(Nostalgické retro)

ZDENĚK HRABICA

Vypravil jsem se s báglem a s Nikonem na Pražský hrad – do sídla českých králů a prezidentů – bylo to den před ukončením povinného veřejného rouškování, ústenkování, náhubkování. Pod nebeskou klenbou. Vešel jsem do míst, kterými pochodovaly dějiny mé vlasti. Po kolikáte to bylo – už ani nevím.

Skoro tu nebylo ani živé nohy, dvě hospody od Loretánského po Hradčanské náměstí se zahrádkami byly otevřené, jeden kiosek bohatě zásobeného Vietnamce mně vábil ke vstupu. Vzácné okamžiky.

Kolik ten Hrad toho už zažil! Do monarchií vybrakovaného sídla vstoupil démon státu v roce 1918, Tomáš Garrique Masaryk. Ani husu mu nemohli legionáři upéct, z hradu zmizel i poslední kastrol. Pak se hlavy střídaly – jedna po druhé. Jak pochodovaly dějiny – Beneš, Hácha, znovu Beneš, Gottwald, Zápotocký (od spisovatele Jana Drdy a prezidentovy ženy jsem zvěděl, že v hradním domečku měl se svou Marií Zápotockou staré manželské postele, a před domečkem pár kdákavých slípek – kvůli čerstvým vajíčkům), Novotný (u jeho inaugurace jsem měl jako voják na nádvoří samopal nazad), Svoboda (u inaugurace jsem měl fotoaparát FED 2 na krku).

Následoval Husák. Ten vstoupil jako nikdo do mého tvůrčího života, když podpořil proti všem šmokům své doby svého galejnického druha z Mírova, aby mohla vyjít v roce 1988 v Mladé frontě a v českém Světě v obrazech a ve slovenském časopisu Život kniha „Muž, který velel mužům“. O generálu Karlu Klapálkovi, hrdinovi od Zborova, od Bachmače, Tobrúku a od Dukly! Tehdy jako nikdo jiný pochopil, o co jde, proti vůli jiných mocných světa pánů, aniž rukopis ještě četl. Řekl mi: „Každému říkej, že to byl skvělý člověk; když já byl v Leopoldově a Karel Klapálek ve Valdicích a na Mírově, zpívali jsme dohromady v jednom vězeňském zpěváckém sboru.“

Pak do křesla usedl Havel (u jeho inaugurace jsem toho zažil, že by se celý svět divil, nebo by se hodně hlasitě celý svět smál). Ale byl jsem tam i jindy. Když jsem psal svou knihu „Jak Vám chutná, Excelence“, byl jsem u Klause na Hradě s polským spisovatelem Leszkem Mazanem s knihou Polská Praha. Posledním v řadě je Zeman. Za něho jsem tam nebyl. To jsem měl sám již jiné starosti.

Stávajícího prezidenta jsem ale potkal několikrát – vždycky to bylo v podhradí. Třeba když jsem mu na Žofíně věnoval knihu „Zhiyi Cai – Zdeněk Hrabica – Člověk – fotoportréty“.

To bylo vždycky slávy na Hradě a v podhradí, když pochodovaly dějiny a střídala se historie.

Byly však i skutky neslavné – pohled Adolfa Hitlera z okna prezidentské pracovny. Sprostá loupež ZTOHOVEN za bílého dne, když strhli lupiči prezidentskou vlajku a zavěsili nad Pražským hradem obří červené trenýrky, v lidové řeči je nechci pojmenovávat. Raději nevzpomínat, raději se držet při zemi.

Z Hradu jsem se krokem za krokem o posledním květnovém víkendu sunul Nerudovou ulicí, kolem Nerudova rodného domu U dvou slunců do podhradí.

K hostinci U Kocoura. Za všechno, co je ve mně dobrého, vděčím této hospodě. U jednoho stolu jsem zde pivo pil, krajíc chleba se sýrem a olejovkami a s pivní pěnou jedl a řečnil s velikány i nevelikány. S Janem Werichem, když už měl slavíka a svého jezevčíka. Se světovým fotografem Josefem Sudkem (napsal mi na pivní tácek levou rukou, o pravou přišel za války, omluvenku mé ženě), s malíři Janem Zrzavým, Bohumírem Dvorským, Vladimírem Šoltou, s hercem Zdeňkem Kryzánkem, Vladimírem Menšíkem, Lubomírem Kostelkou, s prvním kosmonautem světa Jurijem Gagarinem, se svým tchánem Ladislavem Hájkem – s mužem, který prožil válku ve Vratislavi – Breslau v německém kriminálu… S velikány i nevelikány své doby – s Rudolfem Beranem a Rudolfem Barákem, hned po jejich propuštění z Pankráce, Mírova a odevšad, kde bylo tehdy možné sedět za katrem.

I „papá“ Jiří Hendrych spolu s Miroslavem Müllerem (s pseudonymem Miroslav Kapek) tady občas nechyběli. Když šli mezi národ, aniž se stali „narodniki“.

Těch velikánů a nevelikánů U Kocoura, těch tu bylo. Byly to moje univerzity. Daly mi punc pro život. Vrchním U Kocoura byl tenkrát pan Čihák, hospodský ze Soběslavi, točil do půllitru pivo na „šnyt“ – na jeden zátah, za jednu Plzeň jsme platili pár kaček.

Skončilo rouškování. Věděl jsem, že hospody se otevírají až za několik hodin, dal jsem si půllitr Plzně za 45 Kč. Poprvé v životě jsem dal za jedno pivo takový nekřesťanský peníz.

Ale nelituji, vzpomínky ze života byly v ten okamžik cennější než česká koruna.