JIŘÍ STEGBAUER

Hravé těžítko I.

Našlas oblázek

stočený jak dávná ulita

s letokruhy za tisíce let

 

Možná i tys byla

pro mne dávno ulita

jak z bronzu pro císaře

nymfa Zpívající fontány

u letohrádku lásky na Hradě

a mně bylo vykřtěno

stát se vodou

pro tvůj zpěv

 

Teď od tebe kamenné těžítko

se na mém stole

proměnilo v těšítko

na příští sezónu

až zas poteče

voda pro fontánu

Snad nebudu mít

už touhu rozebránu…

 

Hravé těžítko II.

Leží na mém stole

oblázek co našlas u hráze

stočený jak dávná mušle

s letokruhy vrstev za tisíce let

Mušle jako kašna Zpívající fontány

u letohrádku Belveder při Hradu

s dudákem jenž hraje nahoře

 

Ale mistr zvonař Jaroš

než fontánu pro císaře odlil

si nahoře přál mít dudačku

s velkými měchy

jež by z mužů vyhrála

roztoužené vzdechy

A pod sukní fontány

kde najednou hrají

všechny pražské zvony

prý i všechny tóny

roztouženě voní

 

Je to dávný vzkaz

proč nejen muži

pod tou mušlí

cítí i stáda koní

A voda nad nimi

jsou prameny slz

co z echa lásek

i stromy kolem roní

 

Blízkost

(básníku Jiřímu Žáčkovi)

Slova zejí prázdnotou

jak rybí vzdechy

ve vánočních kádích.

 

I básníci loví

na háčky slov

naháčky rukou dotekem podaných

a prstů v blízkost spletených.

 

Kdo čeřenem smyslů

ještě naslouchá?

Kdo vyslyší?

 

Básníkům dlaně

dál zejí prázdnotou

jak touha slepců

dotknout se a vidět.

 

Denně dál od předků

do kalných vod vypouštíme

ozvěny slov.

Zpátky k pramenům?

 

Hráči

I krajky tmy už zbarveny

rudým vínem hry

 

Vtom řeklas:

Je na čase,

vylož trumf!

 

Vytáhl jsem bleskově

královské srdce

z rukávu

 

Ale tys měla ten trik

po předcích v krvi zapsaný

a karty spočítané

 

Ani nemrklas

jen vějířem karet tence mávla

a vedle krále vyklouzla

falešná dáma

 

Esy těl

krásnou noc jsme přebíjeli

blízcí

svou zítřejší samotou

 

Utajené verše

Tady při břehu Skupice

mrtvého ramene Labe

u města krále Jiřího

jsem potkával S. K. Neumanna

ač básník sám byl už jen metaforou

přeludem hladiny s rybářským prutem

a s návnadou slov na kořist básní

Skláněl se ke mně z opony vrb

a šeptal téměř neslyšně

neustále se otáčeje

– Už je dávno po válce! řekl jsem

netřeba se skrývat

 

Usmál se

a v jeho očích tonul lovcův stesk

snad pouhý odraz klidných vod

 

Naposled jsme se potkali

den před odhalením jeho busty

Čekal pod větvemi

hlavu zahalenu v bílé roušce

– Poslyš, nahnul se blíž

byl jsem vždycky bouřlivák

Ani se srdcem vysátým láskami

nezůstal jsem stát

Ale strnout tu nehybný?

Já? Stopař neklidu?

 

Nazítří pietně strhli roušku

řečníci slavnostně řečnili

komiksové bubliny parfémových slov

létaly do prázdna a praskaly

jak z dětských foukaček mýdlových pěn

 

Kdepak fantazie vzdušných balónů

třeba z obrazů Kamila Lhotáka

a dědečků automobilů

které se tu nablízku proháněly

při natáčení vlídného filmu k paměti předků

 

Básník mi zmizel

Tehdy jsem na hladinu Skupice

nahodil splávek plnicího pera

a natáhl inkoust pro první tajné verše

své první nevinné lásce

 

Ale pak – –

Přestože bylo už dávno po válce

beztrestně nešlo odhalovat roušky slov

Museli jsme odleva

jinotajně skrývat

pravé obsahy metafor

neboť jiné roušky přes hlavu

nesly bolest ran a klecí

v nichž mlčky svobodně zpívat

mohly jen utajené verše

 

Pak i já jsem přidal závaží svému svědomí

S hlubokou lítostí se omlouvám

a marně se snažím z vod Skupice přečíst

zda S.K.N. stačil aspoň na poslední chvíli

napsat svou omluvu na její hladinu

 

Křídla

(básníku Petru Cincibuchovi)

Ve štítu svobody slova

přesto znovu každá moc

pálí pravdu netykavých křídel

Tak či onak noví Herodesové vraždí

čerstvá neviňátka veršů

Básně vinné i nevinné

se mění v kruhy terčů

 

Umlčte svoloč nahých slov!

zní holomkům katů

zleva i zprava

od špalků a z tribun

 

Ale už dávno

předávno před námi

i z ozvěn veršů znělo v prvním pádu:

Po pádu hlav bude jiný slet!

Které se budou smát naposled?

V úsměv může přejít smrtný škleb

 

Vždy znovu

zprava i zleva skloňujeme

tolik pádů v dějinách!

Ale komu jsme proti tomu

nedali aspoň hlas

co by zamkl popravčí sekeru?

A dnes uprostřed českého října když seděl jsem v sadu na pařezu

po uschlé jabloni

mi k úžasu něhy

usedla na hřbet ruky

zpozdilá krajka roztažených křídel

babočky admirála

Sonáta babího léta přitom hrála

Zmlkla i svědomí

která by se kála