběh o mém grafologickém kousku pak Peterka všude vykládal k pobavení společnosti.

O několik let později jsem se v jedné grafologii dočetl, že jsou případy, kdy jedna osobnost přebírá osobnost druhou, zcela se s ní identifikuje a projevuje se to i v písmu, ale stává se to jen velmi zřídka, třeba u manželů. Potěšilo mne, že jsem tehdy reagoval správně. Podobný případ znám z dnešní doby u jednoho kamaráda, jinak velmi pozoruhodné a silné osobnosti, kdy se jeho dlouholetá přítelkyně s ním natolik ztotožňuje, že její písmo je od jeho písma téměř k nerozeznání.

Před pětatřiceti lety mi jeden známý popisoval kresby jeho pětiletého synka, kde se jakoby opakovaly motivy uzavřenosti. Řekl jsem mu, že syn trpí extrémní osamělostí, ať ho ihned dají do školky a je stále mezi dětmi. Extrémní osamělost se může rozvíjet až do nějaké formy autismu, anebo naopak se může rozvíjet do extrémní inteligence až geniality. Ten chlapec s výbornými známkami nakonec vystudoval práva na Sorbonně, od svých třiceti let má advokátní kancelář s desítkami právníků a postupně mu přibylo několik dalších advokátních kanceláří v Evropě. Uvádím tento příklad proto, že už jsou v dětské kresbě zakódované dispozice pro budoucnost. Naštěstí tento případ měl dobrou pointu. Z dětské kresby a dětského písma lze často rozpoznat, jaké má dítě myšlení, temperament a kam se může v budoucnosti ubírat.

Doma mám tři krabice od bot plné rukopisů, známých i neznámých lidí. Řeknu tedy jen pár slov o několika písmech. Jaroslav Seifert měl ve svých osmdesáti letech rukopis mentálně mladší alespoň o dvacet let. Překvapuje mne, jak se mu podobá Skácelův rukopis, i když každý psal tak rozdílné verše. U obou rukopisů jsou horní a dolní zóna velmi malé, téměř potlačené, dominuje střední zóna, což třeba znamená vyrovnanost rozumu, citovosti, instinktu, ale také třeba skromnost. Bohumil Říha měl velmi analytické a racionální myšlení, jako osobnost byl velice pevný, měl smyslu pro realitu, řád, disciplínu a odpovědnost. Rukopis Jaromíry Kolárové je rovněž analytický, racionální, vyznačuje se smyslem pro řád, odpovědnost, pevnou vůlí, je charakterově silný člověk. Rukopis Františka Kožíka prozrazoval člověka citlivého, přátelského, distingovaného, pečlivého, ale zároveň rozhodného. U Vladimíra Párala by každý čekal vzhledem k jeho prózám spíš racionální rukopis, ale jeho písmo je až překvapivě velmi pečlivé, zjemnělé, citové a diplomatické. Stejně tak Ladislav Fuks. Jeho písmo jako by vůbec nerezonovalo s jeho obdivuhodnými i podivuhodnými prózami, je výrazně čitelné, trochu hranaté, ale někde překvapivě jednoduché až dětské. Už jenom to v jeho písmu vypovídá o velkém rozporu osobnosti, který teď nechci rozebírat. Podpisy všech výše jmenovaných jsou v souladu s písmem. To, co jsem teď o autorech napsal, je pouze náznakové minimum, nejedná se tedy o rozbory.

Několika větami se chci zastavit u písma Karla Hynka Máchy, i když bylo již provedeno několik grafologických rozborů. Naposledy písmo rozebírala Helena Baková v knize Portréty historických osobností (2015). Když se v roce 2010 konaly Máchovské oslavy, byl jsem se podívat na výstavě v letohrádku Hvězda. Zajímalo mne tu především Máchovo písmo. Z písma mi vyplynulo, že Mácha byl mentálně starší, odhaduji na čtyřicet i více let. Odtud plyne i Máchova velká rozporuplnost jeho povahy i jeho „temné“ básnické cítění. Příčiny Máchovy geniality jsou tedy v jeho velkém mentálním stáří. Jako by ho míjel stříbrný vítr mládí. Patrně by Mácha následoval osud anglického básníka Byrona, jemuž lékař v pětadvaceti letech předpověděl, že jeho organismus trpí předčasným stárnutím a má před sebou tak deset let života – Byron se dožil 36 let. Letitá grafologická zkušenost a grafologická intuice mi napovídají i tyto souvislosti, které však nikdo nepotvrdí, ani nevyvrátí.

Moje písmo dosud nikdo nerozebíral. Ale v průběhu let pozoruji jeho proměny. Jako mladík jsem měl silně introvertní písmo, však jsem byl také zakřiknutý a bez sebedůvěry, styděl jsem se na veřejnosti i promluvit. Mé písmo to jen potvrzovalo. Časem mne realita a novinářská profese přinutily vykračovat ze své introvertnosti, obrazně řečeno, umět se postavit, soustředit svou energii do dané chvíle, promluvit a jednat. Zjistil jsem, že pak i písmo, pokud není jen pro mou potřebu, ale je určené někomu, bere na sebe tuto téměř rozhodnou a sebevědomou podobu, prosazuje se tu vůle. Jistě, uvědomuji si proměny svého písma a mohl bych o něm povědět mnohem víc, a to i vzhledem k svému pokročilému věku a zdraví.