IVO HAVLÍK

STŘÍLELI SLEPICE, NEBO LIDI? O nejkrvavější tečku za hitlerovskou okupací v okrese Havlíčkův Brod se „obyvatelé německé armády“ postarali ve Slavětíně. Z necelé stovky místních občanů tam 6. května 1945 popravili třináct! Daniel Mašek, autor úspěšné bakalářské práce nazvané Konec II. světové války na Havlíčkobrodsku, i tuto skutečnost pominul. Za to mu neuniklo, že „osmého května rabovali Němci domy ve Slavětíně a stříleli drůbež, pak odjeli a už se nikdy nevrátili“.

Na jaře jsem něco hledal k 75. výročí porážky hitlerovského Německa a v internetovém vesmíru jsem náhodou našel bakalářskou práci studenta Fakulty filozofické Univerzity Pardubice.

Nevycházeje z údivu jaký blábol čtu a jak primitivní češtinou je napsán, osmělil jsem se oslovit rektora Univerzity Pardubice prof. Ing. Jiřího Málka, DrSc.:

„Ve veřejně dostupném zdroji jsem narazil na loňskou bakalářskou práci Daniela Maška s názvem Konec II. světové války na Havlíčkobrodsku.

Zřejmě mám jiná měřítka, než dnes mají naše vysoké školy a proto mně dovolte vyslovit svůj úsudek – jsem v šoku, s jakým obsahem a formou lze na Univerzitě Pardubice ukončit studium.“

Obratem jsem obdržel odpověď od Lucie Košťálové:

„Z pověření rektora Univerzity Pardubice bych Vám chtěla poděkovat za Váš email, kterého si velmi vážíme, neboť jej vnímáme jako podnět k možnému zlepšení naší činnosti.

S ohledem na časovou zaneprázdněnost pana rektora samozřejmě není možné, aby on sám danou záležitost blíže prošetřoval, ráda bych Vás však ujistila, že věc byla postoupena k prověření a vyjádření děkanovi Fakulty filozofické Univerzity Pardubice. Jakmile budeme mít k dispozici vyjádření pana děkana, budeme Vás dále informovat.“

Rektor Univerzity Pardubice mně navzdory řádění coronaviru skutečně brzy odpověděl:

„Vážený pane doktore, děkuji za Váš podnět, týkající se rukopisu Daniela Maška ‚Konec 2. světové války na Havlíčkobrodsku‘, předloženého jako kvalifikační práce bakalářského studia na naší univerzitě v loňském roce (2019).

Nechal jsem prověřit okolnosti průběhu hodnocení této práce na úrovni fakulty i konkrétního pracoviště, na kterém vznikla.

Na věcné chyby, obsažené v rukopise, upozorňují posudky vedoucího práce i oponenta, které jsou součástí veřejně dostupné dokumentace a tvoří jeden celek spolu s textem, vytvořeným studentem.

V rámci obhajoby byl student na nedostatky svého rukopisu upozorněn a výtky, týkající se věcných i gramatických chyb, plně akceptoval. Komise posuzovala předložený rukopis jako celek a i přes vážné námitky ke studentem předloženému textu, které byly v rámci obhajoby projednány, vzala v potaz, že zadání této školní práce student alespoň částečně splnil.

Práce byla ještě obhájena s vážnými výhradami a hodnocena horším kvalifikačním stupněm. Do veřejně přístupné univerzitní databáze však musíme vkládat původní texty, zpracované samotnými studenty, tak jak byly předloženy k obhajobě. Tedy i včetně chyb, kterých se student v textu dopustil.

Kritické výtky, které byly součástí obhajoby, jistě Daniel Mašek vezme v potaz, pokud se tématem druhé světové války v havlíčkobrodském regionu bude někdy v budoucnu dále zabývat. Prostřednictvím vedoucího této práce doc. Jiránka budou autorovi předány i Vaše podněty a upozornění.

