ZDENĚK HRABICA

Vyléčili jsme písní a smíchem Plačtivou princeznu, vyléčíme a zdoláme i koronavirus COVID 19. Jsme přece národ geniálních tvůrců – Jaroslava Haška a Franze Kafky. Jakuba Arbese, Ignáce Hermanna. Bratří Čapků. Josefa Lady a Františka Bidla, Ondřeje Sekory a Otakara Mrkvičky. A před nimi Karla Havlíčka Borovského a Egona Ervína Kische.

První na světě jsme začali vydávat Humoristické listy.

Vydávali jsme Dikobraz a vycházel i Roháč.

Než přišel Velký Listopad 1989!

Historik a později ředitel Ústavu pro studium totalitních režimů Jiří Pernes dokonce sepsal Dikobrazí dějiny 1945–1990. Aby svými řádky varoval před jejich dalším nežádoucím režimním vlivem.

Spadla klec – do boje s humorem a satirou vyrazila HaHa Bimbi z Foglarových Rychlých šípů. A bylo rázem po „ ftákách“; máme přece jiná předsevzetí, než se smát, posmívat se, pošklebovat se a plácat se do kolen. Být kazišuky činů nadějných politických vichrů a jásavému zvonění klíčů. Povstali jsme s prezidentem, jakého český národ nikdy dříve neměl. Museli jsme na minutu zhasnout! Aby vzplála neviditelná ruka trhu. Otevřeli jsme dveře loupežím a orlickým vraždám. A to i přesto, že jsme měli za sebou tragická padesátá léta, justiční politické vraždy, prověrky a vyhazovy z práce a ze škol, zažili jsme bratrskou pomoc a sebepřiznání o vině a odpuštění a k tomu i mocné úřady pro tisk a informace.

V roce 1990 se rozvinula nová a opravdová pandemie ducha a těla. Poznamenala celé desetiletí, říká se tomu desetiletí devadesátých let, kdy bylo možné úplně skoro všechno. I rozdělit jeden stát ve dva. Vyjevili se nýmandi, usedli do vysokých křesel doby, zachutnala jim slast moci.

V těchto dnech, kdy jsme si oblékli na tváře roušky a ocitli jsme se tváři v tvář ve válce s hrozbou nepředstavitelného onemocnění, kdy ze zoufalství zatím obviňujeme na základě informací zpravodajských služeb NATO z nákazy jenom Čínu (únik viru z laboratoří) a USA z prohlášení čínských představitelů (z účasti amerických vojáků na Vojenských hrách v ČLR v roce 2019), jsem se vrhl do čtení a listování satirického a humoristického týdeníku Dikobraz (1973–1975) v několika po sobě jdoucích letech „normalizace“. Jak inspirující a poučné, jak srovnatelné s dneškem.

Když se do Vltavy u Mánesa házely po 17. listopadu 1989 diplomy národních a zasloužilých umělců a já tam jako novinářský svědek nechyběl, dostával jsem od aktérů té smutné doby odpovědi o tom, jak skoro do jednoho za komoušů všichni trpěli a jak skoro (ale ne všichni úplně) byli občany druhého řádu. Žasnul jsem. Nevěřil jsem jim; mnohé jsem přece dobře znal, přátelil jsem se s nimi a držel s nimi basu.

Dikobraz mi je nyní svědkem! Na stránkách dobového týdeníku defilují ve své době skvělí umělci – Adolf Born, Honza Vyčítal, Jaroslav Kerles, Stanislav Holý, Oldřich Jelínek, Vladimír Renčín, Neprakta – Švandrlík, Miloš Nesvadba, Dušan Motyčka, Bohumil Ceplecha, Josef Molín, Jiří a Ondřej Suchý, Martin Bezouška. Dlouhá řada dalších. Jeden za druhým a v řadě za sebou. Skoro všechny jsem měl rád, pivo a víno jsem s nimi pil.

Jenom to, že byli občany druhého řádu, jsem tenkrát nevěděl.

Chápal jsem to všechno jako epidemii, ba co dím pandémii neznámého viru, který jsme neuměli a dodneška neumíme pojmenovat. Čas leccos vyléčil a s některými jsme se k sobě po čase navrátili. Epidemie – sice s následky – odešla. S mnoha karikaturisty, malíři, kreslíři, autory humoru a satiry jsme k sobě našli znovu cestu.

Jak to bude nyní, to ještě zatím nevím! A neodvažuji se předpovídat, i když v politice si někteří zase, jak se zdá, kalouskovsky brousí nože! Jenom aby jim neotrnulo.

Jenom vyrazit na zteč!

Nevěřím konstatování, ukolébání, že jsme si prý zase tak blízko jako v srpnu 1968, jako po 17. listopadu 1989, kdy se na minutu zhaslo. Jako při povodních v roce 2002!

Právě jsem u kasy supermarketu slušně požádal svalovce v roušce, aby se na mě netlačil, když máme určené rozestupy na dva metry. Poslal mne do Zadní Třebáně a zařval: „Drž hubu, dědku! Už dávno máš být pod drnem!“

Nikdo ani nešpitl, securité – strážce dbá, aby se nekradlo. Ne aby se nenadávalo! To dá přece rozum!