VÍTĚZSLAV NEZVAL

Tento článek, jehož název shoduje se s názvem vašeho časopisu, není ovšem nějakou pedagogickou nebo teoretickou úvahou.

A přece, beřme jeho název doslova!

Byl jsem po celé dětství a půl jinošství obyvatelem školy, a pokoj, kde jsem si hrál, byl oddělen chodbou od školní třídy. Slyšel jsem po celé hodiny skandování slabikářových a čítankových odstavců, ten monotónní rytmus, na který jsem si tak zvykl, že byl doprovodem mých gest, jimiž jsem skládal kostky stavebnice neb jimiž jsem s sebou vrtěl na stoličce, hraje si na ševce neb na hodináře.

Ale dvakrát týdně, v odpoledních hodinách, staly se zvuky, přicházející ke mně ze třídy, opravdovým koncertem. To bylo o hodinách zpěvu.

Znal jsem snad již od kolébky všecky písně školních zpěvníků a přece jsem je vždy znovu s rozkoší poslouchal. Jak byly změněny!

Zpívaly je krásné dívčí hlasy, a tu se mi zdály býti takřka milostnými. Avšak vzápětí, když je zpíval žáček bez sluchu, měnily se, jako se mění motiv symfonie během skladby. Tak tyto nevinné písně přecházely z hodiny do hodiny do nových variací, jako by byly pronásledovány čarodějem.

Mnohdy ozval se smích. To šestiletá školačka spletla si dvě písně a přešla z jedné do druhé s virtuositou komponisty.

Pak se zpívalo unisono. Nad základní, melodickou hmotou drolily se krajky několika hlásků, jejichž nositelé odvážili se zanotovati svůj druhý hlas.

Když jsem býval unaven těmito milými a zábavnými variacemi, dal jsem se unášet obrazy, o kterých zpívaly písně.

Viděl jsem studnu a dívku s rozbitým džbánem a pána, který byl osudným viníkem. A hned ve druhé strofě písně vyrůstal vedle rozbitého džbánu dům.

Viděl jsem v duchu několik mýtin. Každá se pojila k jedné písňové holubičce.

Učil jsem se dívat prostřednictvím písní na krajiny.

Když jsem šel kolem palouku, musil jsem mysliti na rosu a na kosa. Viděl jsem louku s jeleny a překrásný zámeček, jejž mi na ni umístila asociace myslivečka.

Bavil jsem se celé hodiny těmito ozvěnami zpěvu. Ti, kdož neměli příležitost slyšeti určité písně „až do omrzení“, neznají patrně pocitu, kdy se píseň proměňuje v čirou obraznost.

Myslím, že jsem byl za tato představení přes chodbu odměněn.

Jakmile jsem se naučil břinkati na klavír, měl jsem po ruce sta melodií, tak známých, že k nim má levá ruka téměř bezděčně připojovala primitivní a přece „kánonické harmonie“.

Uváděl jsem se neustále do onoho stavu hudebního vzrušení, kdy se mi zdály býti babky s nůšemi, míjející podél okna, součástmi obrazu nebo písně. Má obraznost nacházela zalíbení v těchto opojivých hříčkách a ponenáhlu nabyla takové převahy nade mnou, že chtě nechtě byl jsem začarován do umění.

Myslím, že ta hodinka zpěvu, které se účastní týdně žáci, je dosti krátkou dobou a dosti slabou vzpruhou k lásce k hudbě, a, kdybych byl ministrem, ubral bych několik početních hodin a dal bych je k lepšímu zpěvu. Neboť nestačí naučiti se písni, nýbrž býti jí tak proniknut a unaven, že stane se příležitostí k snění, o němž jsem řekl několik chvatných slov.

Článek vyšel ve stejnojmenném „časopise pro hudební výchovu školskou a lidovou“ v září 1929.