Souhlasím s Vašimi výhradami, týkajícími se jazykových prohřešků textu. Úkolem veřejných vysokých škol je mimo jiné dbát na vysokou úroveň jazykového projevu, která bohužel ve veřejném i mediálním prostoru postupně upadá. Doporučím vedení příslušné fakulty, aby byla jazykové kvalitě předkládaných prací napříště věnována větší pozornost.“

Podívejme se na několik obsahových, stylistických a jazykových perel přece jen úspěšné absolventské práce.

– Autor považuje za vhodné město svého studijního zájmu nejprve představit: „Na základě pozůstalosti Járy Cimrmana a jeho vědeckého výzkumu byl Havlíčkův Brod roku 2000 prohlášen za střed Evropy… Je třeba také zmínit, že město bylo v 15. století vypáleno husitskými vojsky v čele s Janem Žižkou. Z významných rodáků je třeba zmínit výtvarníka Josefa Sasku, herce Pavla Landovského, trenéry hokejového týmu Josefa Augustu a Jaroslava Holíka.“ 

– Kuriózní je Maškovo názvosloví. Okupanty Havlíčkova Brodu nazývá „obyvatelé německé armády“.

– Plete si mužský a ženský rod, měkké a tvrdé souhlásky: „Bomby zasáhli část Žižkovy ulice.“ / „Některé německé rodiny se museli sbalit.“ / „Z vyprávění rodičů a babičky si pamatuji, že nikdy na Němce ani Rusi nenadávali.“

– Město téměř výhradně nazývá NB, rozumí tím Německý Brod, nebo HB, rozumí tím Havlíčkův Brod: „Jejich setkání bylo přerušeno bombardováním NB.“ / „V HB Němci revoluci potlačili.“ Jiným městům iniciály nedává, až na ZR, což má být Žďár nad Sázavou, pokud ne Zruč nad Sázavou.

– Jinou frekventovanou zkratkou je ČS. Autor jí rozumí Československo, píše ovšem o autonomním Protektorátu Čechy a Morava, Slovensko bylo samostatným státem. „Celkem bylo založeno 24 soudů po celém ČS.“ / „Bylo prokázáno, že v ČS žili už před 2. svět. válkou.“

– Zajímavé je sociologické dělení společnosti:

„Za okupace bylo mnoho občanů zajato a uvězněno (dělníci i vážení lidé).“ / „Na Havlíčkobrodsku pracovalo nejvíce užitečných Němců.“ / „Babička byla velmi chytrá žena, protože v obci zavedla vodovod.“

– Obce, které autor představuje, ani nenavštívil, což mně v telefonickém rozhovoru přiznal; prý neměl čas. Píše: „Osmého května rabovali Němci domy ve Slavětíně a stříleli drůbež, pak odjeli a už se nikdy nevrátili.“ Pravda je taková, že 6. května 1945 v malém Slavětíně hitlerovci popravili 13 lidí ze sta obyvatel, tedy bez soudu zastřelili každého osmého občana, nevyjímaje třináctiletého chlapce. Na návsi stojí pomníček.

Nebo poznamenává, že v Kojetíně „Antonín Doležal při revolučních dnech zemřel“. Pamětní deska tohoto hostinského na návsi obce ovšem praví, že byl umučen. Takový drobný rozdíl.

– Úplnou fraškou je kapitola o smrti generála Vojtěcha Borise Luži v Hřištích, místní části města Přibyslav. Čtenář se dozví, že Luža byl zastřelen, ale nedozví, že českého generála odpráskli horliví čeští četníci.

Fantazií je tvrzení, že hostinec, ve kterém Luža 2. října 1944 padl, vlastnila jeho dcera. Generál žádnou dceru neměl. Autor si ani nepřečetl memoáry generálova syna Radomíra (V Hitlerově objetí), který tragický konec svého otce podrobně popisuje, a neseznámil se s hojnou historickou literaturou o Lužovi, např. sborníkem vojenských dějepisců vydaném v Brně (Legenda bez legend). V seznamu literatury žádnou práci o Lužovi nejmenuje, přesto papouškuje, že se generál veřejně vychloubal, kým v ilegalitě je: „Generál Luža měl výtečné falešné doklady. Těsně před svou smrtí vystřelil Luža jako první na četníka, kterého minul. Následně byl Luža i Koreš zastřeleni, snad díky své naivitě a přiznávání na potkání.“ Je to naprostý nesmysl, to by Luža byl krajně neodpovědným představitelem odbojové „Rady tří“ a naivním sebevrahem.

