JOSEF ONDROUCH

Hrály ho dvě křídlovky jako dík za život ze smrtelného ohrožení; nejen po těch čtrnácti dnech, kdy se nad našimi hlavami ozýval třeskot smrtelných střel, ale i za osvobození z šesti let obludného koncentráku Böhmen und Mähren. Muzikanty byli můj táta a sólista Bukurešťského rozhlasu, důstojník jednotky Rumunů, kteří nás také osvobozovali, stejně jako vojáci československé Svobodovy armády. Přímo u nás bojovali, a až do posledních okamžiků války umírali rudoarmějci. Nad Čelčicemi, malou hanáckou vesničkou, se odvíjely dvě desítky dnů jedné z největších tankových bitev v samotném finále II. světové války.

Blížící se frontu předznamenal procházející pochod smrti. Umírající oběti byly však pro nás už předzvěstí přicházející svobody. Zuboženým sovětským zajatcům jsme házely my děti chleba a jablka, plni strachu ze strážných esesmanů. Jejich hrozivá gesta se ale nezdála být už tak přesvědčivá, a tak jsme byli stále drzejší. Další týdny se pak už ozývalo ze severovýchodu hřmění dělostřelecké palby, doprovázené záblesky stále štědřeji ozařované oblohy.

Potom z ničeho nic, jako hororové zjevení, vjela do naší vsi kolona tanků a obrněnců, nákladních vozů s pěšáky. Dva tanky Pz IV s Pantherem a dále Hetzer přijely až do podlouhlého dvora strýcovy usedlosti. Z tanků zářila výmluvná hesla: „Vítězství nebo Sibiř.“ U nás se usadil jeden z německých důstojníků. I na něm bylo vidět, že ho čeká už jen Sibiř, a to jen pokud bude štěstí přát a nestihne ho smrt. Raději by to stihli do zajetí k Američanům, ale byli poslední linií doteku s Rudou armádou s úkolem zajistit úprk do zajetí na Západ ostatním. Právě zemřel Roosevelt a spekulace o blízkosti III. světové války proti SSSR nabývaly na aktuálnosti. I o tom byl bývalý německý Čech, k nám nakvartýrovaný esesman, ochoten se bavit. Vsadil na Hitlera, ale vůdce byl už po sebevraždě, a tak byl schopen mluvit a tvářit se lidsky i starostlivě. Varoval nás před Rusy. Nabádal, ať jsme na pozoru před těmi, kteří přijdou, aby nás okradli, máme vše ukrýt a být ve střehu, aby neznásilnili ženy a dívky. Táta a hlavně máma mu nevěřili a my děti už vůbec ne. Už léta jsme nábožně poslouchali Jana Masaryka, Beneše a další z Londýna, a na stejně zakázaných vlnách rádia Gottwalda z Moskvy. Od Němce jsme se dozvěděli, že se u nás bude ještě bojovat. Nás děti jako prvé poslali se zásobami jídla a pití do krytu, který byl uprostřed podlouhlého dvora nedaleko studny. Už za zvuků přibližujících se výstřelů a detonací se k nám přidávali postupně i všichni dospěláci.

Máma byla poslední. Bylo jí 34 let, ale svým vyprávěním i odvahou byla nám dětem nejbližší; vládnouc němčinou a hlavně i jako jediná schopná se domluvit rusky, byla našimi tykadly s okolním, v poslední křeči se hroutícím světem. Vyznala se v našem okolí jako málokdo; přes dvory a ploty uměla prokličkovat až ke stodolám sedláků, uzavírajícím okraj Čelčic směrem dolů k Okenné. Regulovaný potok dělil obec od nastávajícího bojiště. Máma ze své pozorovatelny v jedné ze střech viděla, jak začíná útok desítek tanků T-34 mířících na Němce opevněné v naší vesničce. Všichni jsme si oddechli, když za burácení dělostřelecké palby maminka ušpiněná a promoklá vklouzla do sklepa se zprávou, že Rusové se už blíží. Uběhly ale jeden, dva dny a boje stále zuřily. Když hřmění výstřelů utichlo, byla to zase máma, která se vydala prozkoumat, co se děje. Několik hodin se neobjevovala. Když jsme se už začali bát a rozzuřila se okolo zase střelba a detonace, maminka se objevila zablácená, ale nezraněná. Zpráva zněla, že už nebude dlouho trvat a přijdou.

Následujícího dne se rozlétly těžké dveře sklepa a objevil se divoce vypadající voják s namířeným samopalem. Zároveň s pokřikem mámy „My Čechy, vaši druzja!“ se za vojákem objevila silueta další postavy, zřejmě důstojníka, odhánějícího vojáka od našeho sklepa do probíhajícího boje. Dveře se zabouchly a střelba pokračovala. Ani následujícího dne boj neutichl. Ale už to nebyla vřava přímo nad námi. Zase to byla máma, která se vytratila na průzkum.

