KAREL SÝS

Baroko nemá v husitských Čechách právě nejlepší pověst. Kdybych nevěděl, že Lubomír Brožek je renesanční osobnost, podivil bych se, že napsal knihu básní na kamennou substanci baroka – na sochy Matyáše Brauna v Kuksu.

Majitel zámku František Antonín Špork, český šlechtic a svobodný zednář, byl také mecenášem – zní to lépe než poskytovatel grantů, ale význam je obdobný. Nikoli však účel. Mecenáš, aspoň v případě našeho hraběte, se alejí soch ctností a neřestí chtěl vypořádat s vlastním životem a svědomím. Až bude jednou ležet v nedaleké kapli, zbude po něm trvalý pomník jeho ctnostných vášní i bohulibých hříchů.

Brožkova kniha KUKS (nakladatelství Novela bohemica, Praha 2020, fotografie Národní památkový úřad, text na záložce Jiří Žáček, doslov Anna Hogenová a Petr Koudelka) je knihou sonetů.

Kolik básníků se snažilo uvít dokonce věnec sonetů! Ne že by si všichni na tomto úkolu úkolů vylámali básnické zuby, ale příliš je vázala forma, a z ní vyplývající povinnost ukáznit fantazii, jež je naopak založena na neformální svobodě, takže se z věnců sonetů často staly věnce papírové, jaké šustí a zapadají prachem na stěnách parádních pokojů.

Po třech stech letech přichází český básník, aby převedl kámen do veršů.

I sebetvrdší kámen, natož pískovec, podléhá času. Braunovy sochy dál šíří své poselství, nicméně přišly o původní patinu, některé se musely spokojit plastovými „výdusky“ (jak strašné slovo!), zatímco originály se nudí v lapidáriu, což je eufemismus pro sklad… Písmo psané a tištěné shoří, ale jednou napsané básně zůstanou. I kdyby se nedochoval jediný exemplář, slovo požár přežije. Vždyť i na počátku světů bylo slovo, před kamenem, před vodou, před ohněm, před neřestmi i ctnostmi.

Poezie sousedí s vědou. Proto první verš první básně Víra zní: „Niels Bohr měl nad vchodem do domu / podkovu napůl rozežranou rzí…“ Když se nevěřící Tomášové fyzika ptali, jestli snad nevěří na babské pověry, on, objevitel prazákladů hmoty, básník – Bohr odpověděl: „Člověk nikdy neví… Srdce se neptá po smyslu cest / Odkud, kam a proč…“ Hlavní je věřit, že podkova přinese štěstí a že po volnosti toužící elektron nepřestane kroužit kolem matečného jádra.

Láska? „Nač mluvit o lásce, nelze-li zamlčet, / co nejde vyslovit…“ Proto báseň zápasí aspoň o možnost.

Jen v básni je naděje „poslední zápalka v prstech zkřehlých mrazem“. Naděje poslední záchrany.

Upřímnost? Vsaď na ni a uštkne tě, i když jsi ji hýčkal.

Spravedlnost? „Jen blázni mluví k sochám“, a jen blázni a básníci věří, že dosud neoslepla.

Trpělivost? „Slzami zalévat poušť a čekat…“ Ze suchého písku však růže nevyraší.

Štědrost? Být stále ve střehu s rukama i srdcem otevřeným. Navštíví tě anděl? Vrátí se na svět tatínek? „Na misce žití zbylo pár rozinek.“

Statečnost? Prázdná ctnost. Zvítězí jen jeden. Ten kdo se odváží vzepřít vlastnímu osudu.

Střídmost? Odříkání? Jan Jakub Ryba si neodřekl ani jednu notu, a když přece dopsal, „břitvu k hrdlu přiložil“.

Moudrost? Nejméně moudrý ten, kdo věří, že je jí vrchovatě obdařen. Nejmoudřejší jsou babičky, „prosté jako dýchání“.

Cudnost? Neváží nic v palácích ani v hanbincích. „Mince hozená mezi prasata.“

Píle? Nejpilnější bývají povolaní, ale nevyvolení. Hlavní je nespěchat. „Milton dopsal Ztracený ráj, když už byl slepý.“

Jsou andělé strážní i andělé blažené smrti. Ať nad tebou drží ochrannou ruku ten či onen, „na prahu věčnosti jsi náhle tak malý“.

Anděl žalostné smrti tě neopustí. Chrání každého, „kdo zabloudil v nelidském světě zvěře“.

Hněv – bořitel lásky. Zlostné slovo je mocné… „tys mi zkazila celej život“ a žena zkamení. A muž i žena zůstanou obezděni.

Lakomství­… Cesta do samoty. Odmítneš potřebného a nezbude nikdo, „kdo rušil by ticho, až jednou zamkneš za sebou vrata svých vzdušných zámků“.

Lehkomyslnost. Zdá se, že s ní dojdeš daleko, daleko a vysoko jako ptáček. Chyba lávky, už číhají „zloději snů, mistři vycpavači“.

Lenost. Verš, který jsi měl napsat dnes, neodkládej na zítřek. Maňana je nebezpečná „líná mrcha“.

Lstivost si nasazuje laskavou masku. Svěříš se s touhou po ztraceném ráji, „strhne masku a začne žrát“.

Obžerství je svůdné, i básník někdy zatouží „zaživa rvát horké maso hvězd“. Běda, „z veliké žranice poslední chod je obyčejné lidství…“

Podvod číhá na důvěřivé stavitele vzdušných zámků. Stavba se hroutí, „ze vzdušných zámků zbyde lituji“.

Pomluva se nedá odestát. „Když uličkou urážek lidskost jak osiřelou Rosinantu ženou“, ještě po ní plivneš, Donkichote? Ani za tu slinu nestojíš!

Pýcha? „Jako když v člověku začne růst socha a každé zrcadlo je mu náhle malé.“ Předzvěst pádu: zbude „prázdná náruč. K zešílení“.

Smilstvo? Co po něm zbude? „Divná dvojice: Bratříček život, sestřička smrt.“

Závist. Prokletí průměrných. Touha vyškrábat se na nejvyšší stupeň vítězů. Pamatuj však, že „z úst závistivé sliny kanou na neslitovnou zem“.

Zoufalství. Je na místě, teprve když „za hřbitovní zdí naději dojdou marná slova“.

Třistaletý oblouk je uzavřen, poezie jiskří. Podržím se básníkova motta: „Copak nám chtějí říci sochy v Kuksu, kde Matyáš Bernard Braun vyzval k tanci kámen?“

Lubomíre Brožku, smím prosit?