Nedovzdělaný student zpochybňuje Lužovo postavení vrcholného představitele domácího podzemního odboje a dovoluje si tento výrok: „Generál Luža je považován za předního odbojáře, ale nemáme doklady o tom, zda se aktivně odboje zúčastnil.“ Jak je potom možné, že Luža byl po osvobození republiky povýšen do hodnosti armádního generála in memoriam a vyznamenán Československým válečným křížem 1939? Vůbec prvního ocenění se Lužovi dostalo již 18. srpna 1945, kdy mu Česká vysoká škola technická udělila titul inženýra. „Vojtěch Luža bezpochyby patří mezi nejvýznamnější osobnosti moderních českých vojenských dějin a jeho životní osudy jsou inspirací i pro současné příslušníky Armády České republiky“ – uvádějí Eduard Stehlík, Karel Černý a Antonín Seďa v knize Legionáři s lipovou ratolestí III. Lužův portrét nakladatelství Tváře zařadilo na titulní stranu. Nebo neplatí, že v Přibyslavi je ulice generála Luži a v jeho rodném Uherském Brodě nadace? To ani prezident Havel neměl doklady o Lužově aktivním odboji, když mu v roce 1991 udělil in memoriam Řád TGM? Jak je možné, že vedoucí práce Doc. PhDr. Tomáš Jiránek, Ph.D., který se podle webových stránek Univerzity Pardubice specializuje na vojenské dějiny 20. století, studentovo znevažování podzemního boje generála Luži přehlédl?

– V části tzv. narativních interview pamětníků si autor vybral muže, kterému byly na konci války čtyři (!) roky, ale pamatuje si rok 1939: „Musím říct, že v Chotěboři probíhaly první roky války v klidu, chodili jsme normálně do školky a školy, nebáli jsme se hrát si odpoledne venku a jediná věc, které jsme se báli, byla rákoska našeho třídního učitele.“ 

Od jiného, dosud žijícího pamětníka války student přebírá tvrzení, že partyzáni „nic slavného nedokázali“ a nepolemizuje s jeho hodnocením tragických let 1939–1945: „Okupace německými vojsky byla organizovaná a vojáci se chovali slušně, pokud se o ně občané nijak nezajímali. Rusové ale druhý den po osvobození se začali chovat jako utržení ze řetězu, kradli, rabovali, znásilňovali.“

Na webu Fakulty Filozofické Univerzity Pardubice jsou umístěny dva posudky. Zkráceně z nich vybírám.

PhDr. Michal Benda je kritický: „Předložená bakalářská práce cíle stanovené v úvodu splnila pouze částečně, lze ji hodnotit jako průměrnou s množstvím nedostatků. Doporučuji proto práci k obhajobě a navrhuji hodnocení dobře.“

Doc. PhDr. Tomáš Jiránek, Ph.D. naopak chválí: „Práce je zpracována pečlivě, z větší části ovšem spíše shrnuje již dříve získané poznatky. Formální náležitosti práce jsou až na drobnosti v pořádku. Jazyková úroveň práce je poměrně slušná, vyskytují se jen občasné překlepy, autor přehlédl občasné nedostatky v pravopisu a v interpunkci.

I přes uvedené výhrady se domnívám, že autor splnil cíl bakalářské práce, doporučuji ji k obhajobě a navrhuji hodnocení velmi dobře.“

Jak málo stačí k vědě a k vědění! Ale univerzitní profesor z Ostravy, jehož jsem na citovanou práci upozornil, můj povzdech vrací na zem: „Což Pardubice, ty se ještě drží, vůbec nejhorší to je na vysokých školách v Praze.“