„Němci už jsou vytlačeni do polí a bojuje se dál na silnici směrem na Čehovice a dál vpravo v polích ke vzdálenějším Hrubčicím.“ Zněla to skoro po vojensky. Detonací se nemáme co bát; pocházejí od střelby ruského tanku T-34, který si to rozdával s Němci necelý kilometr vzdálenými. Naši vítězili. Ustupující nepřítel ztratil díky palbě T-34 od našeho domečku Hetzera a na jiných místech tank Pz IV a obrněný vůz H 1. Padlo dost německých pěšáků, kterým se dařilo panzerfausty ničit mnoho Téček 34.

Po úporných bojích osvobodili rudoarmějci celé Čelčice. Ale boje pokračovaly. Nastaly poslední dny války. Táta s mladším bratrem Janem chodili v noci pomáhat kopat zákopy. Obě strany čekaly už na ukončení strašné války a nikdo nechtěl zbytečně umírat. Jak jsme to i my kluci vycítili, vybíhali jsme ze sklepa. Doma jsem zastihl dělostřelce a střídající směnu tankistů. Pohostili mě hustou polévkou. Boršč bylo snad prvé ruské slovíčko, jež mi uvízlo v paměti. Zvyklý na bílý chleba jsem s nedůvěrou okusil ten ruský černý a od té doby mi žitný chleba chutná dodnes. Nikdy nezapomenu na prvé lekce ruštiny s luštěním písmenek azbuky v novinách vojáků. Nikdy do té doby jsem tolik nemiloval své učitele.

Toužebně čekávaný okamžik míru přišel v noci. Náhle se rozzářila obloha girlandami světlic snášejících se pod padáčky už na mírovou zemi. Jak jsem se já cítil! Jako hrdina, když mě nechali střílet ze samopalu a kochat se pocitem, že i já stanul na straně vítězů. Rudoarmějci byli jednoznačně naši přátelé. Nosili mámě hovězí konzervy s černým ruským chlebem. Táta vyrukoval s ukrytými zásobami a spolu s mámou vařili pro nás i pro hosty. Když ustaly deště a oschla zahrada, přemístili jsme stoly pod odkvétající třešeň a koruny jabloní. Ruští vojáci byli vždy vítáni. A pokud jde o mladá děvčata? To jsem moc tehdy nevnímal; bylo mi teprve devět. Ale žádná tehdy a ani později, pokud snad k znásilnění došlo, se tím nepochlubila. Přátelství s těmi, kteří nás osvobodili a v posledních dnech války za nás umírali, bylo upřímné a pro nás, kteří jsme osvobození prožili, trvalé.

K téhle atmosféře mám jednu dokreslující příhodu. Opět byl nádherný květnový den. Seděli jsme zase na zahradě. Máma běhala přes otevřený dvůr domů do kuchyně a zpět. Najednou jsme uslyšeli hluk padajícího nádobí a mámin křik. Voják se pokusil strhnout jí z ruky pozlacené náramkové hodinky. Ale se zlou se potázal. Máma popadla smeták a prchajícího zloděje hlava nehlava mlátila. Krátce na to se přišel omluvit důstojník. Vše se urovnalo a Rumun, i ti blízko nás bojovali a nás také osvobozovali, musel slíbit, že vojáka nepotrestá. Rumunský důstojník si pak rychle padl do noty s tátou. S pomocí několika slov francouzštiny, které se tatínek naučil před 15 lety jako trubač československé jednotky mající na Slovensku coby poradce francouzského generála, se seznámili dva muzikanti. Přinést nablýskané nástroje byla otázka několika minut. Následoval první ze série májových koncertů mého táty a sólisty rozhlasového orchestru z Bukurešti. Vždy tu bylo plno sousedů, dojatých vojáků, v naprosté většině rudoarmějců, ale i několika Rumunů a také Svobodových Čechoslováků, kteří osvobozovali sousední lázně Skalka.

Táta s mámou krátce po osvobození zjistili, že jsou nevyléčitelně nemocní. Brzy mne navždy opustili. Na ně a na okamžiky štěstí, jež při osvobození spolu s námi dětmi prožívali, nemohu nikdy zapomenout. Snad si to uvědomí i ti později narození a budou šťastní a vděčni za to, že mohou žít jako svobodní občané ve své zemi. Bez těch, kteří za nás položili své mladé a většinou láskou ještě nepolíbené životy, by to nebylo možné.